Jedním z nejvýraznějších elementů mezi afroamerickými emancipačními hnutími jsou bezesporu Černí muslimové. Ač se rétoricky hlásí k islámu, mají za hlavní ideové východisko radikální černošský nacionalismus a mnohé prvky jejich synkretické věrouky jsou pro ortodoxní muslimy zcela nepřijatelné.
Afroamerický islám je ryze moderním fenoménem. Je sice pravda, že nezanedbatelné procento Západoafričanů dovezených přes Atlantik na lodích otrokářů tvořili muslimové, nicméně tyto náboženské kořeny byly v průběhu staletí mezi černochy v Severní Americe zcela potlačeny. Islám tak znovu začal pronikat k americkým černochům až na počátku 20. století, pravděpodobně prostřednictvím misie ahmadíjského hnutí, klasickým islámem považovaného za heretickou sektu. Afroamerický islám byl od počátku formován především sociální realitou černošského obyvatelstva ve Spojených státech, navazoval na jiné emancipační proudy amerických černochů, reagoval na bělošský rasismus a utvářel vlastní rasovou teorii, založenou na extravagantní mytologii, vycházející z myšlenek černého nacionalismu. Islámská identita tohoto směru představovala spíše jeho pomyslný obal než reálný ideologický obsah. Nejvýznamnějším, byť nikoliv prvním zástupcem tohoto vyhraněného proudu se stala organizace Národ islámu (Nation of Islam), založená na počátku třicátých let minulého století v detroitské chudinské čtvrti Wallacem Fardem Muhammadem, mužem záhadného původu, kontroverzní minulosti a mimořádného charismatu.
Elijahův kult osobnosti
Fard okolo sebe v průběhu let 1930 až 1934 shromáždil několik tisíc příznivců, kteří jej považovali za živoucí vtělení jediného černého boha, Alláha, a hlásal mezi nimi myšlenky černošského osvobození a separace od většinové bílé společnosti. Poté, co se za Fardem za nevyjasněných okolností „slehla zem“, převzal vedení hnutí jeho nejbližší stoupenec Elijah Muhammad, původním příjmením Poole. Ten se prohlásil za Fardova proroka a posla, systematizoval jeho konfuzní učení a vtiskl organizaci její typickou tvář, založenou na dodržování striktních pravidel chování a přísné disciplíně. Elijah Muhammad kolem sebe dokázal utvořit skutečný kult osobnosti, utvrzený svým čtyřletým pobytem ve vězení za odpírání vojenské služby. Osobní poklesky, které v průběhu jeho působení vypluly na povrch, byly většinou jeho příznivců buď omlouvány, anebo označovány za konspiraci nepřátel Národa islámu.
Elijah Muhammad během svého života napsal několik publikací, z nichž nejvýznamnější je Message to the Blackman in America (Poselství černochovi v Americe, 1965), v němž detailně vykreslil kosmologii a sociálně-politický program hnutí. Ideologie Národa islámu se zakládá na mýtu o původních černých obyvatelích této planety, kmeni Shabazz, který vznikl před 66 biliony let po velké explozi způsobené Alláhem, jež rozdělila Zemi a Měsíc na dvě vesmírná tělesa. Svatý lid kmene Shabazz se usídlil v Mekce a v deltě Nilu, jakémsi ráji na zemi. Zde žil v podstatě šťastně do doby, než před šesti tisíci lety důmyslnou vědeckou metodou a poměrně brutálními postupy stvořil na ostrově Patmos zvrácený černý učenec Yakub, údajně totožný s biblickým Jákobem, ďábelskou bílou rasu, jejímž úkolem se stalo tyranizování a rozeštvávání dosud prosperující mírumilovné rasy černé. Po svém vyhnání z Mekky se běloši usadili v Evropě, kde žili po dlouhou dobu jako divoši v jeskyních, nakonec se však dokázali chopit moci a postupně začít zotročovat a ovládat všechny ostatní lidi na planetě. Největším zločinem „bílých, modrookých ďáblů“ se stalo uvržení černochů do otroctví v americké divočině. Zde byli černoši vražděni, znásilňováni a ponižováni po dobu čtyř set let, než svůj ztracený národ vyhledal Alláh v podobě Farda, aby jej osvobodil a přinesl zkázu bělochům.
Rasová nadřazenost černochů
Na podporu své ideologie Elijah Muhammad hojně citoval mnohé části Bible i Koránu, jejichž interpretace byla ovšem v jeho podání značně bizarní a vcelku zmatená. Například počátek knihy Genesis tak údajně vypráví o vzniku bílé ďábelské rasy, zvíře z knihy Zjevení nesymbolizuje nikoho jiného než ničemné bělochy a sám Muhammad byl černý prorok, jenž zemřel žalem poté, co mu nebylo umožněno zničit jednou provždy bílé ďábly, aby již nemohli škodit ostatním rasám. Zvláště různé apokalyptické biblické a koránské pasáže jsou potom často dosti násilně aplikovány na soudobé prostředí USA a interpretovány zcela v duchu černého nacionalistického mesianismu.
Je nasnadě, že takováto ideologie byla z hlediska klasického islámu naprosto zavrženíhodná. Svým muslimským kritikům Elijah Muhammad odpovídal, že jsou to naopak oni, kdo překrucují skutečně pravdivé učení věčného Alláhova náboženství, když odmítají rasovou nadřazenost černochů, popírají Fardovo božství či prohlašují Muhammada za „pečeť proroků“. Přirozeně se nabízí otázka, jak ideologie Národa islámu řešila vztah černochů k ostatním nebílým rasám. Hnědá, rudá a žlutá rasa jsou prý odvozeny z rasy černé, a byť nejsou dokonalé, mají být považovány za bratrské na základě společného nepřátelství vůči bílým utlačovatelům. Protože nelze všude na světě na základě působení klimatu a neblahého rasového mísení bílé ďábly vždy jednoznačně rozpoznat na první pohled, klíčovým vodítkem je chování dotyčného jedince.
Separace jako program
Sociální program Národa islámu byl založen na důrazu na vzdělávání, ekonomickou soběstačnost, zdravý životní styl a naprostou separaci od bělošské většiny. Aby nemuseli černoši kupovat „otrávené“ potraviny bělochů, byla vybudována síť farem, prodejen a restaurací, zaměřených na produkci a prodej zdravé výživy. Hlavním výhledovým cílem hnutí se však stalo vybudování samostatného černošského státu, v němž by se černoši mohli dokonale izolovat od bělochů. Navzdory své radikálně antisystémové ideologii se Národ islámu sám chápal jako pacifistické hnutí, odmítající násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Terčem kritiky Národa islámu se stávali zvláště představitelé hnutí za občanská práva, usilující o rovnoprávnost a integraci černých Američanů do většinové společnosti. Paradoxně tak zde nacházeli Černí muslimové v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ společnou řeč s předáky nejextrémnějších amerických uskupení bělošského rasismu, jako byl Ku-klux-klan či Americká nacistická strana.
Svého vrcholu dosáhl Národ islámu jako organizace na počátku šedesátých let, kdy se stal jeho hlavní tváří Malcolm X a došlo k masivnímu nárůstu příznivců hnutí, mezi něž se počítal i světoznámý boxer Cassius Clay, po konverzi vystupující pod jménem Muhammad Ali. V průběhu sedmdesátých let se hnutí pod vedením Elijahova syna Waritha přeorientovalo směrem k standardnímu sunnitskému islámu a zavrhlo dřívější vyhrocený protibělošský rasismus i doktrínu o Fardově božství. Tato proměna však nebyla mnohými členy přijata a organizace se rozštěpila.
Autentický Národ islámu, věrný původnímu učení hnutí, již přes třicet let reprezentuje Louis Farrakhan, charismatický kazatel, proslulý svými radikálními projevy a kontroverzním politickým aktivismem. I on byl ovšem posléze ve snaze o nalezení podpory u muslimů v zahraničí donucen k určitému, byť ne zcela jednoznačnému zmírnění klasické rasistické rétoriky. Pro Národ islámu je tak v době Farrakhanova působení, jako ostatně i dříve, typický oportunismus: zahraniční podporu a s ní spojenou pozici vůči bílé majoritě v USA získává hnutí z důrazu na svoji islámskou legitimitu, zatímco podporu domácího černého obyvatelstva si stále zajišťuje hlásáním extrémního černošského nacionalismu.
Autor je doktorand na Katedře historických věd FF ZČU.