Porno nikdy nezmizí

Jako dokumentaristka jste debutovala filmem s výmluvným názvem Hot and Bothered: feminist pornography. Tohle téma mi nepřipadá jako úplně „normální“ výběr pro začátek kariéry. Co vás k tomu vedlo?

Vyrostla jsem v Nebrasce, což je velmi konzervativní část Spojených států. O sexu a pornografii se tam nikdy otevřeně nehovoří. Poté, co jsem se přestěhovala do New Yorku, jsem najednou všude viděla sexshopy a billboardy s napůl svlečenými ženami. Protože jsem byla zvědavá, jeden sexshop jsem navštívila – chtěla jsem tam prostě najít něco, co by se mi jako feministce líbilo. Ale neobjevila jsem naprosto nic. Po chvíli hledání na internetu jsem narazila na malou skupinu žen, které dělaly feministické porno. Cítila jsem, že je důležité, aby víc lidí, především tedy žen, vědělo, co tyhle ženy vytvářejí.

Jaký je váš názor na místo pornografie ve společnosti? Mluvíte o sobě jako o feministce, nicméně existuje spousta různých feminismů. Za jaký druh feministky se považujete a jak jste se s těmito různými pohledy vyrovnala ve svém filmu?

Pornografie je podle mne skvělý společenský ventil, jak vyjádřit sexualitu a zároveň ji objevovat. V kultuře, kde se o sexualitě příliš otevřeně nemluví, je porno něco, co si můžete užít ve skrytu svého domova či použít jako svého druhu edukační nástroj, když hledáte informace o sexu. Co se mi na feministickém hnutí líbí, je právě ta proměnlivost, která zahrnuje spektrum odlišných typů lidí a přesvědčení. Ale aby feminismus jako hnutí mohl pokračovat a zůstat pořád aktuálním hráčem ve veřejné diskusi, musí objevovat prostory, v nichž předtím nebyl zrovna vítaným návštěvníkem – právě jako je pornografie –, a udělat z nich místa, která nebudou ženy ohrožovat.

Určitě jste obeznámena s názory feministek jako Andrea Dworkin nebo Catherine MacKinnon, ale to jsou aktivistky, které proti pornu vystupovaly někdy před třiceti lety. Myslíte, že se postoj k pornu od té doby změnil? Jste skutečně přesvědčená o tom, že feminismus nejen že může porno tolerovat, ale dokonce iniciovat vznik snímků, které jsou „ideologicky v pořádku“?

V osmdesátých letech se antipornografickým feministkám dostalo možná až zbytečně mnoho mediální pozornosti, když mluvily o tom, jak pornografie ženám ubližuje. Myslím si, že tenhle pohled už je naprosto pasé. Nebere vůbec v úvahu, že se ženy mění (a to nejen co se týče jejich sexuality), a nepřiznává žádnou váhu ženskému vkusu. Myslím si, že teď, po třiceti letech, ženy konečně nacházejí sílu otevřeně přiznávat podobu své sexuality a některé vidí pornografii jako součást tohoto vyjádření. Porno nikdy nezmizí. Vždycky existovalo a vždycky bude. Proto má smysl vstupování žen do této arény a vyrábění produktů, které jim budou vyhovovat.

Váš dokument na mě paradoxně působil, jako by byl nabitý pozitivní energií – od režisérek a producentek až po herečky. Předpokládám, že alespoň některé z tvůrkyň, které jste v rámci svého dokumentu zpovídala, neberou to, co dělají, pouze jako práci, ale jako svého druhu poslání. Je to jen můj dojem, nebo to odpovídá vašim zkušenostem z natáčení?

Všechny ženy v mém filmu silně postrádaly ženský hlas v téhle části filmového průmyslu. Byly naprosto unavené tím, že jsou coby divačky ignorovány. Takže pochopitelně to mnohé z nich jako poslání berou, protože se zasazují o změnu běžného nazírání na to, co je pornografie.

Mezi svými známými pociťuji poslední dobou cosi jako hlad po pornografii vyráběné právě pro ženy, ale nejsem si jistá, jestli na tuhle situaci na trhu pornografický průmysl úplně odpovídá. Váš dokument byl natočen v roce 2003, avšak nyní se mainstreamová pornografie stále orientuje především na muže a feministická nebo na ženy orientovaná pornografie působí nadále trochu nepatřičně. Nebo se vám zdá, že je to jinak?

Mainstreamová pornografie dělá tenhle brak jenom proto, že se prodává. Nejefektivnější způsob, aby se feministická a vůči ženám „přátelská“ pornografie dostala mezi běžnou produkci, je snažit se hledat a kupovat pouze ty filmy, o kterých víte, že ženy neponižují. Buďte obezřetní, jaké porno kupujete, záleží na tom! Nahlas a zřetelně říkejte, co chcete vidět. Pornoprůmysl si toho pochopitelně všimne a přizpůsobí nabídku poptávce, jakou od konzumentů uslyší. Lidé prostě musí proti současné podobě porna promluvit svými peněženkami a produkce se rozběhne za touhle pachovou stopou peněz.

Neviděla jste náhodou Dirty Diaries z roku 2009, švédský soubor několika krátkých queer a prožensky orientovaných snímků, který před nedávnem způsobil skutečný poprask, protože se jednalo o film podporovaný státními penězi? Domníváte se, že je v pořádku, když se stát v takovéto oblasti finančně angažuje?

Bohužel neviděla. Ve Spojených státech by nicméně podobné dotování pornografie nemohlo fungovat. A konečně ani já sama bych nikdy nestála o to, aby o obsahu mého pornografického snímku rozhodovali nějací političtí byrokraté.

Proč jste vlastně promítala svůj dokument na univerzitách a proč jste tohle téma, jako potenciální zlo v konzervativních Spojených státech, šířila po akademickém světě? Chtěla jste poučit a vzdělávat studenty, nebo spíš otevřít diskusi nad věcmi, o kterých váš film je?

Šíření zla? Takhle to tedy opravdu nevidím – brala jsem to právě v intencích vzdělávání. Promítání na univerzitní půdě byl jeden z nejlepších způsobů, jak můj film zveřejňovat, protože se tak dostal k publiku, které je vůči novým myšlenkám velmi vstřícné. Navíc studenti jsou právě ve věku, kdy mají spoustu otázek kolem sexu a sexuality, a pro většinu z nich nápady ve filmu prezentované představovaly úplné novinky.

Nakonec se zeptám, co se stalo s vaším dokumentem o pojímání mužského těla v médiích, který jste začala připravovat po dokončení Hot and Bothered…

Ve Spojených státech teď najít sponzora pro dokumentární film je docela fuška. Pořád jsem teprve v polovině shánění peněz.