Scéna jako území nikoho

Scénografie může fungovat jako kritika politiky – pak ale nutně zůstává vždy o krok pozadu za každodenní realitou. Domníváte se, že dovede vytvářet i jakési inovativní politické formy skutečnosti samotné?

Scénografové mají schopnost proměnit jakýkoli prostor v potenciální jeviště a oživit jakýkoli dostupný prvek tak, aby vyprávěl o historické zkušenosti nebo vyjádřil něčí postoj. Přes veškerou fiktivnost vytvářenou divadelní inscenací a její scénou se coby scénografové snažíme poskytnout divákům přesný vjem reality. Skutečnost – a také politika – může být prchavá a pomíjivá a hranice mezi skutečností a fiktivností je v současnosti stále těžší identifikovat. Úplně stejné je to ovšem s dělící linií mezi scénografií, výtvarnou instalací a výstavou. Výzvou pro scénický design je se s tímto územím nikoho mezi skutečným a fiktivním vypořádat. A s tím souvisí i pomíjivý charakter scénografie a její pozice v umění vůbec.

Před každým Pražským Quadriennale se znovu objevuje diskuse o tom, jak vystavovat scénografii a scénický design. Politická sekce se v kontextu letošního tématu sdíleného prostoru pokouší znovu posílit představu scénického designu jako jedinečného zážitku a jako skutečného umění, čehož se snaží dosáhnout obsazováním prostoru prostřednictvím nejrůznějších konceptuálních pojetí, ale také posílit představu scénografie jako pokusu o odhalování a narušování existujících pravidel a ustálených forem.

Z politického hlediska nezažívá svět právě klidné časy. Sledujeme vývoj vztahů mezi Západem a Ruskem i sílící nacionalismus, který ekonomická a společenská nestabilita vyvolává, v Evropě se stává naléhavou otázka, co s přibývajícími imigranty. Může scénografie reagovat i na takováto velmi konkrétní politická témata, nebo je její způsob vyjadřování spíše subtilnější?

Pocházím z rodiny, která emigrovala z vý­­chodní Evropy a Středního východu do Brazílie v padesátých letech, takže jsem s tématy, která se vztahují k migraci, válce, boji o přežití a snahy o nový začátek doslova vyrostla. V době historických změn vyvolávajících migraci vznikají nová společenství či „rodiny“, které se utvářejí kolem nového jádra a je pro ně velmi často charakteristická diverzita. Vyrostla jsem uprostřed takové „rodiny“ utvořené imigranty z nejrůznějších lokalit od střední a východní Evropy přes Blízký východ až po Asii. Vzniklo společenství, které svedlo dohromady křesťany, židy a muslimy ve světě zcela odlišném od jejich domovin. V takovém prostředí si rychle nacvičíte tolerantnost a naučíte se respektovat etnické, kulturní, náboženské a politické rozdíly.

Brazílie je v tomto ohledu úžasné místo. Tamní lidé jsou zvyklí diverzitu respektovat a může být paradoxně snazší debatovat o politice a náboženství než o fotbale. Při umělecké praxi tyto vlivy vyvstávají na povrch jako nedílná součást individuální a umělecké identity tvůrce. Když jako scénografka vytvářím skutečná místa ve fiktivních prostorech a naopak, mezi jednotlivými vrstvami díla a jeho jazyky existuje juxtapozice. Zda jsou tyto vrstvy více či méně subtilní nebo metaforické, to je velmi osobní otázka, která záleží na tvůrčím repertoáru konkrétního umělce. Na scéně každopádně nemá co pohledávat žádná módnost, důležité je, aby umělecký výraz skutečně reprezentoval to, co zamýšlíte vyjádřit. Při vytváření scény je pro mne v současnosti hodně těžké uvažovat o ní jako o pouhé ilustraci inscenace – je sama o sobě funkční vrstvou, obsahuje příběh a má vlastní osobitost. Proto je vlastně jakousi postavou na jevišti.

Na letošním Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, které si jako zastřešující téma zvolilo „sdílený prostor“, jste ambasadorkou podtématu „politika“. Zdá se mi ale, že tento pojem používáte v dost abstraktním smyslu.

Sdílený prostor jako určitá kategorie a jako společné téma přirozeně akcentuje prostor jako hlavní osu uměleckého vyjádření. Prostor je nutným předpokladem, bez něj by se myšlenkám nedostalo materializace v estetizovaných formách za pomoci specifických jazyků nebo jejich kombinací. Mimo prostor umělecké vyjádření prostě neexistuje. V tomto kontextu se pak politika objevuje jako prozkoumávání pravidel fungování prostoru a jeho zabírání. To následně vyvolává otázku po vztahu sociopolitických aspektů každodenního života a fikční stránky performance. Politické aspekty umění a jeho současná podoba provokují designéry k práci na pomezí scénografie, výtvarné instalace a výstavy – a rovněž na pomezí běžné reality a světa imaginárního.

V tuto chvíli je namístě zamyslet se nad dosavadním směřováním Quadriennale, nad proměnami, jimiž výstava prošla, a nad tím, kam bychom se měli v budoucnu vydat dál. Což mi připomíná případ sãopaulského Arts Biennale, které bylo původní inspirací pro založení Pražského Quadriennale. Také Arts Biennale v průběhu let pozměnilo svou strukturu – kdysi bývalo organizováno různými zeměmi a až posléze ho začala řídit kurátorská skupina. Pražské Quadrien­nale dnes kombinuje umělecký a kurátorský koncept s účastí jednotlivých zemí, což, myslím, vytváří plodný dialog. Také se ukazuje, že i v globalizovaném světě nadále existuje pocit identity. Samotné Pražské Quadriennale se snaží být určitým sdíleným prostorem.

Plánujete performanci označenou za „obsazení prostoru“. Příklady míst, kde se lze zaměřovat na divadelní aspekty veřejného prostoru, jeho politická omezení a podobně, mohou být ulice nebo opuštěné budovy coby území všech a nikoho. Jaký záměr máte vy?

Když jsme vybírali konkrétní prostor pro performanci na téma politika, zaměřili jsme se nakonec právě na symbolické „území nikoho“. Takový prostor jsme nezvolili jen kvůli jeho estetickým kvalitám nebo výhodnosti. Řídili jsme se především určitými předem vytyčenými požadavky, například relevancí a významností lokace v rámci prostoru velkoměsta. Chtěli jsme, aby šlo o veřejný prostor, jímž lidé běžně procházejí, aby šlo o pasáž nebo cestu, která propojuje různorodá místa, aby šlo o místo, které může být snadno zabráno a proměněno a které přitom lze snadno nalézt, které není nějak skryté, ale jehož potenciálu si lidé zatím moc nevšímali. Všechna tato kritéria nakonec splnila Pražská křižovatka. Takto nalezené místo bylo zabráno a rekonstruováno prostřednictvím smísení různých jazyků – divadla, instalace a výstavy – a jeho obsazení vyvrcholí tvorbou nejrůznějších významových vrstev, tvořených kolektivem umělců. Brazilský graffiti umělec Galo de Souza a český writer Tron vytvoří kreslené příběhy na ulicích kolem Křižovatky a na kostelní fasádě. Britský zvukový designér Ian Evans má na starost vznik zvukového prostředí, pro nějž bude mixovat reálné i fiktivní ruchy velkoměsta. Účastníci jsou pozváni, aby tento prostor zaplnili vybranými kreativními prezentacemi, performancemi a diskusemi na různá témata. Stane se tak v rámci tří okupačních událostí: první bude mít téma sdíleného teritoria divadla a performance, druhá se zaměří na narativní prostor a třetí se bude věnovat tématu kartografie. Projekt tak koresponduje se třemi tematickými osami letošního Quadriennale. Jsou jimi zvuk – zvukové prostředí, které je přímo vytvářeno pro danou lokaci. Dále počasí – nepředvídatelnost chování účastníků a výsledek jejich okupace. A konečně zmíněná politika – tedy samotná okupace vybraného prostoru.

Jaká je vaše dosavadní zkušenost s tématem politiky coby námětem scénického designu?

Jako scénografka a kurátorka jsem rozvíjela nejrůznější projekty s cílem vytvořit prostor pro projevování různorodosti názorů, uvádět do praxe kreativní procesy podporující demokratickou správu věcí veřejných, přivádět ke spolupráci profesionály z nejrůznějších oblastí a ovšem také umělce. Výsledkem je vždy něco víc, než co by svedl jeden autor. Jako designérka jsem ve svých nejnovějších projektech usilovala o to, aby k designu sestávajícímu z nějak konstruovaného prostoru a významových vrstev přibyla i práce umělců, která zde může být vystavována, aby tento prostor pulsoval a vyprávěl o přítomnosti tvůrců, jakkoli jsou často při prezentaci výsledku neviditelní. Příkladem může být projekt MixMax Brasil, vytvořený pro Tropen­museum v Amsterdamu, který byl k vidění mezi lety 2012 a 2015. Propojila se v něm práce spousty umělců, kteří se zabývají recyklováním materiálů a kteří k tomu využívají nejrůznější techniky, což dalo vzniknout kreativnímu prostředí umožňujícímu zažít barevnost brazilské kultury. Jiným příkladem mohou být mé návrhy a kurátorská práce pro brazilskou výstavu Pražského Quadriennale v roce 2011, za niž jsem získala ocenění Zlatá triga. Kromě toho jsem v roce 2001 založila skupinu CenografiaBrasil, která se zaměřovala právě na společnou tvorbu a diskusi nejrůznějších profesionálů a umělců, aby tak přispěla k rozvoji scénografie. I díky vzniku této skupiny měl vítězný brazilský tým koncepční, ale hlavně demokratickou podobu.

Bohužel v Brazílii stále nemáme žádné specializované akce, při nichž by se dostal ke slovu scénický design, a přestože existuje spousta divadelních festivalů, zaměřují se především na režii, herectví a dramaturgii. Po deseti letech São Paulo znovu organizuje Fest Montenegro International, do nějž by bylo skvělé začlenit ukázky a debaty týkající se scénického designu. Doufejme, že se to podaří alespoň v dalším ročníku.

Žijete v São Paulu, kde se právě před deseti lety zformovalo Movimento Passe Livre. Toto protestní hnutí si – podle mne celkem neobvykle – vytyčilo za hlavní cíl svého úsilí dostupnost veřejné dopravy. Proč jde v São Paulu o tak důležité téma? Podporujete vy osobně aktivity tohoto hnutí?

Movimento Passe Livre je mírumilovné hnutí, které zastupuje práva celé populace, tedy obyvatel každého věku, ale je vedeno hlavně mladými lidmi. Jde o nezávislé sociální hnutí, které není navázáno na žádnou určitou politickou stranu a které usiluje o lepší vybavenost a služby ve veřejné hromadné dopravě a také o její bezplatnost pro veškeré obyvatelstvo. Snaží se znovu obnovit její charakter veřejného statku, jelikož se příliš privatizovala. Hnutí vytvořila skupina obyčejných lidí, kteří se dali dohromady při diskusi nad jedním projektem městské veřejné dopravy. Můj synovec, kterému je dvaadvacet let a který studuje sociální vědy na sãopaulské univerzitě, je jedním z členů tohoto hnutí a byl i jednou z vůdčích postav během rozsáhlých protestů v červnu 2013.

São Paulo je, dá se říct, ekonomickým motorem současné Brazílie. V různých koutech země se náklady na každodenní život značně odlišují, ale São Paulo je má zdaleka jedny z nejvyšších a v současnosti se stalo dokonce jedním z nejdražších měst na světě. Přitom infrastruktura a dostupnost služeb – nejen těch dopravních, ale i co se týče zdravotnictví nebo vzdělávání – neodpovídá potřebám ani daním placeným jeho obyvateli. Je pravda, že se za posledních několik let situace trochu zlepšila, přesto jsou ale náklady na život a nájem pro nás, „Paulistanos“, stále neúnosné.