Dům nad domem, město nad městem

„Je to jako rakovinné bujení – metastázy prorůstají město. Historické budovy ztrácejí měřítko a kontext – viz přístavba k Hlavnímu nádraží. Uff. Doufám, že tyhle vize jsou pryč.“

Zápis v knize návštěvníků výstavy

Architektura Karla Pragera nikdy nepřestala budit rozporuplné reakce. Jednak se dosud nepodařilo rozptýlit všeobecnou představu o Pragerovi jako komunistickým režimem hýčkaném architektovi, vytvořenou a živenou hlavně v první polovině devadesátých let. Prager přitom nikdy nebyl členem KSČ, navíc se po roce 1971 (kdy ministerstvo vnitra zakázalo činnost Svazu českých architektů, založeného v roce 1968 jím, Miroslavem Masákem a Jaromírem Sirotkem) ocitl na indexu. Atelier Gama, který Prager vedl od roku 1968, byl sice po rozpuštění Sdružení projektových ateliérů o dva roky později začleněn do Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy jako Atelier 3, přesto si však především díky vysokému pracovnímu nasazení a buldočí houževnatosti svého ředitele udržel statut progresivního a dokonale sehraného týmu. Pragerovy domy se opakovaně umísťují v nejrůznějších anketách o nejošklivější tuzemskou stavbu, zatímco bývalé Národní – později Federální – shromáždění a Ústav makromolekulární chemie jsou již od roku 2000 zásluhou Rostislava Šváchy zapsané na seznamu kulturních památek. Pragerova architektura svou nekompromisností stále dráždí, fascinuje a znepokojuje – nutí každého zaujmout k ní nějaký postoj.

Ten správný čas pro Karla Pragera

V roce 2001 Karel Prager zemřel uprostřed příprav výstavy Prostor v čase, na jejíž koncepci se s ním podílela autorka doprovodného katalogu Radomíra Sedláková. Expozice představila výběr jeho realizací i neuskutečněných projektů z let 1950–2001, avšak zůstala na poměrně dlouhou dobu osamoceným pokusem o zhodnocení tvorby jednoho z nejdůležitějších českých architektů šedesátých až osmdesátých let 20. století. Odpověď přišla až v říjnu 2009, kdy se ve velkém sále Federálního shromáždění odehrála v režii Vladimira 518, Ondřeje Anděry a Davida Vrbíka vynikající autorská audiovizuální performance SPAM – Karel Gott Prager, která přitažlivým, ale poučeným způsobem odhalila, jak se na tuto architekturu dívá generace již tolik nezatížená prožíváním doby před rokem 1989. O několik dní později tamtéž proběhla debata věnovaná odkazu Karla Pragera, jíž se zúčastnili Jan Línek, Jan Louda, Radomíra Sedláková, Zbyšek Stýblo, Rostislav Švácha a Vladimir 518. Obě akce jasně naznačily, že přišel ten správný čas se Pragerovým dílem opět podrobněji zabývat.

V roce 1966 vyhrál omezenou soutěž na přestavbu bývalé Pražské peněžní burzy pro nové prostory parlamentu projekt týmu Karel Prager, Jiří Albrecht a Jiří Kadeřábek. Budovu neoklasicistické burzy, postavené v letech 1936––37 podle návrhu Jaroslava Rösslera, autoři citlivě přestavěli a nad ni posadili na subtilní sloupy Vierendeelovu ocelovou konstrukci, do níž vložili dvě patra. Tento „dům nad domem“, jak Prager o konceptu mluvil, se stal východiskem jeho uvažování o dalším využití závěsných systémů a tuto cestu mapuje výstava Město na městem, umístěná v jihozápadní přístavbě Federálního shromáždění.

Překvapivá výstavní architektura

Autorům expozice se podařilo do malého prostoru vtěsnat maximum informací způsobem, jenž ihned zaujme a poskytuje téměř komplexní zážitek. Stručné úvodní texty, nalepené na podlaze do rámce časové osy, umožňují sledovat základní body Pragerova díla i dobových událostí a volně si je porovnávat s teoretickými úvahami o městech budoucnosti, které v šedesátých a sedmdesátých letech propagovali zejména Yona Friedmann, japonští metabolisté, londýnská skupina Archigram, Nicolas Schöffer, Eckhard Schulze-Fielitz, Richard Johann Dietrich, Günther Domenig a další. Jejich projekty v různých modifikacích využívaly flexibilní systémy stálých struktur a dočasných variabilních modulárních jednotek, jak je roku 1968 definoval anglický architekt Ralph Wilcoxon. V roce 1967 navíc vyšel český překlad knihy francouzského spisovatele, básníka a uměleckého kritika Michela Ragona Où vivrons-nous demain (Kde budeme žít zítra) z roku 1963, ve které byla řada těchto koncepcí představena.

Výstava pokračuje ve vedlejší místnosti, vyplněné dřevěnou strukturou. Na ní visí trhací bloky, přibližující Pragerovy představy o konstrukci, stavbě a fungování městských struktur a pět pražských projektů, kde chtěl tento systém aplikovat: experimentální bytová výstavba v Košířích (1973–75), přestavba Holešovic (1974–77), překryv hlavního nádraží (1976–77), přestavba Těšnova (1976–1990) a fakultní nemocnice na Albertově (1985–87). Díky tomuto skvělému nápadu si tak každý může odnést hlavní část výstavy domů a kdykoliv se k ní vrátit. Nechybějí zde ani originální modely a plány a procházení konstrukcí doprovázejí reprodukované rozhovory s architekty, umělci a teoretiky. Překvapení ovšem čeká v trochu zastrčeném třetím prostoru, kde se ukrývá veliká krabice plná kostek lega, takže si nejen děti mohou zkusit postavit své struktury, a stejně funguje i trojrozměrná virtuální interaktivní platforma instalovaná vedle. Toto je ta přidaná hodnota, viděná spíše na přehlídkách současného umění, která posouvá limity tradičně pojaté architektonické prezentace.

Filmy, procházky, debaty

Centrum pro středoevropskou architekturu připravilo k výstavě také projekce unikátního archivního filmu o výstavbě Federálního shromáždění, procházky po Pragerových stavbách a čtyři tematická setkání s jeho spolupracovníky a kolegy. Patrně nejživější byla debata o megastrukturách s Miloslavem Pavlíkem a Zbyškem Stýblem. Oba se podíleli na projektu nazvaném Experimentální bytová výstavba pro přestavbu města, který Atelieru 3 v roce 1973 jako státní zakázku zadal Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy. Konstrukce samostatných, na vysokých pilířích zavěšených bloků, obsahujících byty všech kategorií až pro dva tisíce lidí, administrativní a výzkumná centra, služby, obchody a další společenské zázemí, vycházela z Vierendeelova nosníku, úspěšně otestovaného na Federálním shromáždění, jež se v době zahájení prací na úkolu právě dokončovalo, a princip vkládání flexibilní substruktury krátkodobé životnosti do stabilní makrostruktury sledoval Wilcoxonovy teze. V dubnu 1975 Prager projekt předložil ministerstvu výstavby a techniky. Ačkoliv bylo řešení doporučeno k realizaci, k výstavbě nakonec z finančních důvodů nedošlo a podobně dopadly i Pragerovy pozdější projekty městských struktur. Kromě Federálního shromáždění se tak v sedmdesátých letech vize strukturálního stavění formálně zhmotnila pravděpodobně pouze u dnes již ikonického ministerstva dopravy v Tbilisi (George Chakhava, Zurab Jalaghania, Temur Tkhilava, dokončeno 1975) a méně známé budově ministerstva vědy a rozvoje v Madridu (Michel Andrault, Pierre Parat, Aydin Guvan, Alain Capieu, projekt 1974, realizace 1976–1981).

Zájem o československou architekturu šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let v poslední době stoupá. Je také nejvyšší čas, protože stavby této doby jsou stále v ohrožení, ať již nevhodnými přestavbami či úplnou likvidací. Kritické rozkrývání kontextu, ve kterém vznikaly, pomáhá pochopit hodnoty, jež není úplně snadné rozklíčovat. Výstava Město nad městem však toto jednoznačně naplňuje.

Autor pracuje ve Výzkumném centru průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT.