Planutí nesrozumitelných slov

Když se mi jako nehispanistovi dostal do ruky obsáhlý výbor Tohle světlo, pořízený překladatelem Petrem Zavadilem z celoživotního díla Antonia Gamonedy (nar. 1931), zprvu jsem nevěděl, do jakého kontextu autora zařadit. Až když jsem zjistil, že na sbírkách Kniha chladu a Ty? básník spolupracoval s malířem Antoni Tàpiesem, obzor se rozjasnil. Gamonedovy verše mohou vskutku připomenout Tàpiesovu rozplameněnou malbu, plnou žhavé smyslovosti, přesto tíhnoucí k vypjaté, surově obnažující až „křečovité" abstrakci. Také v Gamonedových verších narazíme na sálavé smyslové plochy, jež náhle přeškrtne primitivní, expresivní znak, bezohledně vychýlený, zřetelně však napájený archetypálními vrstvami pod povrchem. Sytá plocha – a vzápětí zneklidňující prázdno; po zjitřeně otevřeném gestu hermetická, nesrozumitelná uzlina.

V každé tváři se zračí svět

Tohle světlo zachycuje Gamonedovu poezii od počátků z roku 1947 prakticky po dnešek. Přináší ukázky z podstatných sbírek Země a rty, Nehybné povstání, Náhrobní desky, Kniha chladu či V žáru ztrát. Páteří knihy je pak Gamonedova skladba Popis lži z poloviny sedmdesátých let, jíž básník prolomil své letité mlčení v době frankistického režimu, kdy působil v podzemním protirežimním hnutí.

Už v prvních básních narazíme na tlumeně žhoucí smyslovost: „Můj chléb je snědý/ jako tvé tělo, jako ty –". Již tady básník pojímá své texty jako režné, temnozářné úvahy, směřující od smyslové zjitřenosti k obecnějšímu zvažování lidského žití. Gamonedovy intimní meditace neodbytně tíhnou k tajemné, přitom prosté lidskosti, lidské soudržnosti, partnerskému prolínání, člověčímu sdílení. Vedle sugestivních vjemů, často charakteristicky dvoudomých a skrývajících napětí a střet („sníh křupe jako horký chléb"), se v básních objevují i brilantní obecné, všeobjímající formulace, jež však zároveň nepostrádají hranu věčného tajemství či mystického zatrnutí („vím, že v každé tváři se zračí svět"). Gamoneda dokáže být citově otevřený a bezelstný, přitom si je ale dobře vědom, že jako umělec nevyhnutelně kráčí po nebezpečných stezkách: „Krása není/ místo, kam/ chodí zbabělci."

Poezie je Gamonedovi nástrojem návratu k elementárním citům; básník je chce uchopit v jejich prostotě, zároveň se ale nebrání ani jejich složité hloubce, naopak, riskantně a robustně ji ohledává. Má cit pro paradox, jde však o paradox vřelý a emocionálně proteplený. Navrácen do náručí matky básník vzdechne: „Odpočívám od lidství…" Paradoxní je – a zůstane v celém Gamonedově díle – také žhavě nesamozřejmé vnímání boha a víry: „Ztrápeného boha skrz oči rvali z mého těla." Více než bůh vládne v Gamonedových básních živel světla, ožívající v nespočtu příměrů a obrazů. Světlo zde vždy znamená tajemné zpodstatnění, vyzdvižení, divinaci; obrazné propojení s prapůvodním principem.

Magmatická mapa nitra

V masivní skladbě Popis lži, jíž se Gamoneda po delší odmlce vrátil k poezii, vzrůstá hermetismus básnických obrazů. Strhující verše se valí mnohoznačně vpřed, často na pomezí nesrozumitelnosti, záměrně příkře svářící konkrétní s abstraktním, dějinné s intimním, přirozené s násilným, silovým. „Cynický jako asfalt nebo srst?" Jindy: „Tvá samota je chtivá. Tvá bledost se z tebe řine a rozlévá se do dlouhých dření. Vůkol nevidíš nic jiného než sama sebe." Před naším zrakem defilují zastřené významy, přesto vespod cítíme nezadržitelný tah, spodní proudy prokřížené do všech směrů. Skladba je kypivě polemická, doráživá samomluva se snadno přelije ve vzrušeně drsný milenecký šepot, vzápětí střídaný oslovením souputníků, lidí vůbec, neodbytnou „lamentací" vůči dějinám, lidskému údělu, nadějím člověka.

Básníkův morální neklid je hned umisťován na břeh obecného moderního zmatení významů a hodnot. Pokora střídá nesmíření, krása a smyslovost bytuje v těsném sousedství s ošklivostí. Z těžko rozpletitelných obrazných uzlin náhle vyvře drsně naléhavá lidská otevřenost: „Nepodám ti jiný obvaz než ten, který je odřený/ kolem mého těla…" Skladba v temně delirantních obrazech odráží též období ilegality, napjatý čas soudružství i zrady, básník ovšem dějinné drama, v němž šlo o život a příslušníci odporu mizeli beze stop, střemhlav transponuje třeba i do poloh erotických; hranice mezi pocitem bratrského spříznění a mileneckým citem se rozplývá. Popis lži je zvrásněnou, neustále nehotovou, magmaticky se proměňující mapou lidského nitra. Po vzepětích příboj zas opadá k polohám tišším, mlhavějším, dumavějším: „Na okamžik mě navštívil soumrak, jehož hloubka už mi nepatří." Citově vypjatá skladba však nevyhnutelně ústí do naléhavého vyznění v obrazech úpěnlivé krásy: „A ten vřískot mezi skly, ta zranění, která jsou viditelná pouze v okamžiku lásky…"

Gamonedovy zralé básně v posledních oddílech výboru jsou pak svrchovaně uvolněné, naléhavě i ztišeně rozprostřené prostorem, plné živočišnosti i éterické meditativnosti. Najdeme tu slastný svár barev a obrazů, ale i odstoupení od nich k zásadním, zklidněle souhrnným formulacím. Nevědět, přesto přitakávat; přitakávat, přesto nevědět. Mystické tušení se prolíná s pocitem vyprázdnění všeho; svět tiše i naléhavě trvá na pokraji ustavičného zániku. „Zbývá jedna rozkoš: Planeme/ v nesrozumitelných slovech."

Exkurs do překladu

Nejsem kompetentní kritizovat překlad Petra Zavadila, byl jistě náročný a stál mnoho práce. Překladatel navíc doprovodil záslužnou edici zasvěceným doslovem. Kniha Tohle světlo působí kompaktně a jazykově bohatě, Zavadil často volbou nádherných spojení prozrazuje cit pro jazyk a sytost básnického významu: „vidím povstávat boha/ kalného proroctvími" (zvýraznil J. Š.). Přesto jsem zkusil malý test a nahlédl asi do tří zrcadlových španělsko­-anglických převodů Gamonedových básní. Dobrý pocit sice přetrval, ale vynořily se i nesrovnalosti.

Začne to nenápadně. Třeba spojení „las sustancias paternales", v angličtině hladce „the paternal substances", překládá Zavadil jako „podstatu otce". Zní to schůdně, snad i elegantně, přece však: kam se ztratil původní plurál? Tam, kde Gamoneda i anglický převod říkají „dychtivé ucho", Zavadil drobně posouvá: ucho dychtivě přitisknuté. Původní „placer sin esperanza", anglicky doslova „rozkoš bez naděje", Zavadil opět akcentuje jinak než básník: „beznadějná rozkoš". V závěru téže básně stojí v angličtině: „zoufale na něm nezáleží". Česky však: „zoufale na tom nezáleží". Tady snad ještě celkové vyznění textu vydrží. Ne tak ale v závěru další podstatné básně, Zvíře ukryté v soumraku. Anglická verze věrně kopíruje originál: „Snili jsme o bohu, jenž nám olizoval ruce." Česky ale už: „Snili jsme o tom, že nám bůh olizoval ruce." A vyústění básně v anglické verzi zní: „Je­-li tomu tak,/ pak šílenství je dokonalé." Zatímco v české verzi nás zaskočí: „Tak to bývá,/ šílenství je dokonalé." Původnímu významu jsme už docela vzdáleni.

Tyto nahodile objevené střípky nemají a nemohou kritizovat Tohle světlo jako celek. Nechť jsou jen drobným upozorněním na to, jak jemně lékárnicky chce být váženo básnické slovo, jak je pro překladatele důležité stále ustupovat do pozadí, i ve zdánlivě „nevinných" maličkostech. Zrovna Gamonedova poezie za to stojí.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.