Říct vše, anebo neříct?

Jaroslav Kovanda (nar. 1941) napsal svou životní knihu – knihu života. Už v jeho básnických sbírkách se to hemžilo strýčky a tetičkami, Kovanda se neustále vracel k území kolem rodného Zlína či zas k bájnému Archlebovu, odkud pocházel jeho rod z matčiny strany. Básník měl i svého „Pepina“, totiž strýce Filu zvaného Svedrupa, jemuž věnoval sbírku Legenda o Svedrupovi. A samozřejmě tu byl tatínek. Téma rodu a dědičného území si však žádalo masivnějšího, ucelenějšího, definitivního zpracování. Tak se zrodil Gumový betlém, román pojatý jako rodová legenda o čtyřech stech stranách. Kovanda na něm dělal bezmála desetiletí. A nic si neulehčil. Pro mě tou knihou, již mám za jedno z nejzajímavějších a nejpodstatnějších děl polistopadového dvacetiletí, splnil jeden z praúkolů literatury. Totiž vrátit se ke svým kořenům, slovem oživit své předky, lidi, kteří utvářeli básníkův svět, oživit místo, jež ho zrodilo a formovalo, které mu a jemuž on sám patří.

Vejít do zažloutlé momentky

Svou knihu Kovanda opatřil podtitulem „fiktivní kronika jedné rodiny“. Čímž hned zkraje říká: nebudu předstírat, že všechno vím, vždyť to ani nejde, možná to ani nechci. Budu si naopak vymýšlet, budu se vmýšlet do obrazů v paměti či do drahých fotek, které mi zbyly, budu uhadovat, co se stalo v příštích vteřinách poté, co cvakla spoušť. Vejdu do zažloutlé rodinné momentky a ztratím se v ní, nechám to vše skrz sebe zas ožít. Protože jak jinak mohu uctít ty drahé osoby, co jiného se životem mohu jako spisovatel udělat? Ale zároveň: při tomhle uhadování a zpětném obmýšlení a obsnívání minulosti se vůbec nebudu držet zkrátka, nebudu „korektní“, ale budu okoušet minulost ve všech barvách a hmotách, protože i ty neodmyslitelně patří k osudu, tvoří milieu dějin, místa, lidského žití.

Sochaři a malíři Kovandovi z toho vyšla freska jednou kolážovitá, vzápětí zas pojatá jako hutné „metavyprávění“, malba tu pitoreskní, pak hned surová, zasněná, vzápětí proťatá neopracovaným dokumentem, třeba cizím dopisem, jejž spisovatel zařadí i s pravopisnými chybami. Polétavá chagallovská metoda, ovšem uhnětená plamennými deformacemi à la Soutin, obohacená o záměrně insitní prvky art brut. Kovanda v knize vystupuje jako přiznaný vypravěč, občas vstoupí do textu, odhalí svou dokumentární honbu za tématem, když popíše, jak v Americe zpunktoval setkání vzdálených příbuzných, pak zas zmíní peripetie kolem scénáře, jehož je autorem, jenž však zároveň tvoří jednu dějovou linii knihy.

Jindy chce básník Kovanda své vyprávění pojmout jako zveršovaný epos – a próza mu občas zarýmuje, jakoby naivně, jarmarečně. Nejdřív mě tyto příležitostné rýmy rušily: nejsou chtěné, zbytečné? Po čase jsem je ale docenil. Vypravěč se jimi nejen patřičně shazuje, ale zároveň zbavuje své téma nadbytečné tíhy – a jedním dechem tutéž tíhu poblouzněností svých rýmovaček zpětně podtrhuje. Občasné dětinské rýmy vnášejí do textu důležitou ironicko-soucitnou rovinu. Je to hra, která zároveň po hrabalovsku důtklivě říká: dávejte dobrý pozor, co vám teď řeknu! Rýmovačky poukazují na fasádu – a co je za ní, připomínají nevinné reklamní slogany baťovské „Ameriky“ – a za vší dychtivostí naznačují i malost a tragiku, jež se za hračkovitou utopií rozkládala.

Do nitra lidského hemžení

S Gumovým betlémem jsem se z počátku trochu potýkal. Zdál se mi až moc rozkouskovaný, zbytečně rozšafný, naducaný, pitoresknost líčení se prala s vlastním vyprávěním. Kovanda začal román v nabobtnalém stylu jakéhosi lidového kalendáře, stylizované obrázky byly občas i dost kruté, jindy nechutné či zas podané s jarmareční žvavostí. Hranice mezi zemitostí a přízemností byla vratká. Bylo tu příliš autora samotného, vyprávělo se o něčem, spíš než aby vyprávění rovnou evokovalo dění o sobě. Může toto vystačit na román?

Až pak přišla strana 51 a s ní masivní, opulentní kapitola, zachycující – co jiného než zabijačku. Kovandova celoživotní fascinace tím hrubým, tajemným obřadem, jeho věčná básnická ambice musela být náležitě „ztrestána“: napsat zásadní zabijačku. Postihnout rituál zabíjení a žrádla a lidského fórkatě nerudného sepětí, jež kolem rituálu vzniká. Ale Kovandova zabijačka není žádná rozjuchaná lidová veselice. Jde o obřad krutý, sychravý, labyrintický, temně prazákladní, obžerný i úzkostný: vytvořit zásoby na zimu, vyhrát nad netvornou přírodou, zabít zvíře a při tom „uctít“ zvíře uvnitř sebe sama; smrtí zažehnávat smrt. „Sviňo, už teho bylo dost, a botou rypák jí přišlápl.“

I Kovanda projevuje prozaický „apetit“, ale ne ten fabulační, zmiňovaný v jiné souvislosti Jiřím Trávníčkem. Kovandův apetit je drobnohlednější, rozpojenější, pastózně s ním nanáší nepříběh zabijačky, jejž rozvíjí do moře detailů, mimochodných replik, příchodů a odchodů, vtipů, náběhů na hádky, přípitků, srážek, míjení, zásvitů. Na dvou desítkách stran je tu rozvířen mikrosvět, v němž se na moment zableskne celek lidského kosmu. Vládne tu už ne pitoresknost, ale je rozpoután robustní živel řeči, próza se nádherně bezohledně vine a košatí, bloudí a přeskakuje, spisovatel si dává na čas, nezajímá ho směr vpřed, ale nekonečné větvení do stran a vsakování se dospod – až konečně pochopíme, že toto je pravý živel jeho „kroniky“, nořit se do nepřehlednosti životních zákrutů, do podivností a nepopsatelností. Zkoušet obejmout neobejmutelné.

Podobných obr-scén následuje víc, tvoří pevný korpus knihy a iluminují její ostatní, nesourodější části. Krom archetypální zabijačky zažijeme pamětihodnou cestu baťovců do Evropy, První máj ve Velkém Zlíně roku 1936, svatbu a dalších pár velkolepých výprav do nitra lidského hemžení. Básník si zvolna a důkladně vytvořil svůj styl – a náhle už jen jede, poctivě se nás snaží znovu protáhnout známým panoramatem českých dějin od předválky až po kusé zmínky o srpnové invazi 1968.

Dějiny ani rod nekončí

Hemžení v lidském kinetoskopu je ovšem časem též spěšnější a polétavější. Přibývá zkratek, momentek, legendárních anekdot. Gumový betlém má svou sílu, když zůstává u selských ritů zemitého Archlebova či hravé utopie baťovského Zlína. Jakmile se však dějiny začnou valit příliš mocně a je nutné důvěrně známou půdu opouštět (třeba cestou do Prahy či Jáchymova těsně po válce), autor se zdá být vratčí v kramflecích. A co je to vůbec za hrdiny, jež s Kovandou sledujeme? Novopečení šmelináři a šikovní rekvírníci jsou čím dál méně sympatičtí a nějak je přestává omlouvat, že jsou zkrátka z rodiny. Váháme: nemá kronikář sklon vidět věci bohatýrštější, než byly? Proč vychytralým „slováckým synkům“ též trochu nezasolí? Hrabal v příběhu číšníka Dítě napsal nostalgickou tragédii člověka, jenž začne z ničeho, vyšplhá se k měšťáckému vrcholu – a zase spadne na dno. Během této křivky uzříme všechny měšťácké trapnosti, malichernosti i tiché hrůzy, nahlédnuté filosofickým okem; Dítěho pitoreskní příběh se sklene do existenciální hyperboly. Naproti tomu Gumový betlém se v poslední zhruba čtvrtině trochu moc zběžně a spěšně hrne vpřed, bez hlubší reflexe, k vyústění, o němž víme, že nemůže přijít, přesto čekáme, zda je autor z chaosu života přece jen kouzelně nevyhmátne.

Jenže mohl Kovanda udělat něco jinak? To je otázka; nejspíš i mohl. Mělo by však smysl příliš rovnat a „učesávat“ mohutný celek, rozkotaný a neučesaný tak nějak z principu? Snad také křivolakost a sukovitost je podstatným sdělením této knihy „ze života“. Dějiny ani rod nekončí a autor se přiznává, že žádné rozhřešení nemá. Vždyť on ani nechce končit, chce dál trvat se svými lidmi, nechce být ten, kdo ví a řekne vše.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.