V neděli byly vyhlášeny ceny Magnesia Litera. Zápisník však píši ještě v blaženém nevědomí, dobrovolně na sebe uvaleném, abych nebyl ovlivněn či sám neovlivňoval. Magnesii od počátku provázely paradoxy. Když v roce 2006 dostala hlavní cenu fotografická publikace Jana Reicha Bohemia, říkal jsem si, co vlastně v názvu dělá ta Litera? Smíšené pocity trvaly i napříště, kdy byl knihou roku vyhlášen rumunský román Simion výtažník. Neměla by prestižní cena naopak vypíchnout beletristická díla patřící zdejší paměti a kulturnímu kánonu? „Litera“ v názvu to neměla lehké ani v dalším roce. Vyhrály Záhádky Petra Nikla, kniha jistě krásná, ovšem zase z „pomezí jazykového a výtvarného experimentu“. Až roku 2009 přišel nevídaný obrat. Hlavní cenu získala – kniha poezie! Totiž Rukopis Bohumily Grögerové.
Pořadatelé Magnesie se časem poučili a začali směrovat soutěž k současné domácí beletrii. Překlady vyřadili z možnosti kandidovat na knihu roku. Naopak v sekci prózy zdvojnásobili počet nominací na šest. Odhodlal jsem se letos k heroickému výkonu a tři nominované prózy stačil přečíst, dvě další pak aspoň po částech prošel.
Řeknu rovnou, že Strážci občanského dobra Petry Hůlové (viz A2 č. 17/2010) je nevábná próza. Přetéká úsilím evokovat chmurnou husákovskou éru, mně ale, jenž za Husáka vyrůstal, se ježí srst nad tím, jak je tu vše křečovité a pokroucené. Budiž, jde o obraz svým způsobem fantaskní, v němž se sice mluví o reáliích kdysi až moc reálných, jsou tu však jen efektně hrnuty na hromadu, bez ohledu na přesnost detailů a souvislostí. Nad Hůlovou si neřeknu: ano, přesně tohle jsme žili. Zato si nad způsobem jejího psaní říkám: takhle dnes žije umění, potřebuje předimenzovaný „ajfr“, musí být drsňácky „kůl“. Nepsat, jako když se naslouchá, ale čtenáře hned usadit – poslouchej! Anebo jdi.
Zaráží mě, jak je Hůlové próza hrubá a plochá. Dívka ze socialistického sídliště vypráví k uzoufání placatou, „rozžvejklou“ obecnou češtinou svůj osud před revolucí a po ní. Sledujeme její „přerod“ v polistopadovou militantní strážkyni dobra ve vysokých kožených botách. Sympatizujeme, nesympatizujeme? To je jedno, vítězí tanec atributů: dívčině touze po řádu a soudružství bychom i rozuměli, ale komoušsko-vojácké znaky, jež jsou na její touhu silou (a proč vlastně?) roubovány, nás odpuzují. Postava nepřitáhne a nepřesvědčí – v Hůlové hrubozrnném textu nás nepřitáhne a nepřesvědčí nikdo a nic. Ani přitažlivě odpudivá figura tu není. Přitažlivost, zajímavost, výstižnost tu nehrají roli. Tak možná bude psát spisovatel nového řádu: napříště bez velkého ohledu k detailům, logice, atmosféře či pravdivosti. Důležitý bude znak, značka, sebevědomě čmárnutý tag. Nemohu si pomoci, ale v nominaci Hůlové vidím automatismus, kdy porotci především hmátli po zavedeném jménu. To Gumový betlém zlínského Jaroslava Kovandy je oproti Strážcům občanského dobra o několik lidských i literárních pater výš, ale nebyl ani nominován. Moc velký, do země zanořený balvan? Co tedy je hodno ocenění, silácká trendy póza, anebo archaicky umanutá, neskladně upřímná výprava do středu sebe sama?
I próza Emila Hakla Pravidla směšněho chování (viz A2 č. 17/2010) je někdy až zarážejícím způsobem hrubá. Hakl má vše okázale na háku. I tady je dost pózy, jistě záměrné, ale text jí často sákne víc než zdrávo. Vypravěč tvrdošíjně předvádí svou otrle rezignovanou masku a nám nezbývá než poslušně kývat. Ač pro sebe si říkáme: co všechno nám, brachu, spolu s autorem neříkáš, o čem mlčíš, abys držel svou „kůl“ tvář? Oproti Hůlové však má Hakl humor i kus nadhledu a dovede je namířit sám proti sobě. Navíc umí být přesný. Když se probrodíme povinnou letargickou stylizací, padneme na trefné postřehy dobové i generační, výstižné charakteristiky, letmo přesné momenty.
Navíc Emil Hakl dokáže zprostředkovat autentické city. Nenásilně, s odstupem, uvnitř však empaticky. Ústřední motiv knížky, umírání otce a jeho nemotorné sblížení se synem, je tklivě hřejivý a zároveň má vtip a ironii, jež pro tentokrát nekouše. Vůbec postava táty, vyvstávající z groteskních telefonních disputací a dalších střípků a hovorů, je malý poklad Haklovy knihy. Hakl tady vyhmátl křehkou, těžce postižitelnou nejapnost a bezradnost, do níž se dovedou kuklit právě ty nebližší vztahy. City jsou tu náhradně šíbovány po všelijakých odstavných, slepých kolejích… Klobouk dolů, dobře to napsat se nepovede mnohokrát za život.
Postavou otce, jeho umíráním a smrtí vůbec se zabývá i poslední kniha Jana Balabána Zeptej se táty (viz A2 č. 21/2010). Jan odevzdal její rukopis den před svou smutnou, nečekanou smrtí. Je to próza pálivá a svíravá (řečeno slovy příběhu samého), Balabán psal román, ale tvořil ho tak trochu jako báseň. Dění knihy se krouživě splétá v drásavou, baladickou meditaci nad úzkostí, meditaci v úzkosti. Tohle je spisovatelství „starého“, smysluplného řádu. Román není primárně svědectvím o době, ale pár scén stačí evokovat éru komunismu zcela svrchovaně. Tak to bylo! I Balabán občas pokazí styl vulgaritou, škrceností. Zároveň ale text dýchá přímočarou potřebou: už žádnou stylizaci, na pózu zoufale není čas. Je tu víra, ale bůh zůstává prozřetelně mimo; všechno břímě života a umírání leží na lidech. A i „nejzápornější“ postava, přísný sudič pan Wolf, je zároveň figurou z nejpřitažlivějších, nejvypjatějších, nejtragičtějších.
V tuto chvíli ještě nevím, co vy už dávno víte. Co když mnohočetný porotní sbor projevil dost odvahy a svaté bláhovosti a nakonec knihou roku prohlásil „odtažitou“ básnickou sbírku, třeba nádherně excentrické „špásy“ Jana Nováka, nazvané Z deníku po Celanovi? Právě takovou volbu jsem si zprvu tajně chystal. Pak jsem ale přečetl Balabánův román a nešlo než změnit názor. Tvrdošíjně lidský Balabán mluví zpříma o podstatných, základních věcech. „Wolf podržel Emilovi ruku trochu déle, než bývá běžné, a pak ji pustil jako věc, která má spadnout a rozbít se.“ – Co se mě týče, kniha roku.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.