Po akademických Dějinách české literatury se nyní obdobím socialistického realismu v literatuře zabývá i italský bohemista Alessandro Catalano. Jeho Rudá záře nad literaturou vzbuzuje několik zásadních otázek týkajících se ideologického psaní.
Kniha italského bohemisty Alessandra Catalana Rudá záře nad literaturou (Sole rosso su Praga, 2004) má za sebou dlouhou genezi – od původní diplomové práce přes italské vydání z roku 2004, které mělo tamním studentům bohemistiky posloužit jako skripta, až po přepracovanou a o nové prameny i koncepce doplněnou českou verzi. Ta se snaží poněkud posunout původní zaměření knihy a nabídnout i českému čtenáři (jistě zabydlenějšímu v kontextu domácí literatury) zajímavý a inspirativní pohled na dosud poměrně ambivalentně vnímané období let 1945–1959.
V Macurových stopách
Trnitá cesta vzniku i posouvání podoby „modelového čtenáře“ knihy se nesmazatelně vepsaly do jejího metodologického pojetí, které je mírně řečeno poněkud eklektické. Nalezneme tu klasické výkladové pasáže, které v tradičních mantinelech literární historie podávají sumarizační náhled na institucionální a společenské zakotvení literatury v překotném milieu poválečných let. Vedle nich se ovšem vyskytují oddíly pojaté v duchu výkladu sémiotického rámce, v němž se literatura profiluje jako výrazný a aktivní nástroj mytologizace skutečnosti. Inspirace Macurovým rozborem socialistických emblémů je svěžím zpestřením kapitoly o socialistickém realismu, která se v Catalanově pojetí snaží vyhnout frázím o jednoznačné podřízenosti umění politice a hledá zde i moment tvůrčí a spontánní (jakkoli i zde je cítit napětí mezi konceptem socialistického realismu jako Stalinova vynálezu a konceptem široce sdílené a společně rozvíjené mytologie).
Dalším z metodologických přístupů, které Catalano na materiál padesátých let aplikuje, je jakási koláž citací ze sekundární literatury. Zejména u stručných medailonů jednotlivých autorů si vypomáhá „různohlasím“ reflexí a komentářů z různých etap literární historie a kritiky. Vytváří tak pestrou mozaiku promluv o jednotlivých dílech. Zde se projevuje původní zacílení knihy na italského studenta, pro něhož je sekundární literatura složitě dostupná. Svůj edukativní smysl to však nepochybně může mít i v domácím prostředí, v němž se schopnost práce se sekundárními prameny též vůčihledně snižuje.
Druhou stranou mince je fakt, že při proměnlivém poměru vlastních reflexí a citovaných názorů působí Catalanův výklad nevyváženě a dochází tak k citelné hierarchizaci materiálu na autory „zdánlivě“ méně důležité a autory „zdánlivě“ podstatnější. Tomu se však při pohledu jednotlivce na tak masivní korpus textů lze jen těžko vyhnout. Doplněním metodologické hojnosti jsou pak závěrečné dvě kapitoly, de facto monografické studie, věnované Bohumilu Hrabalovi a Josefu Škvoreckému. Zejména ta hrabalovská je názornou ukázkou, v jak složité situaci se literární historik ocitá tváří v tvář padesátým létům a dílům, která vznikají bez možnosti přímo zasáhnout do kulturního vývoje ve své době – zároveň jak bytostně a nedělitelně jsou tyto texty spjaty se sémiotickým systémem stalinismu.
Padesátá léta, období úpadku?
Jaký obraz literatury tedy vlastně z Catalanovy knihy vysvítá? A je to obraz, který má svou relevanci i pro českého čtenáře? Předně – Rudá záře nad literaturou odhaluje různorodost literárního pole padesátých let, když pod masivním příkrovem oficiální literatury nachází živý a tvůrčí organismus, který sice nemá šanci prosadit se veřejně, ale v soukromí udržuje dynamiku a kontinuitu, jež se vzápětí zúročí v letech opatrného tání. Sympatické je i to, že se onen masivní příkrov snaží vnímat alespoň částečně jako živý a proměnlivý organismus, který v mnohém formoval i onu zdánlivě zcela izolovanou šedou zónu.
Co se relevance týče – Catalano může logicky jen sotva soupeřit s obsáhlostí a detailností akademických Dějin české literatury, nicméně právě v subjektivním přístupu a možnosti otevírat jisté sporné otázky (povaha socialistického realismu, reflexe tvorby katolických autorů, časové zakotvení jednotlivých textů) tkví potenciální dynamika a podnětnost jeho přístupu. I když autor ne vždy tento potenciál plně využívá a ne vždy dokáže zaplašit pocit určitého automatismu a zahlcení materiálem, přesto jeho pohled zvenčí přináší mnohou inspiraci. I touhu zaplnit černá místa období, které je stále poznamenáno dozvuky traumatu, i polemické poukazování na nedostatky Catalanova výkladu lze brát jako součást hry, jejímž cílem je proniknout za zkostnatělé fráze o době temna a všeobecného úpadku a nalézt onen produktivní prostor „mezi“ oficiálním a potlačeným.
Autor je bohemista.
Rudá záře nad literaturou. Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959). Přeložila Jana Vicencová. Host, Brno 2010, 420 stran.