Nicota děje

Opisovač

Už je tu zas. Sotva se dám do práce – otevřu sešit a sundám víčko z plnicího pera –, objeví se opisovač. Sedává naproti mně, ke stolu, který je umístěn před ohromným zrcadlem pověšeným na protilehlé zdi pracovny. Dělá to samé. Otevírá sešit, sundává víčko z plnicího pera a pozorně mě sleduje. Neujde mu žádný můj pohyb. Dívá se na mě a zároveň si, zcela automaticky, dělá poznámky do černého sešitu, stejného jako je ten můj. Ačkoliv je stejně oblečen a má tytéž brýle jako já, nemohu říci, že by se mi, snad jen vyjma zvyků, způsobů a projevů chování, opětovaných gest a tiků, nějak podobal. Poté, co do sešitu vetkal několik řádků, se stejně jako já zvedá od stolu; zapaluje si cigaretu, nervózně z ní popotahuje a přitom přešlapuje okolo židle; pak si znovu sedá k sešitu a pokračuje ve své činnosti. Vytvořil si o mně jakousi představu; jsem tématem jeho spisování. Dívá se na mě; bere do ruky plnicí pero, začíná psát a pohledem přes obroučky brýlí mě neustále sleduje. V některých okamžicích ho stejně jako mě vyruší hudba; to si pak začne pobrukovat melodii nebo uchopí pero jako taktovku a ujímá se role dirigenta. V určitou část dne mu slunce zasvítí do obličeje a odlesk jeho brýlí mě bodá do očí; jako by se tím dvojitým paprskem oslepujícího světla pokoušel proniknout do mých myšlenek. Zkoumavě si mě prohlíží; v rámci svého pozorování se všemi dostupnými prostředky snaží zjistit, kdo jsem, a přitom mi nikdy ani v náznaku neodhalit nic o sobě. Kdo jsem já, už asi odhalil; mezi tím, jak moc do mě vidí a jak málo já do něho, panuje přímá úměra. Občas se spokojeně pousměje, jako by učinil nějaký významný objev týkající se mé osoby, jindy se zas tváří posměšně, jako by si potvrdil nějakou nelichotivou domněnku o mém životě. Jsem si jist, že už mne prohlédl a že si mé pravé jméno i všechny charakteristiky zapsal do sešitu. Někdy dokonce propadám dojmu, že zná má tajemství. Jindy zas pocitu radosti, že o nich nic neví a že, byť si vede záznamy o všem, co dělám, o nich vlastně nemá ani tušení. Navzdory tomu, že pokaždé, když píšu, jsem středem jeho pozornosti; navzdory tomu, že ze mě nikdy nespouští oči.

Infinitiv přítomného času

Děj se odehrává ve 12.29. Opřena o parapet se dívá z okna. „Je dvanáct dvacet devět…“ říká hlas v telefonu. Pokládá sluchátko a nahlas si opakuje, že je dvanáct dvacet devět. „Je brzy,“ odpovídá, zatímco do kotviště u Galvestonu připlouvá loď. Na druhé straně ulice, po chodníku lemujícím park, tlačí mladá žena dětský kočárek. U kmene stromu sedí na trávě muž a odpočívá. Na stole leží papíry a fotografie. Jako vždy v tuto hodinu vane vítr a rozechvívá listí jasanu. V době, kdy se děj odehrává, si na obrubník chodníku sedne hrdlička; zobe z mezer v dláždění. Odehrávající se děj není nikterak důležitý. Píše, že děj probíhá dvacet devět minut po poledni, dle ústní informace předané telefonem. Ona, lokty opřená o parapet okna. Její pohled zachycuje některé z okolností rámujících děj, který se právě odehrává. Pozorně se dívá. Má čas. Je brzy. Všechny okolnosti nezbytné k uskutečnění děje se formují kolem jeho nemožnosti, čímž ho činí možným. Nastává jejich shoda. Při dění děje žádná nechybí, žádná nepřebývá. Papíry a fotografie ležící na stole jsou v jeho průběhu nehybné. Žena, bez hnutí, hledí z okna. Ve stínu stromu vidí odpočívat muže, který si, když děj probíhá, dává ruce za hlavu; zahání únavu myšlenkami na Galveston. Po papíře pokrytém slovy pluje loď. Slunce svírá s horizontem úhel 86°. Ale ani žena dívající se z okna, ani plnicí pero se nedějí. Jsou neměnnými okolnostmi, při nichž dochází k ději. Dochází k němu v prázdném bodě obklopeném okolnostmi, v prostoru ponechaném k jeho proběhnutí, v prostoru, který vyplňuje. Při dění děje se nic neděje. Věci, skutečnosti, žena hledící z okna i ta, která tlačí kočárek, tu jsou jen proto, aby coby okolnosti rámovaly děj odehrávající se v jejich prázdném středu. Jako širé moře okolo parníku. A na něm proplouvající loďka – žena s kočárkem; když děj probíhá, nezastavuje. Kmitající hrdlička nevzlétá, dál zobe z mezer v dláždění. Děj se odehrává jako cosi průsvitného před kamenně neprůhlednými výjevy vykreslenými na pozadí okolností, v jejichž rámci probíhá: stromy, muž snící o tom, že přijíždí do Galvestonu, mladá matka, která tlačí kočárek s dítětem, park, ulice, okno, hlas sdělující, že je dvanáct dvacet devět, linkovaný sešit, v němž je napsáno, že je dvanáct dvacet devět, plnicí pero, žena u okna, opřená lokty o parapet, dívající se na procházející matku s dítětem v kočárku; to vše v kontrastu s prázdnou siluetou děje, který dochází naplnění. Podstata dění je hodna nejlačnější pozornosti, ačkoli k vylíčení děje přispěje jen velmi málo či vůbec. Je to tím, že jeho podstata je důležitější než děj samotný; děj odehrávající se v jádru nakupených okolností; ano, odehrává se, ale nepopsatelně, jako by jeho opravdovou podstatou nebylo nic jiného než dění samo, nic víc; bez možnosti, že by jeho dění mohlo být zachyceno jinak než jako obraz dvanácti hodin a dvaceti devíti minut, v němž probíhá děj postrádající jakýkoliv významový rozměr, děj uchopitelný jen jako výjev nicoty. Nemůže se uskutečnit jinak než jako prázdno, uvnitř kterého se sám odehrává, jakožto ryzí akt dění. To je dáno tím, že u děje lze popsat vše kromě děje samotného, a to navzdory tomu, že se tady a teď již naplno děje.

Dějiny podle Pao Čenga

Před více než třemi tisíci lety si jednoho letního dne filosof Pao Čeng sedl na břeh potoka, aby se podíval do želvího krunýře a poodhalil svůj osud. Avšak horko a zurčení vody jeho mysl brzy rozptýlily, a jak se mu z ní skvrny na želvím krunýři postupně vytrácely, začaly se jeho úvahy stáčet k dějinám světa. „Tak jako vlnky tohoto potůčku plyne i čas. Jeho proud postupně sílí; brzy se změní ve velký tok, který se vlije do moře, překoná oceán a v podobě páry vystoupá na oblohu, odkud bude skrápět hory a téci po nich zpět dolů, až se z něj opět stane tentýž potok…“ Nějak takto vypadal sled jeho myšlenek, a když pak vytušil, jaký tvar má Země, že obíhá okolo Slunce, i to, jak se pohybují ostatní tělesa a jaké je samotné víření galaxie a světa, vyhrkl: „Pche! Tento způsob uvažování mě vzdaluje od Země Han a jejích lidí, kteří jsou nehybným středem a osou, okolo níž se otáčí veškeré myslitelné člověčenstvo…“ A myšlenky na člověka ho přivedly zpět k přemítání o dějinách. Jako by byly vyryty v želvím krunýři, otevíraly se mu velké události budoucnosti, války, migrace, morové epidemie a hrdinské činy všech pokolení v průběhu několika tisíciletí. Před zraky jeho představivosti padaly velké říše a rodily se malé, které se pak staly velkými a mocnými, než byly samy poraženy. Vyjevily se také všechny národy a jimi obývaná města, která se na okamžik majestátně tyčila a pak padala k zemi, kde splynula s ruinami a nánosem nesčetných generací. Jedno ze všech měst existujících v oné budoucnosti, kterou si Pao Čeng představoval, ho zaujalo natolik, že jednotlivosti, jimiž bylo tvořeno, nabyly v jeho rozjímání přesnějších obrysů; jako by tam bylo skryto tajemství, které se ho osobně dotýká. Zaostřil svůj vnitřní pohled a pokusil se proniknout do skulin této nestvořené lokality. Síla Pao Čengovy představivosti byla tak velká, že cítil, jak jde jeho ulicemi a ohromeně pohlíží vzhůru na velkolepé stavby a krásné památky. Procházel tím městem a mísil se s lidmi, kteří byli oděni do zvláštních šatů a mluvili velmi pomalým, nesrozumitelným jazykem, až se po nějaké době najednou zastavil před domem, v jehož průčelí se zdály být vepsány nerozluštitelné znaky tajemství, jímž byl nezadržitelně přitahován. Jedním z oken zahlédl píšícího muže. Právě v ten okamžik Pao Čeng pocítil, že se tam odehrává něco, co ho bytostně zajímá. Zavřel oči, špičkami dlouhých prstů si jemně promnul potem orosené čelo a v myšlenkách se pokusil proniknout do místnosti, kde byl píšící muž. Vznesl se z chodníku vzhůru a jeho představivost se přenesla přes okraj otevřeného okna, kudy dovnitř profukoval svěží vítr – jeho závan rozechvíval listy papíru, které ležely na stole a byly pokryty nesrozumitelnými znaky. Pao Čeng se k muži opatrně přiblížil a se zadrženým dechem, to aby si nevšiml jeho přítomnosti, se mu podíval přes rameno. Muž by si ho stejně nevšiml, neboť vypadal, že je zcela pohlcen pokrýváním stránek znaky, jejichž obsah Pao Čengovi zatím unikal. Muž od psaní občas zvedl hlavu, zamyšleně se zadíval z okna, nasál vzduch z bílého, na jednom konci hořícího válečku a ústy a nosem vypustil namodralý obláček dýmu; pak se dal znovu do psaní. Pao Čeng hleděl na popsané listy papíru, neuspořádaně rozložené na kraji stolu. Postupně začínal rozklíčovávat význam slov, která na nich stála, a jeho tvář se zachmuřila. Plíživě, jako jedovatý had, mu tělem projelo hrůzostrašné mrazení. „Ten muž píše povídku,“ řekl si. Pak se znovu začetl do slov na popsaných listech papíru. „Ta povídka se jmenuje Dějiny podle Pao Čenga a vypráví o filosofovi z dávných časů, který si jednoho dne sedne na břeh potoka a začne rozjímat…“ „Já jsem tedy vzpomínkou toho muže, a pokud mě zapomene, zemřu…!“

Sotva muž dopsal na papír slova „…pokud mě zapomene, zemřu“, zvedl hlavu, znovu potáhl z cigarety, a když ústy vydechoval kouř, jeho pohled se zasmušil, jako by před ním proplul dešťový mrak. V ten okamžik pochopil, že sám sebe na celou věčnost odsoudil k psaní příběhu o Pao Čengovi, neboť jestliže bude jeho postava zapomenuta a zemře, on, coby její pouhá mysl, zmizí také.

 * * * * *

Ticho je jedním z nejhlubších projevů duše.

Skutečnost je nevyjádřitelná.

Jazyk je schopen vyjádřit pouze nemožnost vyjádření.

V každém básníkovi je skryta posedlost filmového tvůrce.

Umět trpět znamená umět trpět dvojnásobně.

Povídky z knih El grafógrafo (1972) a Antología personal (1974) vybral a přeložil Michal Brabec.