Naše ulice

Nejhezčí chlapec v ulici je Attila, to ví každý, dnes je to ovšem mládeneček, který chodí do osmičky, ale dokud byl menší, všichni do něho byli blázni. V létě chodil sem a tam, od domu k domu v miniaturních kalhotkách, a kde nebyla otevřená vrata, tam na ně bouchal a volal. Všude ho popadli, cpali mu do pusy cukrovinky a pečivo, dokonce i Sudák. Jednou si sedl před chlapcem na zem a jenom se na něho díval a díval, dlouho, předlouho. Pak se mládenečka zeptal, teď mi pověz, jak ses mohl, propána, tak povést? Co? Je možné, že mu právě tenkrát ruplo v mozku. Protože něco se s ním muselo stát, to je jisté, jenom to ještě nebylo vidět. Tenkrát žil s udělanou ženskou, která se ráda napila, ještě štěstí, že na ni nedal nic přepsat, že spolu jenom tak žili, vysvětloval později, protože by pak pěkně dopadl, až by na něm ta žena ze všeho chtěla polovic. Co přesně je ta polovice, o tom se nešířil. Takhle ji jenom vystrčil za bránu, zavřel za ní dveře a hotovo. Za dvě neděle se chtěla vrátit, ale tenkrát ji Sudákova nová žena polila lavórem špinavé vody, jen tak přes plot. A Jolán Árvová tam stála v kostýmku, s cigaretou, na krku řetěz, na ruce náramek a tekla po ní mýdlová voda. Jen se podívejte, vyhrkla celá vyděšená, ta hluchá štětka mě polila. Protože ta nová ženská opravdu neslyšela ani nemluvila.

Ta záležitost s hluchoněmou se nějakou dobu dala utajit. Sudák si ji přivedl zdaleka, měla hezký obličej, ženská to byla foremná, nápadné bylo jenom to, že nechodí nikam mezi lidi, dokonce ani do krámu. Sudák prohlašoval, že to není žádná drbna, radši že mlčí, i jiné že by prý udělaly dobře, kdyby se chovaly stejně. Kdykoli kolem ní někdo přecházel, s úsměvem mu pokývla, něco zadrmolila a hned pospíchala dál. Chodívala v pěkných šatech, na rukou prsteny. Dorogi jednou v Misiho espresu prohlásil, že by to s ní srdečně rád zkusil, už jen z pouhé zvědavosti. A pak, po nějakých dvou třech týdnech, začal vykřikovat, lidi, ta ženská je hluchá. Nepovídej, smáli se, hluchá? Jako pařez, na to Dorogi. Křičel jsem na ni přes plot, ať pošle Józsefa ven. A ona jenom dál věšela prádlo. To už jsem řval, že v celém okolí lidi vycházeli z domů, ale ta ženská neslyšela vůbec nic, jenom věšela prádlo na šňůru. Na mou duši.

Jednou na sebe Sudák prozradil, že je ve fabrice na umělá vlákna dílovedoucím, ale dostal hned od karbaníků v espresu Misi flek: Ale jdi, odpověděli mu, to trochu přeháníš. Tak teda parťák, slevil Sudák, ale níž už nejdu. Jancsi Hesz se na to povyptal a řekl mu pak, ty tam nejsi vůbec nic, milý Józsi, ty jsi holka pro všechno u podomků. Na to Sudák nereagoval, pokládal věc pro sebe za vyřízenou. Tenkrát se rozhodl, že bude mít dítě – a pak že každému spadne brada. Svůj starý dům boural, na jeho místě postaví nový. Prozatím dá dohromady na konci dvora malé stavení o kuchyni a pokoji. Na dvoře se hromadil štěrk, cihly, trámy. Najednou nebylo důležité, že je žena hluchoněmá, celá ulice si ji oblíbila, byla až pedanticky pořádkumilovná, čistotná, i Sudák se vedle ní úplně proměnil. Už nepil v krámě, nechodil ani k Misimu, nanejvýš na jednu skleničku a pak hned vypadl. Radši si nosil domů víno od paní Sarkadiové a doma se napili se ženou.

Kdysi přijel z Debrecínu a věděli o něm, že je rozvedený. Vystoupil z autobusu, vedle něho espreso u Misiho, tak vešel, poručil si odlivku likéru Unikum. V místnosti se udělalo ticho. Cože, zeptala se Esztika, Unikum? Nic jiného by to nemohlo být? Mohlo. Sudákovi už tenkrát sahaly vlasy po ramena, knír měl po bradu, vypil půllitr řezaného a pak se zeptal, jestli tu někdo neví o domu na prodej. Ale jak by ne. U Misiho tenkrát věděli naprosto všechno. Je tu chalupa starého Kody, nedávno zemřel a jeho syn ji nechce. I to věděli, koho se na věc zeptat, právě u Misiho byl, jenom si odskočil na záchod. Všecko je tam, řekli mu, nábytek, lůžkoviny, za oknem květiny, mucholapky. Dokonce i pes tam leží přede dveřmi, ten se od domu nehne, dokud zbývá pár slepic. Pak se objevil i Kodův syn, byl jaksepatří opilý, ale ještě se držel. Ostatní při věci pomáhali, drželi ho, dokud nepodepsal kupní smlouvu. Sudák mu na místě zaplatil dvě stě tisíc forintů. Dům si ani neprohlédl. Řekl, že se na něj vynadívá ažaž, radši že se můžou trochu povyrazit. Jenom klíč že by rád, kdyby to bylo možné, protože už nepojede zpátky do města. Jaký klíč? Tady není žádný klíč zapotřebí, dveře jsou jen tak přichycené drátem, tady se přece nekrade.

Dlouho se o tom mluvilo, byl to dobrý obchod. Sudák platil za všechny, protože Esztika vzala Kodovu synovi peníze. Nepotloukejte se tady s tolika penězi v tomhle stavu. Zítra si pro ně přijdete. Do té doby budou tady na polici, za broskvovicí, všichni o nich vědí. Nejlepší by vůbec bylo, kdybyste teď šel domů. Sudák zatím všem vyprávěl o tom, že býval opravdu pán, že nikdy nebydlel na vsi, jenom ve městě. A jak klesl až sem. Byla to dojemná historka, nikomu se příliš nelíbila. Po ní následovalo líčení dalších dobrodružství, mezitím přišel i Misi, majitel podniku, se třemi bedničkami piva. Sudák v té době už předváděl taneční kroky, poklesnout v kolenou se musí při každém posunu, vysvětloval, a pérovat, to je nejtěžší! O své čepici prohlásil, že je stejná jako čepice španělských dobrovolníků. O tom nikdo nepochyboval, tady v ulici ještě nikdo španělského dobrovolníka neviděl, Misi pro každý případ prohodil, že si myslel, že je to stejný baret, jaký má on ve sklepě, jenom že tenhle se nosí na stranu. Ten chlap lže, až se práší, řekl pak Esztice, své ženě, ale nemůže to být žádný hadrář, když má peníze. Později se zastavila Jolán Árvová, která byla rovněž zběhlá v lidovém tanci, a než se zavíralo, Sudák ji požádal o ruku, a ona mu ji dala. To byla oslava! Po zavření šli všichni s basou piva oslavit dům. Ten se s tím nesere, řekl Misi manželce, přijel autobusem v půl páté, teď je jedenáct hodin a on už má dům a ženu. Ovšem Dorogi druhý den vyprávěl, že si sice nepamatuje, kdo s kým v tom zmatku spal, ale ráno že pes vylezl odněkud od Sudáka a vrčel.

Na Sudáka by si ještě člověk zvykl, na to, že má divné řeči, že mluví a obléká se jinak než ostatní, jenže mu došly peníze. Hodně mu v tom pomohla Jolán Árvová, přišla totiž na to, jak se chovat při takovém fešákovi s roztančenýma nohama, jak se při něm oblékat, najednou začala všem vykat a bez přestání kouřila. Manželství spolu neuzavřeli, protože je to strašně staromódní, rádi se můžeme mít i tak, říkala. Chodili do města k zubaři, ale peníze stačily jenom na trhání, takže se Sudákova tvář posunula a Jolánina protáhla. Zřejmě tu hrálo určitou roli, že se vztah mezi nimi pokazil, ale spíš to bylo tím, že Jolán Árvová pila jako duha a nebyla ochotná porodit dítě. A v té době už se Sudák rozhodl, že dítě chce mít, ať se děje, co se děje. A vzor tu byl: malý Attila. Právě takové malé dítko chtěl mít, ale aby to bylo děvče. S dlouhými kudrnatými vlasy, s očima modrýma jako trnky.

V celém svém dosavadním životě vůbec neuvažoval o tom, že nemá dítě, až doposud se jeho život odehrával v různých kulturních skupinách, při tanci, v samé legraci, i pracovní místa se střídala od Barciky po Pešť, nakonec následoval Debrecín. Až tam pojal podezření, že z něho tanečník přece jenom nebude. Změnila se i jeho dřívější manželka, zestárla, každou chvíli si zlomila nohu, pak nakonec zanechala tance – a jak pěkné bývalo jejich taneční číslo na notu Na zahrádce jednoho jarního večera! V Palkonyi jim zvlášť gratuloval náčelník věznice, řekl, že to už ani není tanec, to že je přímo divadelní umění! Člověk prý doslova vidí, jak z květů stoupá sladká vůně. Jolán Árvové to ovšem bylo velice vzdálené, a ani dítě mít nechtěla, což bylo důvodem všech sporů. Tvrdila, že je mít nemůže. Sudák ji odvedl k lékaři. Vzal jsem ji na gyndu, líčil to u Misiho, tam ji vyšetřili od á až do zet. A pak už se jen smáli, já se ptám, nějaký malér, páni doktoři? A oni se jen smáli, nic zvláštního, jenom budeme muset vaší ženě vyoperovat polovinu plic. Polovinu plic, ptám se, a proč? Aby se do ní vešla její játra. To mi řekli. Možná že to nebyla pravda, ale všem se to líbilo. To už Sudák žil s novou ženou a zuřivě plánoval dům, zahradu, rodinu. U nás na dvoře porostou palmy, prohlásil jednou, to prý vesnice ještě neviděla, co tady vznikne! Plavecký bazén. Skleněná střecha! A taky opice v kleci, dodal někdo, aspoň dvě.

V devětaosmdesátém čekal Sudák na změnu systému jako na májový déšť. Přijdou sem noví lidé, těšil se, konečně! A bude svobodná maďarská muzika, maďarský tanec, maďarský chleba! V devadesátém ho propustili, protože ho vždycky musel budit ten, kdo ho střídal. Byl totiž noční hlídač a omrzel je. Po celé měsíce pak nedostával žádné peníze, po částech prodal ze dvora štěrk, cihly, stavební dřevo. A dítě neměl ani s Katókou. Občas myslí na to, že už ho ani mít nebude. A Attila v sousedství zatím pěkně dospívá. Katóka později oddělí záclonou svou část pokoje, protože Sudák pije a pak bývá sprostý. Tancuje a zpívá před zrcadlem, potom Katóku zfackuje nebo ji alespoň kopne do nohy.

Sudák už chtěl být v životě ledačím: tanečníkem, partyzánem, hercem, naučil se bruslit, když v televizi přišly do módy tyhle tance na ledě, ve snu byl šťastným otcem Attily a jedné krásné holčičky. Teď by byl rád starostou. O tom ovšem ví jen málokdo: Jancsi Hesz, Dorogi a teta Piroska. Řeční k zrcadlu. Je mu pětapadesát, všechno na něm je šedivé. Však ještě všichni uvidí.

Návrat domů

Ten vytáhlý černý muž je syn starého Verese a rozumí úplně všemu. Patří mu nejvyšší dům v řadě těch nových, protože protější řada starých domů stojí o něco výš a on nechtěl, aby na něj při dešti tekla voda a vůbec. Jancsi Hesz se tomu jenom směje, on pochází z kopců a tihle tady si myslí, že tam každý bydlí na vrcholku hory, ale on říká, že na tom nic není, když je některý dům o něco výš, to jenom tady, v Maďarské nížině, je to velká věc. Je to ohavná, neomítnutá stavba, nemá ani plot, holý dvůr se svažuje do pole, vítr na něm prohání smetí. Mladému Lackovi Veresovi stačily peníze právě na tolik, pak mu všecky došly i se silami a vůlí. Ve sklepě po celý den kvičí dvě špinavá čuňata hlady, kuchyně nahoře se už dá obývat, tam mladý Veres jí, pije i spí, práce v dalších částech domu byly přerušeny a žena s dítětem odtamtud odešla, řekla, že toho už má po krk. Laci Veres byl ve fabrice svářečem, než ho propustili, proto se míní, že rozumí všemu možnému, protože tam byla všechna možná práce, opravy vodovodního a plynového vedení, opravy strojů, prostě všecky práce se železem měl na starosti. Ale dokáže i ledaco jiného, jen když dostane materiál, nic na něho nevyzraje, jenom ty peníze. Ty i jemu teď nosí pošťák. A málo.

Oženil se v Debrecínu, za ženu si vzal městské děvče, ale už dávno toho lituje. Všecko na Lackovi Veresovi je veliké: nos, uši, nohy, ruce… Děvčata se radši dívala stranou, když se před ně postavil. Angéla ne. Ona si myslela, že si na to zvykne. Bydleli v podnájmu, pokoj byl vlhký a studený, přišlo dítě, ačkoli ho ještě nechtěli, ale když už se to povedlo, muselo se něco dělat. Lacko Veres tenkrát vstoupil do strany, ale ani tak se nic nedělo. Po šesti měsících se přihlásil do Lidových milicí, kde ho ochotně přijali, v té menší jednotce moc fyzických pracujících nebylo, dostal se do oddílu mezi samé vedoucí oddělení, inženýry, vrchní účetní, tykali si tam a samé ahoj, ahoj, popíjeli při cvičení i v učebně, pozpěvovali, pak většina z nich nasedla do aut, zatímco on a tři další čekali na autobus. Ostatní říkali těm čtyřem fyzikáři, to se ví, jenom za jejich zády, ale ti se o tom i tak dověděli. Nestarali se o to, jenom Lacko Veres těm druhým jednou řekl, však já mezi vás hodím handgranát a pak se hned ukáže, kdo je tady fyzikář. Všecko se mi to hnusí jako hovno, postěžoval si doma manželce, ale co mám dělat? Co kdyby… Když měl kocovinu nebo přišel k nějaké fušce, zavolal veliteli oddílu telefonem, hned poslali za milice omluvenku do zaměstnání a on mohl zůstat doma. Ale jinak nic.

Pak se zkusil stát vedoucím brigády u svářečů. Do té doby se nikomu založit svářečskou brigádu nepovedlo. Jemu ano. Svářeči jsou v každé továrně lidi svého druhu a on je přesvědčil, že ta věc nese peníze a není přitom třeba dělat nic, tak proč by teda ne? Stal se vedoucím brigády, mluvil, měl připomínky, všude mlel pantem, psal deník brigády, tak je titulovali a s tím názvem dostávali i náležité peníze a opravdu nemuseli nic dělat. A to se jim líbilo. Ty nejsi žádný pitomec, povídali mu, vůbec žádný pitomec, jen tak dál. Z vděčnosti ho naučili svářet, nastavili mu správně trafostanici, strčili mu do ruky tu správnou tyčku, ostatní už pak šlo samo. Stala se z nich brigáda socialistické práce, a to už je velká věc. Lacko Veres požádal o podnikový autobus a jeli na výlet, aby tu událost oslavili. Než vyjeli, opili se v hospodě hned vedle fabriky, ani nemuseli později přilévat, nálada vydržela až do konce, a on pak zapsal do deníku brigády: „… jeli jsme úchvatně krásnou krajinou, až jsme dojeli do Tokaje.“ Na to už si ovšem nikdo nepamatoval, ale jistě to tak bylo. Lacko Veres si tenkrát myslel, že ho určitě nevynechají při přidělování bytů, ale myslel špatně, vynechali ho. Nevadí, řekl manželce, ještě trochu počkám, ale pak bude zle. Seděli na posteli, jenže už spolu nedokázali o ničem mluvit.

Doma spal na gauči tak, že skrz tyčky prostrčil nohy do dětské postele, která stála v nohách gauče, klučina si hrál s jeho prsty u nohou, kousal ho do nich a bylo jim tak spolu moc dobře a moc se tomu nasmáli. Jednou se mu asi něco ošklivého zdálo nebo se s ním něco dělo, protože někdy kolem půlnoci odkopl postýlku i s dítětem ke zdi a zařval, že už toho má po krk. Co je ti, ptala se ho aspoň stokrát žena, ale manžel jí neodpovídal, jenom seděl na posteli zády k ní a pil pivo. Později se ohnal rukou velkou jako lopata za sebe a smetl ženu z postele jako nějaký obtížný hmyz. Ráno se Angéla sbalila a odešla i s dítětem k matce, ale to nebylo příliš důležité, i předtím už párkrát odešla, ale vždycky se vrátila. Lacko Veres to ani tentokrát nijak nekomentoval, když chce jít, ať si jde. Dopoledne zatelefonoval veliteli miličního oddílu, že má nějakou práci, ať mu napíše na dva dny omluvenku, a pak popíjel pivo s vodkou. V ledničce našel balíček mražených kuřecích křídel, myslel si, udělám si je na plynu, ale provedl něco špatně, protože maso se na povrchu spálilo a uvnitř zůstalo studené, bezmála ještě zmražené. Ale přesto z něho kousek snědl, posolil, popepřil a pak to vyhodil do smetí. Na všechno si přesně pamatuju, zdůrazňuje, když o tom někomu vypráví, i na to, že se pak oblékl do uniformy, i s pistolí, se vším, a odešel do pátého domu odtud udělit pokárání tomu mizerovi Molnárovi, protože je neustále opilý, tluče rodinu a vyvádí. Řekl mu, že pokud se to nezmění, zastřelí ho. Jenom na něho civěli, všichni mlčeli, ba ani pes neštěknul; schoval tedy pistoli a šel dál. Navštívil tenkrát dopoledne čtyři rodiny a všude odrecitoval, že to teď už bude pořád stejné. Každý den. Že bude chodit na kontrolu. Totéž řekl v hospodě a v krámě pokladnímu, že bude zle, jestli někoho ošidí. A že jen tři piva a dvě deci kořalky, tolik, ani kapku víc už nikomu nesmějí nalít. No a kdo vy jste, zeptal se ho opatrně vedoucí obchodu. Lidová milice, odpověděl mu Lacko Veres, jestli jste si nevšiml, ale teď si to jistě zapamatujete. Pochopil jste? Pochopil. No proto!

Pak chvilku přemýšlel, a když už byl v tom, odpochodoval do továrny k partajnímu tajemníkovi, položil mu pistoli na stůl a zeptal se, co všechno by ještě musel udělat, aby ho vzali mezi své lidi. Tajemník strany Halász se tenkrát rozhodl, že pro podobné případy dá zamontovat do svého psacího stolu skrytý poplašný zvonek a doma taky. Protože tohle už je vyloženě šílené! Pak pronesl něco na povzbuzenou, načež zařídil, aby byl Veres rychle odzbrojen, protože vyhrožuje pistolí. A ten se potom dostal na nervové oddělení, odtamtud na oddělení pro choromyslné, později pak na ulici. Je možné, že ho vyloučili i ze strany, na to si nepamatuje. Jenom na to, že Angéla, jeho manželka, zatímco byl v nemocnici, opět posbírala svršky, opustila byt a odstěhovala se s dítětem definitivně k matce. Pro Lacka Verese si pak přišel otec, protože odtamtud, kde byl, nepouštěli nikoho samotného.

Pokojně došli až k Lackovu domu, pak ale nastoupili do autobusu; vešli do espresa u Misiho a tam o celé věci rozhodli. Lacko se musí odstěhovat na vesnici, takhle to stojí za bačkoru. Tvoje místo je tady, mínili také ostatní. Dorogi ho pohostil kořalkou, Béres si s ním několikrát chtěl potřást rukou, ale to se nepovedlo, a Sudák vykřikoval: Tvoje místo je tuhle, mezi nimi, milý hochu! Lacko Veres zmateně polykal pivo a kořalku, rychle se opil, byl ještě zesláblý, potom políbil ruku Esztice za pultem, načež přišla i Jolán Árvová: Moje milostivá paní manželka, představil ji Sudák, no, není to tak, že mám pravdu, Esztiko? Potom se objevil i Misi, majitel, poplácal Lacka Verese po zádech a ukázal mu celý dům, i sklep, skladiště, garáž, espreso, nad ním byt, pak zahradu, zkrátka všecko. Na terase se mladému Veresovi trochu zatočila hlava, ale když z něho vyšla směs piva, lithia, noverilu a andaxinu, uklidnil se a rozhodl se, že si právě takový dům postaví. Právě tady. Mezi přáteli. Těmahle dvěma rukama, řekl večer Jolán Árvové v posteli, protože dlouho flámovali a pak se mu všechno pomíchalo. Sudák tancoval nějaký lidový tanec s Jancsim Heszem, potom bez Jancsiho Hesze a pak z nedopatření spal v Misiho sklepě na starém gauči. Určitě za mnou zamkli dveře, usoudil, když se v noci polekaně probudil, nemůžu teď ven, řekl nahlas a vyčůral se pod sebe. Ráno už mu bylo líp, v polotmě uviděl spoustu bas s pivem a ani se v údivu nedokázal napít.

Lacka Verese si ráno odvedl otec domů, aby ho tam neviděli, doma Lacko něco pojedl, mluvil páté přes deváté, měl báječnou náladu, odvyprávěl, že bude stavět dům, větší, než tu má kdekdo, on že už jim ukáže. Napil se kořalky, své léky odevzdal matce, ať je dobře uklidí, aby je ani neviděl. Potom si lehl, ale z rozčilení nemohl usnout, mozek mu pracoval jako stroj. Napadlo ho i to, že v téhle posteli spával už jako dítě, tady pod oknem, že se v nevytápěném pokoji přikrýval velikou peřinou a že se často počůrával. Nic mu nebylo, jenom se mu nechtělo vylézt zpod teplé přikrývky a jít až na konec dvora, radši to natahoval, odkládal a pak už bylo pozdě… Nastalo ráno, venku přecházeli lidi; když teď vyhlédl z okna, viděl totéž co kdysi, před domy studnu s kohoutkem, z nějž jen málokdy tekla voda, a přesto se u něj každý dlouhou chvíli oháněl prázdnou plechovou nádobou. Jsem doma, pomyslel si, ulevilo se mu a celé jeho tělo zalilo jakési dobře známé teplo. Tam dole, jako kdysi.

Z maďarského originálu A mi utcánk (Magvetö, Budapešť 1995) přeložil Milan Navrátil.