Patřit sám sobě

V roce 2010 vyšlo v edici Střed nakladatelství Prostor již třetí dílo rakouského myslitele Jeana Améryho, původním jménem Hanse Chaima Mayera, Vztáhnout na sebe ruku s podtitulem Rozprava o dobrovolné smrti.

Základní životní postoj Jeana Améryho, jenž za druhé světové války prošel několika koncentračními tábory, se svým způsobem zrcadlí již v jeho pseudonymu, za nějž si na protest proti zrůdnostem nacistického Německa z původního německy znějícího příjmení zvolil frankofonní anagram. Gestem volby jiného jména ze stejných písmen, autentickým životním postojem, zachyceným v díle, stejně jako svým „nemluvným činem“ nám Améry revoltující zanechal drásavé poselství, vycházející z hlubokého porozumění bezvýchodné situovanosti člověka v dnešním světě.

Pohled z nitra žitého

Autor svou knihu koncipoval jako pokračování díla O stárnutí, rovněž dostupného v českém překladu (Prostor 2008). V předmluvě „varuje“, že nejde o vědecké (ve smyslu pozitivistické) pojednání, nýbrž o pokus o empatický pohled z nitra žitého (vécu) života, blízký nejvíce fenomenologickému či existenciálnímu přístupu oblíbených autorů, především Jeana-Paula Sartra. Améry přitom nevznáší žádný nárok na metodologickou čistotu svého přístupu, nic ze svého pole zájmu restriktivně „neuzávorkovává“, jeho rozprava je navýsost autentickým filosofickým svědectvím, vycházejícím z časově paradoxního protipohybu smrti směrem k životu ve smyslu zpětné introspekce či předtuchy, náhledu života z perspektivy žité smrti.

Améryho dílo je v prvé řadě krásným zachycením pohybu myšlení, jak jej v posledních letech tematizují někteří dnes tzv. módní francouzští myslitelé, kteří poukazují na to, že skutečné myšlení se rozvíjí v imanentních pohybech v pojmových rovinách, v nichž jsou irelevantní transcendentní zásahy (nejen všeho Božského) principiálně vykazovány do náležitých mezí. I náš autor si na začátku stanoví svou pojmovou rovinu žité situace (situation vécu), jež sama o sobě není nikdy „zcela sdělitelná“. Améry tuto rovinu charakterizuje ve své první kapitole jako situaci před skokem, jejímiž principiálními pojmovými aktéry jsou suicidium jakožto dobrovolná smrt (autor se vyhýbá výrazu sebe-vražda), suicidant jako člověk, který tuto smrt podstoupil, a suicidér jako někdo, kdo si s ní pohrává nebo ji myslí vážně. Autor střídá perspektivu náhledu na žitou situaci díky svým pojmovým osobám (použijeme-li terminologii Gillese Deleuze), jimiž jsou většinou historické figury umělců, literátů a myslitelů (Kleist, Chatterton, Pavese, Szondi, Celan, Freud, Weininger atd.) či románoví hrdinové (poručík Gustl, Jean Barois, Karinský, Heinrich Lindner aj.). Tyto rovnoprávně promlouvající hlasy – nehledě na svou „skutečnou“ existenci – jsou pomyslnými garanty několika základních pojmů, kolem nichž se Améryho rozprava vrství v pohyblivých soustředných kruzích. Pojmy, mezi nimiž hrají zásadní roli důstojnost, humanita, svoboda (pomyslné slunce pojmového solárního systému), já, přirozenost, jazyk či samozřejmě život a smrt, jsou v knize propojeny do logiky situace či života, která se, jak píše autor, „nikdy nechce odpoutat od sebe samé, (…) ale přesto sama sebe nepatrným a nejistým krůčkem překračuje k antilogice smrti“.

Mezi životem a smrtí

Améry na několika místech zdůrazňuje, že logika žitého života nespadá do sféry psychologie, sociologie či obecné suicidologie, jež na pojmovou rovinu situace před skokem vnáší vždy hotová vysvětlení, jakési transcendentní pojmy-fantomy či simulakra, pohlcující ostatní pojmové uzly. Diagnózy zkratové sebevraždy, narcistní krize, ale také autoagrese, sociální izolace, oidipovského komplexu, teatrální hysterie atd. rovinu žitého světa zkreslují touhou uchopit dobrovolnou smrt jako výsledek specifické funkce. Suicidantovi a suicidérovi je podsouvána škála motivů od nevědomých po „chtěl mít prostě klid“, jež se snaží naroubovat dobrovolnou smrt na logiku společnosti, jednání a každodenního zařizování, jako by bylo „řešení nežít“ v logice života v pozici nějaké intence či cíle směřovaného ke „zlepšení“ tohoto života. Podobná suicidologie (ve své lidové a obzvláště trapné podobě) nedávno zaplavila česká média v souvislosti s mediálně provařenou sebevraždou vězně podezřelého z vraždy.

Améry klade důraz na diametrální rozpor v povaze logiky života (A = A) a „nelogické logiky smrti“ (nic = nic) a na to, že člověk před skokem se nachází rozkročen mezi oběma a nejedná pouze podle premis první. Pokud psychologie tvrdí, že suicidant chtěl vyřešit životní kontradikce, pak skokem do propasti smrti se vrhá do kontradikce mnohem hlubší, neboť „zbavuje své jáství sebe sama“. Nevstupuje tedy „do spánku a klidu“, nýbrž padá „do Něčeho, co není Něco“. Právě ve třech prostředních kapitolách přibližuje autor povahu žité logiky života, mimo jiné skutečnost, že ona sama je vposled založena na prázdnu, na tautologických výpovědích typu kantovských analytických soudů. Jak píše Améry, je oddělená od „Přírody“, zatímco smrt je bytostně přirozená. Proto z logiky života nelze a priori (dobrovolnou) smrt uchopit a všemožně ji vyvozovat. Dobrovolná smrt nemá v tomto systému žádný smysl, suicidant se stává „člověkem ne-smyslu“, což však nutně neznamená „smyslů zbaveným“! Sklon k dobrovolné smrti není v tomto směru podle Améryho žádná nemoc, z níž je třeba člověka „vyléčit“.

Co se děje „před skokem“

Jak ukázal existencialismus (či Heideggerova fenomenologie), jedno ze základních naladění člověka v jeho situovaném bytí ve světě je nevolnost či úzkost. Smrt ve své přirozené podobě je pro člověka od určitého věku vždy již nějak (jakkoli skrytě) tím, „k čemu“ směřujeme. A pro sebevraha je dobrovolná smrt jakožto možnost v logice života především tímto – přirozenou kategorií autentičnosti života, nikoli černou dírou úniku z existence. Aby se vyhnul psychologii, tvoří Améry nové pojmy: sartrovská nevolnost ze života v tomto smyslu uniká redukcím jakékoli psychologie, modifikace Freudova slavného pudu k smrti do jemnějšího pojmu sklonu k smrti zase ilustruje, že zde nejde o naplnění nějaké schopenhauerovské vůle, nýbrž, jak říká Améry, o sklon jakožto odklon či vyklonění: „rezignaci na jakýkoliv postoj“. „Dobrovolná smrt je víc než pouhý akt likvidace sebe sama. Je to dlouhý proces sklánění se a přibližování se k zemi, sčítání mnoha položek ponižování.“

Dostáváme se k pojmům důstojnost a humanita, jež v logice života mohou sloužit jako určitá vodítka suicidérova smýšlení. Jde o nejnapínavější místa Améryho pojednání, neboť na nich obzvláště trefně obnažuje logiku dnešní společnosti obstarávání a zároveň nechává vyvstávat roli suicidéra jako volního subjektu, zaujímajícího postoj ke svému okolí. Na rozdíl od většiny zvířat a malých dětí je život dospělého člověka protkán představou důstojnosti a cti, jejichž kodex se liší vždy podle situace. Centrálním pojmem analýzy „motivů“ člověka, zvažujícího dobrovolnou smrt, je krach (francouzský l‘échec), jakožto stav naprostého ztroskotání, přičemž podmínky krachu určuje vždy jedinec a společnost (ti druzí). Améry průběžně zmiňuje různé hrozby krachu od peněžního bankrotu po sexuální impotenci, vždy však zároveň poukazuje na nemístnost jednoduchých rovnic typu „realita = kapitalistický útlak“. Přes přesně cílené rány společnosti Améry nikdy prvoplánově nekritizuje, spíše rezignovaně konstatuje. Co činí společnost, když její člen spáchá sebevraždu nebo se o ni pokusí? Jakkoli pro ni do té doby neexistoval, ve chvíli suicidia začne napínat své úsilí k tomu, aby suicidérovi zabránila v dokonání svého činu, oživuje jej, internuje do psychiatrického ústavu, nebo jej alespoň označí nálepkou „ostudného“ sebevraha. Na těchto místech se v pozadí Améryho textu ozývá hořké osočení současného společenského systému, jež je však vždy třeba vnímat jako nezbytný doplněk výkladu, nikoli zjednodušené poukázání prstem na „viníka“.

Poslední kapitola se věnuje svobodě, jež propojuje výše uvedené pojmy jako své podmnožiny. Na pozadí Sartrových úvah o „pekle“ těch druhých, omezujících mé projekty, zkoumá Améry známé fenomenologické hádky, zda je svoboda svobodou „od něčeho“ a/nebo „k něčemu“. V souladu se Sartrem Améry odmítá svobodu jako statickou strukturální ideu života, klade ji naopak jako cestu, jako možnost rozhodnutí, bez ohledu na to, že v nekonečné logice života se prokáže, že to, co bylo zvoleno, bylo nakonec nesvobodné. Úvahy o svobodě „od“ či „k“ vedou k čiré absurditě. Jakkoli lze suicidantovu gestu přiznat nárok na svobodu od jakožto osvobození od neustálé honby proti „slepé vládě přírody“, přesto jde nakonec o volbu samotnou, o projev svobody nikoli od či k, nýbrž vůbec že. Améry cituje Sartra: „Skutečně jsme svobodou, která volí; avšak nevolíme svobodu.“

Améryho kniha, skvěle přeložená Danielou Petříčkovou, jež ji opatřila i fundovaným doslovem, je knihou cirkulární, jež na svém konci svádí k návratu k první kapitole a k novému inspirativnímu průchodu žitým světem „před skokem“. Zároveň je šifrou Améryho vlastního poselství suicidanta, jež však „nemusí být nikam vepsáno, nemusí být vykřiknuto, ani není vyjádřeno nějakými znaky, je vysláno do světa spíše nemluvným činem“. Ovšem střezme se nedorozumění – proti Wittgensteinovu nejcitovanějšímu antifilosofickému výroku 20. století Améry neoblomně tvrdí: „Smíme mluvit nejasně o tom, kam už světlo jasného jazyka nedopadá. Záhada existuje.“

Autor je filosof.