Premiéra Wagnerova Parsifala sklidila u publika i kritiky veliký úspěch. Výrazným scénografickým prvkem tu byl centrální obdélník vysypaný oblázky. V něm se pohybovala němá postava nazvaná režisérem Zero; šlo o pohybový leitmotiv inscenace. Holá lebka štíhlého tanečníka a bledý oděv evokovaly buddhistického mnicha. Něco to vzdáleně připomínalo. Ta vzpomínka se brzy zkonkretizovala. Holohlavý mnich přišel o chvíli později se širokými hráběmi, jakými se upravují japonské kamenné zahrady. S jeho periodickými návraty vznikala na zemi spirála. A tato spirála byla srozumitelnou součástí „spirituálního“ poselství režie, kterou zdůrazňuje režisér.
Jenže: naprosto identický obraz (holohlavý mnich – široké hrábě – spirála na zemi) obletěl před několika lety celý svět. Byl to příznačný motiv z choreografie proslulého tchajwanského souboru Cloud Gate Dance Theatre Songs of the Wanderers (Písně poutníků) a choreografa Lin Hwai-mina. Zde byla materiálem rýže, v Parsifalovi jsou to oblázky. Jinak jde o téměř identické kopie ústředních obrazů obou děl. Marně jsem v programu k Parsifalovi hledala odkaz k „citovanému“ dílu a poděkování.
Měli členové tvůrčího týmu, režisér, scénograf, choreograf příležitost vidět proslulé Písně poutníků? Měli. Vedle četných publikací tohoto příznačného motivu v tisku bylo toto představení uvedeno – jako hvězdné – v Praze na festivalu Tanec Praha 2005. Pokládají snad tvůrci Parsifala díla současného tance za jakési skladiště, kde si lze beztrestně brát nápady pro „vyšší“ formy umění? Pak musím připomenout, že Lin Hwai-min, autor tohoto výrazného obrazu, patří mezi top ten moderních světových choreografů a jeho význam o mnoho převyšuje význam jakéhokoli zdejšího umělce scény. A – ospravedlňuje spiritualita plagiát? Stojí snad spiritualita nad morálkou?
