Zraněná kolektivní paměť žen

Judaismus, ze své podstaty patriarchální náboženství, se stále jeví jako k ženám poměrně diskriminační, neboť zastává silné vymezení mužské a ženské role. Bylo tomu tak vždy? I před rabínským judaismem?

Máte pravdu, že z dnešního úhlu pohledu judaismus – stejně jako křesťanství – vnímáme jako diskriminační náboženství. Pravda je, že židovská společnost si žen vážila, i z této úcty pramenilo zmiňované rozdělení rolí, které mělo ženu chránit. Problém nastal, pokud žena chtěla vymezení své role překročit. Přesto se to někdy povedlo, vzhledem k vnějším společenským tlakům a zvratům, kterými židovská společnost, zvláště v křesťanské Evropě, procházela. Nicméně dochované biblické zprávy poukazují na to, že svoboda žen ve starověku byla mnohem větší než ve středověku, zejména co se týče svobody pohybu či vůdčí role ve společnosti. Rabínský judaismus navíc ve středověku vyhrotil požadavky na takzvanou ženskou ctnost až k absurditě, což dříve nebylo.

Židovská mystika je k ženám mnohem otevřenější. V kabale je několik pasáží, které se zabývají ženskou tematikou. Pokud se nemýlím, dokonce se tam i naznačuje, že Bůh sestává z mužské a ženské části. Jak tomu máme rozumět?

Kabala je v tom poněkud paradoxní. Na jedné straně se jí směli zabývat pouze muži (na rozdíl od křesťanského mysticismu). Ženy byly považovány za nespolehlivé bytosti „ve vleku svých emocí“. Ženský prvek byl obecně pokládán za nebezpečný, Luna, symbol ženství, údajně měla špatný vliv na muže, stejně tak zákeřné byly různé domnělé démonky v čele se zapuzenou Adamovou první ženou Lilit. Na druhé straně je to ale právě kabala, kde byla napravena nepřirozenost jediného Boha mužského pólu. A aby se docílilo rovnováhy, Bůh JHWH byl chápán jako mužský prvek a jeho manželkou, božským ženským prvkem, byla Boží Přítomnost, zvaná Šechína. Zatímco Bůh je vzdálený hmotě a každodenní všední realitě, Šechína doprovází syny Izraele v jejich nelehkých osudech na zemi. A středověká mystická kniha Zohar přímo říká: „Bůh oddělil světlo od tmy. Mužský princip byl představován světlem a ženský princip temnotou. Následně se (oba principy) spojily a vytvořily jednotu…Oba jsou si rovni, neboť není světla bez temnoty a není temnoty bez světla.“

Se vznikem feministické teologie se začaly vynořovat nové, zajímavé pohledy žen na biblické texty. Co ve výsledku znamená jejich přínos pro dnešní ženy a jejich ženství?

Feministické autorky začaly vracet vychýlený pohled mužské teologie zpět k rovnováze. Vstup žen do biblické interpretace je nesmírně důležitý, protože ženský pohled je jiný a po staletí zde chyběl. Vrací posvátnou hodnotu citům, pocitům, emocím, smyslnosti a smyslovému vnímání, tělu a jeho přirozeným procesům. Mnoho našich práv a projevů životního stylu, které dnes bereme jako samozřejmost, bychom neměly, kdyby tyto odvážné průkopnice nevyslovily skutečnost, že Bible je dílem učenců – mužů spjatých se svou dobou a její dva tisíce let staré verše nelze používat k diskriminaci žen, dětí či lidí s odlišnou sexuální orientací. Ženský pohled nebyl zaznamenaný mimo jiné proto, že ženy svoji moudrost předávaly ústně v ženském kruhu.

Vaše kniha Ženy v Bibli, ženy dnes, je jednou z prvních publikací, jež se věnuje židovskému feminismu. Proč se u nás toto téma těší tak malé pozornosti?

Tak předně je to určitě proto, že nejsme ani v Izraeli, ani ve Spojených státech… Židů po šoa není v České republice mnoho, z kvetoucího náboženského života zbylo deset obcí. Většina Židů není nábožensky založená. Feminismus také bohužel nemá v Česku dobrý zvuk – většinou se chybně ztotožňuje s úzkou skupinou radikálního feminismu. Ve své knize jsem musela udělat úlitbu situaci a feministickou teologii představuji jako jeden proud v protikladu k tradiční rabínské interpretaci, což tak ve skutečnosti není – jde o mnoho proudů, názorových směrů. Ale těm by se tu mohla podrobně věnovat leda tak nějaká bohatá rentiérka pro vlastní potěšení…

Studovala jste nějakou dobu v Izraeli, jak se dívají na židovský feminismus ortodoxní Židé?

Jde o to, s kým mluvíte. Pokud mluvíte s uměřenými představiteli moderní ortodoxie, feminismus sice většinou neuznávají, ale respektují ho jako proud v demokratické společnosti Izraele. Mezi ortodoxními Židovkami jsou také aktivistky za větší práva žen, například matka pěti dětí a velice vzdělaná rebecin Blu Greenbergová. Jsou ale i jiné ortodoxní aktivistky, které až nepřiměřeně napadají židovské feministky liberálnějších směrů. Ultraortodoxní Židé mají jasno – feminismus může za všechny nešvary společnosti. Zasekli se na fundamentalistické pozici a jiný pohled než svůj neuznávají.

Reformní či liberální judaismus považuje rovnoprávnost žen za samozřejmost. Není tomu tak dávno, co byla tajně ordinována první rabínka Regina Jonasová. Dnes už je takových případů více, u nás ale zatím rabínky nejsou; je podle vás možné, že se to brzy změní?

To záleží na poptávce. Ženy rabínky uznává reformní, liberální, konzervativní a rekonstrukcionalistický směr judaismu. Pokud by v Česku bylo dost členů v komunitách těchto směrů, pokud by měli finance na vlastního rabína či rabínku a pokud by některá žena vystudovala v cizině a přijala ordinaci, pak dle mého názoru jejímu působení nic nebrání. Koneckonců v sousedním Německu byla nedávno ordinována na rabínku původně ukrajinská Židovka Alina Treigerová.

Od roku 2008 pracujete jako správkyně synagogy v Turnově. Nepřemýšlela jste nikdy o tom, že byste se stala rabínkou?

Víte, já nejsem Židovka, nemám žádné židovské předky. Moji ukrajinskou babičku Židé vychovávali, tak mám někdy pocit, že prací pro synagogu a pro vyvražděné komunity v Jičíně a v Turnově splácím její dluh. V mládí jsem chtěla konvertovat, ale nakonec jsem se rozhodla pro hledání vlastní duchovní cesty. Judaismu si velice vážím pro jeho hloubku a odvahu vnímat člověka, jaký skutečně je, s jeho světlem i temnotou, nejednoznačnou povahou. Židovský feminismus považuji za nesmírně brilantní, tvůrčí, živý přístup k Božství v dnešní duchovně zmatené době. Bez setkání s židovskou moudrostí by se můj život odvíjel úplně jinak. Nejblíže mému vlastnímu duchovnímu vnímání je přístup rabínky Lynn Gottliebové, která je ovšem v židovských kruzích přijímána dost nejednoznačně. Jako ona se nechávám vést svou intuicí, svými ženskými prožitky těhotenství, porodů dcer, partnerského soužití, energie Přírody.

Jaká zásadní tabu spojená s ženstvím pociťujete v naší společnosti?

Kolektivní paměť žen je velice zraněná, zatížená hněvem, bolestí, psychickým i fyzickým znásilňováním. Nejde přitom jenom o konkrétní ženy, které to zažily, ale o celý ženský princip. Tím rozumím úctu k tělu a k duši jako jednomu celku, úctu k intuici, citům, emocím a smyslovému vnímání jako rovnoprávným poznávacím funkcím (spolu s rozumem, který jsme značně přecenili). Týká se to tedy i mužů, protože i oni v sobě mají ženský princip.

Mnoho žen má patriarchální hodnoty zvnitřněné, nemá rádo své tělo, vysoce hodnotí aktivitu a kariérní postup, snaží se vyrovnat mužům. Ztratily vztah ke svému tělu a myslí si, že nejlepšími odborníky na ně jsou lékaři, farmaceuti, ženské módní časopisy a televizní reklamy. Je neuvěřitelné, jak je ženské tělo zneužíváno těmito mocnými institucemi a jaký byznys se kolem něho točí. Pomalu abyste se cítila nepatřičně, když rodíte doma, dlouho kojíte své dítě, odmítáte užívat na chronickou rýmu kortikoidy a nechcete si nechat zavést hormonální antikoncepční tělísko, které zastaví vaši menstruaci. O plastické chirurgii ani nemluvím. Samy ženy si nevěří, nepracují se svou intuicí, dostatečně samy sebe nepodporují a nemilují. To mi přijde smutné ve společnosti, kde máme konečně rovná práva s muži a můžeme žít svobodně, na rozdíl od mnoha méně šťastných žen v jiných koutech světa. Je to takové poslední tabu: ctít přirozenost svého těla a tím celé své osobnosti.