Zmizet z ulic, zmizet z očí

Definice Evropské federace národních organizací pracujících s bezdomovci (FEANTSA) počítá i s latentními bezdomovci v nejistém nebo nevyhovujícím bydlení. To skokem navyšuje jejich počet a rozpouští poznávací znaky, podle nichž by identifikovali bezdomovce třeba lidé v tramvaji a podle nichž je rozeznává policie a terénní sociální pracovníci.

Ani zjevná bezdomovecká komunita žijící na ulici ale není uchopitelná a charakterizovatelná jako celek. Část bezdomovců se dostala na dno kvůli různým závislostem, ale je mezi nimi velké procento těch, kteří přišli o byt rozvodem nebo kvůli jiným problémům v rodině. Mnoho z nich se ocitlo na ulici také proto, že se nejsou schopni zorientovat v rychle se měnících společenských požadavcích a chybějí jim základní dovednosti při řešení zátěžových životních situací, jsou „nedostatečně socializovaní“. V poslední době přibývá bezdomovců s mentálním postižením nebo psychickou nemocí. Ti všichni potřebují specializovanou, odbornou a především dlouhodobou péči.

Hodní a zlí

Náš zákon bezdomovectví jako fenomén nezná. Mluví o „osobách v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení“, které jsou ještě podle střihu zákona z osmdesátých let řazeny do skupiny společensky nepřizpůsobivých občanů. Právě toto negativní výrazivo je prvním krokem ke zvolení represivního postupu v politice hlavního města Prahy. Už dva roky se jedná o Akčním plánu řešení problematiky bezdomovectví pro rok 2008 a následující období, který chce posílením „intervenčního“ přístupu k bezdomovcům vyvážit údajně neefektivní charitativní péči. Radnice chce především „zmírnit negativní jevy, které bezdomovectví doprovázejí, a usnadnit tak běžným občanům hlavního města Prahy jejich každodenní život“.

Akční plán se zdá být jednoduchým receptem. Sází především na posílení terénní sociální práce, rozřazení bezdomovců na zdravé, nemocné, hodné a zlé (sociálně-prevenční tým bude přímo napojen na Policii ČR, také by měla vzniknout specializovaná jednotka Městské policie hlavního města Prahy), k práci ochotné a ty ostatní. Kdo nebude zametat ulice nebo se starat o veřejnou zeleň, nedostane poukaz na noclehárnu, stravu, hygienu, takže mu nebude poskytnuta ani základní sociální pomoc. Navíc se mu patrně zapíše černý puntík do jednotného evidenčního systému sociálně slabých (ESSO). Pro nespokojence z tramvaje i odjinud bude k dispozici horká linka pro případ, že na bezdomovce narazí.

Sběrné místo, polévka třikrát denně

Akční plán by měl být Radě hlavního města Prahy předložen do konce června, některá jeho opatření se už ale „cvičně“ zavádějí. Na lodi Hermes jsou bezdomovci zařazováni do evidence ESSO: jsou nuceni uvádět i citlivé údaje (zdravotní stav, rodinný stav, údaje o trestním rejstříku…), které v ní budou uchovány deset let. Už také funguje mobilní ambulance, jež bezdomovce ošetřuje. Podle ředitele Centra sociálních služeb Praha Tomáše Jána (ODS) by obdoba sociálně-prevenčního týmu měla mít na starosti intenzivnější využívání existující legislativy k zamezení protiprávního chování bezdomovců, kterého se prý často dopouštějí. „Pokud se dostanou do vězení, je to pro ně příležitost získat pracovní návyky, hygienické návyky, je o ně postaráno z hlediska zdravotní péče…“ doplňuje Ján.

Podle radního pro sociální oblast a bytovou politiku Jiřího Janečka (ODS) bylo minulý rok zaměstnáno 450 bezdomovců a stále pokračuje spolupráce s pracovními agenturami, které radnici sdělují své požadavky na zaměstnance. Bezdomovci tak dostali dočasnou práci například v zemědělství, ve třísměnných provozech nebo při uklízení Prahy 10 a 11, kde mají nosit cedulky „Vy jste pomohli nám, teď pomáháme my vám“. Postoj radního Janečka, iniciátora a jednoho z autorů Akčního plánu, k řešení problému bezdomovectví je jasný: bezdomovec bude kontaktován, ošetřen, podepíše smlouvu o poskytnutí sociální péče, sdělí svá data do evidence, ubytuje se v některém k tomu určeném zařízení a dostane práci. Pokud odmítne některý z kroků, bude následovat sankce: „Ti, kdo budou projevovat nerespekt, se setkají s velmi tvrdým postupem. Vytlačujeme je tam, kde nikomu nevadí, kde nemohou být rizikem pro řádné občany Prahy,“ říká radní Janeček. Pociťuje také nutnost jednotného postupu s neziskovými organizacemi: „Když bezdomovcům bude dávat někdo něco zadarmo, nebudou mít potřebu pracovat.“ S „pracovní terapií“ jsou prý dobré zkušenosti, 30 až 40 procent těch, kdo jí prošli, se prý vrací do normálního života. Tak přesných odhadů nebyly schopné nevládní organizace, zapojené do programu Aktivizace pracovního potenciálu sociálně znevýhodněných občanů (spuštěn 2006), podpořeného z prostředků Evropského sociálního fondu. Pro ty, kdo budou odporovat začlenění podle Janečkova střihu, je také připravena varianta: „Na okraji Prahy, kde by nikomu nevadili, bychom zřídili sběrné místo pro ty, kdo se nikdy nezačlení. Svážel by je tam speciální mikrobus. Měli by tam klid, mohli by si tam dělat, co by chtěli. Kolem centrální haly by mohli mít stany nebo holobuňky. Byl by tam jednoduchý program, polévka třikrát denně, zdravotnické zařízení. Tam by mohli být, jinde ne.“

Bezpečnostní agentury intervenují

Akčnímu plánu jako by z oka vypadl Systém integrované sociální intervence (SISI) na Praze 11, který se nesoustředí pouze na osoby bez přístřeší, ale obecně na „sociálně právní ochranu dětí a mládeže“. Jednou z charakteristik SISI je „řešení problémů bezdomovců prostřednictvím preventivních i represivních opatření“. SISI provozuje poradnu a horkou linku, stejně jako Akční plán propojuje všechny místní kompetentní subjekty, neziskové organizace a dokonce i školy s policií a státním zastupitelstvím, a má tak za cíl shromažďovat informace v jednotné databázi. Na pořádek v lokalitě dohlíží fyzická ostraha: „Pokud ostraha zaznamená výskyt mladistvých a nezletilých vykazujících rizikové chování, kontaktuje terénní pracovníky, kteří naváží s rizikovou mládeží kontakt přímo v terénu, aby ji motivovali k využití existujících sociálních služeb.“

Není divu, že ostraha je jednou z podstatných složek SISI: projekt provozuje firma ABI Special v úzké spolupráci se známou bezpečnostní agenturou ABL. Radní Jiří Janeček je mimochodem také zastupitelem Prahy 11 a před časem v médiích vyjádřil rozhořčení nad tím, že mu Věci veřejné svými hlídkami vzaly nápad, který funguje. I na Praze 10, kde je pro změnu zastupitelem Tomáš Ján, operují zaměstnanci bezpečnostní agentury, kteří prý pomáhají městské policii zvládat povinnosti. Zaměřují se především právě na bezdomovce. Vytipují si je podle vzhledu a vyhodí je klidně i od stánku, kde pijí zakoupenou kávu. Nedávno byl zaznamenán útok na několik bezdomovců pepřovým sprejem, pravděpodobně právě od zaměstnance najaté bezpečnostní agentury. I na Praze 10 zajišťuje mimochodem tyto služby firma ABL. Tomáš Ján ale s postupem proti bezdomovcům nesouhlasí: „Nejprve musí proběhnout sociální práce s nimi, potom ošetření a hygiena, teprve potom mohou být předáni městské policii,“ doplňuje. To, že pomoc bezdomovcům není pro Jána a Centrum sociálních služeb Praha bez podmínek, dokládá výčet zákazů na lodi Hermes i relativně náročné vstupní podmínky do programu Aktivizace, který Centrum zajišťovalo.

Proti neziskovkám

Tomáše Jána i Jiřího Janečka spojuje nedůvěra k neziskovým organizacím. Podle nich jim jde hlavně o peníze. Proto se prý neziskovky bránily jednotné evidenci, aby nevyplynulo na povrch, že nadsazují čísla klientů sociálních služeb, aby se obohatily na státních dotacích. O jedné z největších neziskových organizací pomáhající bezdomovcům řekl Ján: „V devadesátých letech jim skutečně pomáhali, pracovali na ulici, teď už jde jen o byznys.“

Jaká je reakce z druhé strany? „Samotná ,politika‘ řešení této problematiky prý v posledních letech způsobila, že výkon terénní práce pro uvedenou cílovou skupinu byl dosti narušen. Hlídky Věcí veřejných či působení ochranky na území městské části Prahy 10 jsou v tomto ohledu jasným signálem, jak zdiskreditovat sociální práci coby profesi a jak účelově vyvolat v uvedené oblasti ,napětí,“ říká oblastní ředitelka charitativní organizace Naděje Petra Lakatošová.

Na oficiálních místech je znát tendence k revivalu přístupu „victim-blaming“, dominantního do šedesátých let 20. století, kdy oběť je považována zároveň za viníka. Pomoc takovým lidem je minimální a v případě, že se stanou obtížnými, rychle nastupují sankce.

V příspěvku ředitele Naděje Ilji Hradeckého nazvaném Návrh udržitelného rozvoje sociálních služeb pro bezdomovce (kol. autorů 2007; plný text publikace je přístupný na intenetu) se dočteme o třístupňovém systému prevence, terapie a represe. Represe je zde pojata jako krajní prostředek, k němuž mohou mít sklon sahat populističtí politici, ale jenž ve výsledku nic neřeší. Terapie a přímá pomoc bezdomovcům byla od devadesátých let vyvíjena neziskovými organizacemi metodou pokusu a omylu. Nyní je ustálena zákonem o sociálních službách a standardy kvality sociálních služeb. Finance na ni jsou ale každý rok velmi nejisté. Například občanské sdružení Naděje nyní bojuje i o místo na práci, neboť dostala výpověď z prostor pod magistrálou u hlavního nádraží.

Preventivní opatření proti bezdomovectví, což je především výstavba sociálního bydlení a předcházení vystěhovávání (ta jsou zmíněna i v Akčním plánu), nejsou v tuto chvíli rozpracována. Sociální bydlení není definováno ani podporováno z veřejných rozpočtů. Podle Janečka, který je chce prosadit, by bylo určeno jen seniorům a matkám s dětmi, protože „zdravý člověk, který nechce pracovat, na něj nemá nárok“. Radní, zdá se, vůbec nezvažuje, že dnešní komerční deregulované nájemné v Praze může být nedosažitelné pro mnohem větší skupinu lidí. Vystěhování lidí na ulici předcházejí ve Vídni, kde radnice díky soudům ví o takové hrozbě dřív, než k němu dojde. Tento způsob řešení je „7,7krát levnější než následná péče o bezdomoveckou populaci“.

Sociální sítě

Posledním střetem koncepcí je dvojí pohled na možnost plánování dalších strategií vůči bezdomovecké populaci. Neziskové organizace často ve svých materiálech uvádějí, že na koncepci pomoci by se měli podílet i sami bezdomovci, jako je tomu jinde v Evropě. Naproti tomu radní Janeček plánuje prosadit Zákon o bezdomovectví, který sjednotí existující vyhlášky (například zákaz pití alkoholických nápojů na veřejnosti), vymezí, kdo je vlastně bezdomovec, stanoví pro něj pravidla čerpání pomoci a represi v případě jejich nerespektování a také určí, co vyplývá z přítomnosti bezdomovců pro město.

Na otázku, jak by pan radní definoval bezdomovce, bylo odpovědí, že „člověk sám musí uznat, že je bezdomovec“. Ve chvíli, kdy se podle nového zákona o sociálních službách zvýšilo nutné vzdělání pro sociálního pracovníka, je taková odpověď od někoho, kdo řídí sociální odbor hlavního města a vytváří strategie pro boj s bezdomovectvím, docela překvapivá.

Francouzský sociolog Luc Boltanski píše o tom, že ve vývoji modernity byly nahrazeny velké, formalizované a centralizované formy organizace státu systémem „sociálních sítí“, kde vnější kontrola byla nahrazena sebekontrolou. Pokud se nepřizpůsobíme požadavkům trhu, nebudeme dost adaptabilní, budeme ze sítě vyloučeni (exkluze). To znamená dlouhodobě zkrátíme přístup k mnoha samozřejmým právům a společenským výdobytkům.

Bezdomovci tak mohou být viděni dvojím způsobem: jako „sociálně nemocní“ jedinci, kteří si za svůj osud mohou více či méně sami, nebo jako ti, kteří svou existencí odhalují, že je nemocná celá společnost, postavená na růstu své prosperity a na úspěchu jedince, ale zapomínající na „neužitečné“ hodnoty, jako je třeba solidarita.

Autorky jsou spolupracovnice redakce.