Na letošní veletrh Svět knihy přijedou v květnu do Prahy například marocký básník a spisovatel Tahar Ben Jelloun (ukázka v A2 č. 6/2011), izraelský esejista a prozaik David Grosman (A2 č. 36/2006), polský publicista se zájmem o českou mentalitu Mariusz Szczygieł (recenze nové knihy A2 č. 4/2011) a třeba mladý lotyšský básník Kārlis Vērdinš. A2 jako pozvání uvádí básně jihokorejského hosta.
Ranní rosa
Neodolatelné vzrušení!
Mé žádosti
ach! Nakonec stejně se promění v kapičku
rosy
Jinak než Lao
Na břehu řeky Jang večer po kaši
Lao mi řekl: Nechoď!
Za vodou poštěkávání psů
ano i ne
wu-wej. Není snad tohle a tady?
Noc s rozcuchaným měsícem
Jít si a jít.
Chodící wu-wej! Tak to mám rád!
Arirang
Jednoho dne v sedmatřicátém
Korejce z Jonhedžu
naložili na náklaďáky
pak na sibiřskou magistrálu
deset dní je vezli, patnáct
kolem jezera Bajkal
pět tisíc jich pomřelo, jeden za druhým
dolů s nimi, jelo se dál
až konečně: kde to jsme?
dojeli k poušti Alma-Aty.
Vy Korejskije budete žít tady
řekli jim. Všechno vyházeli
a náklaďáky odjely prázdné.
Daleko na jihu v pohoří Tchien
bílý sníh se kupí
vpředu vzadu holá pole
tady začali žít uprostřed smrti
tady v chatrčích složili své kotlíky.
Minulo šedesát těžkých roků.
Děti druhé třetí generace
jmenují se
Kim Natalja
Pak Iljič
byl tu i jakýsi Kang Anatolij
v jedenácti
krásně hrál na balalajku.
Někdo mu jednou dal noty od Arirangu
mrkl a už
– arirang, arirang, ararijo –
brnkal, zpíval tuhle píseň.
Zvláštní. Ta píseň děcku
děcku, co ještě nepoznalo žal
vehnala slzy do očí
doteď nepoznalo žal.
Bylo to poprvé, kdy zpíval Arirang
a do té písně
vměstnal se stesk všech generací předků
od toho nešlo už oddělit
slzy toho děcka.
Je to krev? Píseň? Co?
– arirang, arirang, ararijo –
Jednoho dne
Kromě této cesty
jsem jinou nepoznal
minulých čtyřicet let
nekřičel jsem dost
dnes
s kouskem zbývající žízně
dívám se na hory před sebou
Navštívila tě báseň?
Otevřel jsem hruď. Objevily se plíce. Po nich
žhnoucí srdce
budoucnost ukrytá v minulém tisíciletí
úplně ukrytá minulost
tisíce let po ní
všechno poposkládané na sobě
dnes vyrábí exteriér duši.
Opar, opar, ženské!
Nadhozené téma, chabá diskuse.
Je rok dva tisíce dvacáté, nebo jednadvacáté
století?
Počátkem léta roku dva tisíce
v koutku hotelové restaurace
u umělého jezírka v Kjongdžu
hleděl jsem na vodu přes větve třešní
hladina byla ohrazená
příliš velkou falší.
Od nynějška spojíme se!
V boji proti americkému imperialismu!
řekl mi Pierre Bourdieu.
O tři roky starší
o mnoho mladší
a já jsem zas mládl s ním.
Voda dělala jako že neví
že je v ní život je smrt
Minulost Francie!
a současnost Koreje!
spojily se!
vytvořily tvář dneška!
Ach, absolutní povaha náhody!
Za proskleným oknem
prolétla modřinka
(ne vrabec, byla to modřinka)
a moje pozornost
opustila žhavý imperialismus
– ať byl, kde byl –
a byla fascinována ptákem
jeho bezprostředním zjevením.
Přišla k tobě báseň?
zeptal se Bourdieu.
(Pták odlétl, báseň tě určitě navštívila)
Právě v ten okamžik
kdy z vody za oknem
vysvobodil jsem svůj uvězněný dech
co zadržoval jsem dlouho
odpověděl jsem jako promočený slepec:
Ano, báseň mě navštívila.
My dva jsme se hlasitě smáli
a jak jsme se smáli
jeden měl vráskami pokrytý obličej, krk
druhému úplně zmizely oči.
Bourdieu odtamtud odjel hned do Japonska
proslovil přednášku pořádanou Fudžiwara
Šóten
vrátil se do Paříže
nedlouho nato zemřel.
Listoval jsem čtrnácti svazky
fudžiwarovského vydání Bourdieuovy
knihovny
pak přečetl
nekrology Derridy a Saida
A tiše mě navštívila báseň
Mezi třetí a sedmou ráno
V tisíckrát, desettisíckrát temné noci
z výkřiku samoty
vykvetl květ
a vedle
vykvetl rudý, úplně němě.
Srpek starého měsíce
Náš majestát když se spadl
svět nakynul.
Náš majestát když se spravil
svět se ztenčil.
Vždycky jsem pozoroval
srpek starého měsíce.
Zabíjení
Odsekni rodiče, odsekni děti!
Tohle a tamto a tamto ne
a ještě cosi
odsekni. Odděl ostřím noci.
A ráno všude kolem
nakupí se mrtvé věci.
Celý den pohřbíváme
a stavíme znovu.
Báseň
Občas myslel jsem si
je to host
Občas myslel jsem si
je to domácí
V těch letech
každý komín
snil si o stoupajícím dýmu
Ani dnes nevím. Kdo že je báseň?
Sluneční světlo
Bezpodmínečně nutné!
Spolkni to
spolkni své neštěstí
půlpchjongovou celu s výhledem na sever
navštíví ctihodný host
ne šéf na obchůzce, ne.
Chvilkový paprsek večerního slunce.
Malý proužek světla ne větší než poštovní
známka
zblázním se. První láska.
Zkouším do něj vložit jednu dlaň
ohřát si zkřehlé prsty bosých nohou
ale pak, jak ležím na břiše
jak nastavuji žíznivou tvář
bez pokory
úlomek paprsku sklouzne pryč
hned jak host prošel mřížemi.
V cele se neskutečně ochladilo potemnělo
ta zvláštní cela vojenského vězení
je temná jak černá komora
beze světla směju se nahlas
jednou to byla rakev s nebožtíkem
jednou celé moře
zvláštní. Několik lidí tu přežilo.
Přežít je jako moře bez jediné plachty.
Hedvábná stezka
Žádnou mocí
nelze zabránit
zániku světa
plíživému či náhlému.
Žádnou láskou
nelze zabránit
zániku lidstva
zůstane vířící vítr
ach, poslední zaříkávání
Pro tmu
Pohřběte dosavadní staré metafory
pro zítřek
a ve svém srdci úplně
přespříliš banální
dosavadní staré metafory
až pohřbíte teprve
ta noc bude nocí s prvním sněhem.
Ve stovce let literatury politiky
tma zabydlela se jen v metaforách
– to temné období feudální
– to temné období koloniální
– fašistické temné období
– temné období hnědouhelných dolů v Aodži
– temné období stanného práva
– a nějaké temné období
Až vrátíme tmu na její místo
tu tmu, kterou jsme používali
jen v metafoře
ty i já budeme s to
přivítat posvátný zítřek
odplynou dosavadní metafory
smrt odplyne
tma bude tmou bez lži
jen obyčejnou tmou.
Jdu kolem
Chci složit poklonu
vesnice hustě je zahalená do večerního
dýmu
Duše
Byl jsem zlatohlávek
byl jsem můra
byl jsem cvrček
běhal jsem neúnavně za světlem
Umřel jsem znovu se narodil jak dítě
s novými zuby
byl jsem vlnami vzdouvajícími se
za bezesných nocí
já, tehdy
Budím se
Budím se. Proč se tak stydím?
Po odpískání noci
chvíle, aniž by vůbec kdo vydechl
to ticho
posvítilo si na můj stud.
Holub co odletěl daleko
zítra ráno
vrátí se do svého hnízda.
Zabil jsem příliš staré tragédie
ty i já jsme budižkničemu
raději noc na dálnici
na plný plyn v kamionu
sto padesát za hodinu
jak opravdové!
Co teď?
je konec opravdového období?
Sen z minula
Před lety
v Indii, v Deccanských výšinách
vyházel jsem
z kapes věci, co tam byly
pas, notes, láhev na vodu
indické peníze a tak
a s nimi
svou paměť, jak se tomu říká
i tekoucí kapku potu
ještě než stačila vyprchat
když zůstal jsem stát fakticky sám
sakra!
Do očí udeřila mě bílá hlava
zatraceného jestřába svištícího oblohou jak
šíp
k mrtvole krávy co sešla věkem
divoce klovat ji, žrát
Na chvilku zvedl potom hlavu
zničehonic přestal s oklováváním
zaostřil na mě
nevím, zda plyne čas či já
ne ten zatracený pták
ale tím zatraceným ptákem oklovávaná
nevědomá mrtvola té staré krávy
naplnila zcela můj tehdejší sen
že vůbec nemohl jsem snít o ničem jiném
Kreslím mapy
Také dnes kreslím mapy
Severní moře mezi Anglií a Norskem
obrysy Pochajského zálivu ve východní Asii
a ničím vše, co jsem nakreslil
není to ono
není to ono.
V tu chvíli vítr mi zabuší na okno.
Nešťastný hlupáku!
Říkám ti, ať kreslíš nový svět!
Zkus vykašlat se na mapu
toho normálního.
Nejen vítr
už i vítr s deštěm mi buší na okno.
Nehledím na svůj bolavý žaludek
začínám novou mapu
není to ta, co kreslil jsem doteď
je to zítřejší mapa
bez Ameriky
bez Asie.
U okna
Co víc mohl bych chtít vidět?
Jsou místa daleká
jsou místa blízká
Z korejštiny přeložila Miriam Löwensteinová za jazykové spolupráce Park Miyoung.
Ko Un (nar. 1933 jako Ko Un-tche) prožil dětství za japonské okupace. Během korejské války a další desetiletí se potuloval po celé Koreji jako žebravý mnich. V šedesátých letech 20. století, v době relativní svobody, vystoupil z anonymity a začal se zajímat o věci veřejné. Stal se synonymem odporu proti vojenským diktaturám až do konce osmdesátých let. Byl čtyřikrát vězněný – v letech 1977, 1979, 1980 a 1989, ve třetím případě byl odsouzen na patnáct let. Prošel nejen výslechy a vězením, ale i protialkoholickou léčbou a blázincem. Několikrát se pokusil o sebevraždu. Rodinu založil po padesátce, má o dvacet let mladší ženu a jednu dceru. Od poloviny osmdesátých let žije na venkově v Ansˇongu ve střední Koreji. V posledních téměř dvaceti letech, v době civilních prezidentů, se angažuje ve věci sjednocení země, politikou se ale nezabývá profesionálně, jeho hlas zaznívá spíše v otázkách etických. A je to hlas, který má váhu a vážnost. Tematické rozpětí jeho básní je neskutečně široké – od intimní a zenové poezie až po politické agitky. Ko Un člověk i Ko Unova poezie jsou však konzistentní: odrážejí básníkův život i život v Koreji v posledních padesáti letech. Česky dosud vyšly Květy okamžiku (Mladá fronta 2005 v překladu Miriam Löwensteinové), letos se připravuje výbor To je (Nová vlna a Millennium Publishing).