Jak dítě s novými zuby

Na letošní veletrh Svět knihy přijedou v květnu do Prahy například marocký básník a spisovatel Tahar Ben Jelloun (ukázka v A2 č. 6/2011), izraelský esejista a prozaik David Grosman (A2 č. 36/2006), polský publicista se zájmem o českou mentalitu Mariusz Szczygieł (recenze nové knihy A2 č. 4/2011) a třeba mladý lotyšský básník Kārlis Vērdinš. A2 jako pozvání uvádí básně jihokorejského hosta.

Ranní rosa

 

Neodolatelné vzrušení!

Mé žádosti

ach! Nakonec stejně se promění v kapičku

rosy

 

 

Jinak než Lao

 

Na břehu řeky Jang večer po kaši

Lao mi řekl: Nechoď!

Za vodou poštěkávání psů

ano i ne

wu-wej. Není snad tohle a tady?

 

Noc s rozcuchaným měsícem

 

Jít si a jít.

Chodící wu-wej! Tak to mám rád!

 

 

Arirang

 

Jednoho dne v sedmatřicátém

Korejce z Jonhedžu

naložili na náklaďáky

pak na sibiřskou magistrálu

deset dní je vezli, patnáct

kolem jezera Bajkal

pět tisíc jich pomřelo, jeden za druhým

dolů s nimi, jelo se dál

až konečně: kde to jsme?

dojeli k poušti Alma-Aty.

Vy Korejskije budete žít tady

řekli jim. Všechno vyházeli

a náklaďáky odjely prázdné.

 

Daleko na jihu v pohoří Tchien

bílý sníh se kupí

vpředu vzadu holá pole

tady začali žít uprostřed smrti

tady v chatrčích složili své kotlíky.

 

Minulo šedesát těžkých roků.

Děti druhé třetí generace

jmenují se

Kim Natalja

Pak Iljič

byl tu i jakýsi Kang Anatolij

v jedenácti

krásně hrál na balalajku.

 

Někdo mu jednou dal noty od Arirangu

mrkl a už

– arirang, arirang, ararijo –

brnkal, zpíval tuhle píseň.

 

Zvláštní. Ta píseň děcku

děcku, co ještě nepoznalo žal

vehnala slzy do očí

doteď nepoznalo žal.

 

Bylo to poprvé, kdy zpíval Arirang

a do té písně

vměstnal se stesk všech generací předků

od toho nešlo už oddělit

slzy toho děcka.

 

Je to krev? Píseň? Co?

– arirang, arirang, ararijo – 

 

 

 

Jednoho dne

 

Kromě této cesty

jsem jinou nepoznal

minulých čtyřicet let

nekřičel jsem dost

dnes

s kouskem zbývající žízně

dívám se na hory před sebou

 

 

Navštívila tě báseň?

 

Otevřel jsem hruď. Objevily se plíce. Po nich

žhnoucí srdce

budoucnost ukrytá v minulém tisíciletí

úplně ukrytá minulost

tisíce let po ní

všechno poposkládané na sobě

dnes vyrábí exteriér duši.

Opar, opar, ženské!

 

Nadhozené téma, chabá diskuse.

 

Je rok dva tisíce dvacáté, nebo jednadvacáté

století?

Počátkem léta roku dva tisíce

v koutku hotelové restaurace

u umělého jezírka v Kjongdžu

hleděl jsem na vodu přes větve třešní

hladina byla ohrazená

příliš velkou falší.

 

Od nynějška spojíme se!

V boji proti americkému imperialismu!

řekl mi Pierre Bourdieu.

O tři roky starší

o mnoho mladší

a já jsem zas mládl s ním.

 

Voda dělala jako že neví

že je v ní život je smrt

 

Minulost Francie!

a současnost Koreje!

spojily se!

vytvořily tvář dneška!

 

Ach, absolutní povaha náhody!

Za proskleným oknem

prolétla modřinka

(ne vrabec, byla to modřinka)

a moje pozornost

opustila žhavý imperialismus

– ať byl, kde byl –

a byla fascinována ptákem

jeho bezprostředním zjevením.

 

Přišla k tobě báseň?

zeptal se Bourdieu.

(Pták odlétl, báseň tě určitě navštívila)

 

Právě v ten okamžik

kdy z vody za oknem

vysvobodil jsem svůj uvězněný dech

co zadržoval jsem dlouho

odpověděl jsem jako promočený slepec:

Ano, báseň mě navštívila.

 

My dva jsme se hlasitě smáli

a jak jsme se smáli

jeden měl vráskami pokrytý obličej, krk

druhému úplně zmizely oči.

 

Bourdieu odtamtud odjel hned do Japonska

proslovil přednášku pořádanou Fudžiwara

Šóten

vrátil se do Paříže

nedlouho nato zemřel.

Listoval jsem čtrnácti svazky

fudžiwarovského vydání Bourdieuovy

knihovny

pak přečetl

nekrology Derridy a Saida

 

A tiše mě navštívila báseň

 

 

Mezi třetí a sedmou ráno

 

V tisíckrát, desettisíckrát temné noci

z výkřiku samoty

vykvetl květ

a vedle

vykvetl rudý, úplně němě.

 

 

Srpek starého měsíce

 

Náš majestát když se spadl

svět nakynul.

Náš majestát když se spravil

svět se ztenčil.

Vždycky jsem pozoroval

srpek starého měsíce.

 

 

Zabíjení

 

Odsekni rodiče, odsekni děti!

Tohle a tamto a tamto ne

a ještě cosi

odsekni. Odděl ostřím noci.

A ráno všude kolem

nakupí se mrtvé věci.

Celý den pohřbíváme

 

a stavíme znovu.

 

 

Báseň

 

Občas myslel jsem si

je to host

 

Občas myslel jsem si

je to domácí

 

V těch letech

každý komín

snil si o stoupajícím dýmu

 

Ani dnes nevím. Kdo že je báseň?

 

 

Sluneční světlo

 

Bezpodmínečně nutné!

Spolkni to

spolkni své neštěstí

půlpchjongovou celu s výhledem na sever

navštíví ctihodný host

ne šéf na obchůzce, ne.

Chvilkový paprsek večerního slunce.

Malý proužek světla ne větší než poštovní

známka

zblázním se. První láska.

Zkouším do něj vložit jednu dlaň

ohřát si zkřehlé prsty bosých nohou

ale pak, jak ležím na břiše

jak nastavuji žíznivou tvář

bez pokory

úlomek paprsku sklouzne pryč

hned jak host prošel mřížemi.

V cele se neskutečně ochladilo potemnělo

ta zvláštní cela vojenského vězení

je temná jak černá komora

beze světla směju se nahlas

jednou to byla rakev s nebožtíkem

jednou celé moře

zvláštní. Několik lidí tu přežilo.

 

Přežít je jako moře bez jediné plachty.

 

 

Hedvábná stezka

 

Žádnou mocí

nelze zabránit

zániku světa

plíživému či náhlému.

 

Žádnou láskou

nelze zabránit

zániku lidstva

zůstane vířící vítr

 

ach, poslední zaříkávání

 

 

Pro tmu

 

Pohřběte dosavadní staré metafory

pro zítřek

a ve svém srdci úplně

přespříliš banální

dosavadní staré metafory

až pohřbíte teprve

ta noc bude nocí s prvním sněhem.

 

Ve stovce let literatury politiky

tma zabydlela se jen v metaforách

– to temné období feudální

– to temné období koloniální

– fašistické temné období

– temné období hnědouhelných dolů v Aodži

– temné období stanného práva

– a nějaké temné období

 

Až vrátíme tmu na její místo

tu tmu, kterou jsme používali

jen v metafoře

ty i já budeme s to

přivítat posvátný zítřek

odplynou dosavadní metafory

smrt odplyne

tma bude tmou bez lži

jen obyčejnou tmou.

 

 

Jdu kolem

 

Chci složit poklonu

vesnice hustě je zahalená do večerního

dýmu

 

 

Duše

 

Byl jsem zlatohlávek

byl jsem můra

byl jsem cvrček

běhal jsem neúnavně za světlem

Umřel jsem znovu se narodil jak dítě

s novými zuby

byl jsem vlnami vzdouvajícími se

za bezesných nocí

já, tehdy

 

 

 

Budím se

 

Budím se. Proč se tak stydím?

Po odpískání noci

chvíle, aniž by vůbec kdo vydechl

to ticho

posvítilo si na můj stud.

Holub co odletěl daleko

zítra ráno

vrátí se do svého hnízda.

 

Zabil jsem příliš staré tragédie

ty i já jsme budižkničemu

raději noc na dálnici

na plný plyn v kamionu

sto padesát za hodinu

jak opravdové!

 

Co teď?

je konec opravdového období?

 

 

Sen z minula

 

Před lety

v Indii, v Deccanských výšinách

vyházel jsem

z kapes věci, co tam byly

pas, notes, láhev na vodu

indické peníze a tak

a s nimi

svou paměť, jak se tomu říká

i tekoucí kapku potu

ještě než stačila vyprchat

když zůstal jsem stát fakticky sám

sakra!

Do očí udeřila mě bílá hlava

zatraceného jestřába svištícího oblohou jak

šíp

k mrtvole krávy co sešla věkem

divoce klovat ji, žrát

 

Na chvilku zvedl potom hlavu

zničehonic přestal s oklováváním

zaostřil na mě

 

nevím, zda plyne čas či já

ne ten zatracený pták

ale tím zatraceným ptákem oklovávaná

nevědomá mrtvola té staré krávy

naplnila zcela můj tehdejší sen

že vůbec nemohl jsem snít o ničem jiném

 

 

Kreslím mapy

 

Také dnes kreslím mapy

Severní moře mezi Anglií a Norskem

obrysy Pochajského zálivu ve východní Asii

a ničím vše, co jsem nakreslil

není to ono

není to ono.

V tu chvíli vítr mi zabuší na okno.

Nešťastný hlupáku!

Říkám ti, ať kreslíš nový svět!

Zkus vykašlat se na mapu

toho normálního.

Nejen vítr

už i vítr s deštěm mi buší na okno.

Nehledím na svůj bolavý žaludek

začínám novou mapu

není to ta, co kreslil jsem doteď

je to zítřejší mapa

bez Ameriky

bez Asie.

 

 

U okna

 

Co víc mohl bych chtít vidět?

Jsou místa daleká

jsou místa blízká

 

Z korejštiny přeložila Miriam Löwensteinová za jazykové spolupráce Park Miyoung.

Ko Un (nar. 1933 jako Ko Un-tche) prožil dětství za japonské okupace. Během korejské války a další desetiletí se potuloval po celé Koreji jako žebravý mnich. V šedesátých letech 20. století, v době relativní svobody, vystoupil z anonymity a začal se zajímat o věci veřejné. Stal se synonymem odporu proti vojenským diktaturám až do konce osmdesátých let. Byl čtyřikrát vězněný – v letech 1977, 1979, 1980 a 1989, ve třetím případě byl odsouzen na patnáct let. Prošel nejen výslechy a vězením, ale i protialkoholickou léčbou a blázincem. Několikrát se pokusil o sebevraždu. Rodinu založil po padesátce, má o dvacet let mladší ženu a jednu dceru. Od poloviny osmdesátých let žije na venkově v Ansˇongu ve střední Koreji. V posledních téměř dvaceti letech, v době civilních prezidentů, se angažuje ve věci sjednocení země, politikou se ale nezabývá profesionálně, jeho hlas zaznívá spíše v otázkách etických. A je to hlas, který má váhu a vážnost. Tematické rozpětí jeho básní je neskutečně široké – od intimní a zenové poezie až po politické agitky. Ko Un člověk i Ko Unova poezie jsou však konzistentní: odrážejí básníkův život i život v Koreji v posledních padesáti letech. Česky dosud vyšly Květy okamžiku (Mladá fronta 2005 v překladu Miriam Löwensteinové), letos se připravuje výbor To je (Nová vlna a Millennium Publishing).