Nová tvorba básníka Milana Kozelky glosuje s groteskní nadsázkou i buřičským rozezlením problémy dneška – nemanželské děti Václava Havla v bývalé Jugoslávii, papeže Františka vraždícího vatikánské komunisty i cikánské šamany bubnující na poplach.
Pročesávali jsme večerní Prahu – Billy the Kid, Calamity Jane, Bonnie a Clyde, Jesse James, Divokej Bill a já, tvrdý jádro Radikální Antikonceptuální Frakce. Ten večer bylo hodně vernisáží mladejch umělců, vesměs bezobsažný sračky a slabá pára nad hrncem. V luftu byla cítit předstíraná levicovost, vypointovaná pravicovým životním stylem. Prošli jsme se mezi snoby a podle stupně zkurvenosti jednali – naházeli jsme jim tam buď slzáky nebo dýmovnice, v několika případech pár odjištěnejch granátů.
Houbaři
Angličani vymysleli Hyde Park,
Češi jsou výborní houbaři.
Japonci mají nejrychlejší vlaky,
Češi jsou výborní houbaři.
Američani vymysleli rokenrol,
Češi jsou výborní houbaři.
Němci zdokonalili haknkrajc,
Češi jsou výborní houbaři
a respektovaní chalupáři.
Italové vymysleli operu,
Češi jsou výborní houbaři.
Masajové mají největší péra,
Češi jsou výborní houbaři.
Švýcaři vymysleli Švýcarsko,
Češi jsou výborní houbaři.
Římské zvony
Většina spotřebitelů a daňových poplatníků má odůvodněné obavy, že papež František nechá pozatýkat členy Komunistické strany Vatikánu ozbrojenou juntou a vatikánskými pučisty, aby poté byli shazováni z helikoptér do kalné řeky Tibery plné krokodýlů nebo odváženi do Brna na převýchovu tamní oduševnělou poezií, za tichého souhlasu českého disidentsko-policejního kléru a za mediální asistence nadace Člověk v tísni.
Po přeslici a po meči
Až posmrtně vyšlo najevo, že Václav Havel měl
v bývalé Jugoslávii pět nemanželských dětí.
Jmenovali se: Božidar, Drago, Slavica, Ljubica
a Zdravko. Božidar měl hrb a koktal, Drago
byl homosexuální bezdomovec, Slavica měla
punkovou kapelu Smetiště Václava Havla,
Ljubica hnila na pakárně, Zdravko konvertoval
k islámu a ošukával zastřelené Srbky v okolí
Srebrenice. Politologové se shodují, že to byly
hlavní důvody, proč byl Havel tak vášnivým
zastáncem humanitárního bombardování.
Raňajky v Bazmekistáne
Nad Tatrou sa blýska. Ležíš na zádech,
s roztaženýma nohama a já kmitám
jazykem po zduřelým klitorisu. Lížu tě
a myslím při tom na narůstající státní
dluh, na církevní restituce a na ožralý
bezdomovce. Lížu tě a ty procítěně
sténáš. Nad Tatrou sa blýska – já
ale přemýšlím, jak to udělat, aby se
konečně začalo blýskat i nad Prahou.
Lízat tě je lepší než kouřit Masaryka.
Ocitneš se prolízaná v sedmým nebi,
multimediálně kontextualizovaná,
mimo dosah neviditelný ruky trhu.
Oknem nás pozoruje stádo dinosaurů,
naším komplicem je Andreas Baader.
Vysmívá se českýmu undergroundu
a dává nám ze záhrobí najevo, že chce
lízat taky. Chci se nadechnout a políbit
tě, tak zvedám hlavu od vaginálního
pekla. Lekám se, tvůj obličej není tvým
obličejem – místo tvýho obličeje
se na mě šklebí ksicht Jozefa Tisa.
„Vypadni, zmrde!“ řvu v šoku. Ksicht
blbýho sráče mizí a zase jsi to ty.
Líbám tě a svět je zkurvenější
než byl dřív, tak lížu a lížu a lížu…
Hromy divo bijú a já tě lížu, jazykem
pronikám do rozpálený kundy a vím,
že skoro všechno je špatně, že to
funguje jinak, než by mělo, že se to
sere od desíti k pěti. Lížu tebe, lásko,
nikdy bych nelízal Českou policii, vodní
dělo, bankomat nebo mobilní telefon.
Lízat tě je lepší než kouřit Gottwalda,
aktivují se tím virtuální metafenomény,
lízáním konsoliduju Evropskou unii,
oknem nás pozoruje stádo mamutů.
Naším komplicem je Ulrike Meinhof.
Varuje nás ze záhrobí před blížícím se
fašismem a přeje si být taky lízaná.
Hromy divo bijú a já tě zběsile lížu
a uvažuju, jak to lze udělat, aby
divo bily taky nad Prahou. Chci se
nadechnout a políbit tě, tak zvedám
hlavu od vaginálního pekla. Lekám se,
tvůj obličej není tvým obličejem
– místo tvýho obličeje se na mě šklebí
ksicht Gustáva Husáka. „Vypadni,
zmrde!“ řvu v šoku. Ksicht blbýho
sráče mizí a zase jsi to ty. Líbám tě
a budoucnost se rýsuje v černých
barvách, tak lížu a lížu a lížu…
Zastavme ich, bratia, veď sa oni ztratia,
jinak to tady roznesou na kopytech
a všechno rozkradou. Kleptomanům
je lhostejný, že tě maniakálně lížu a ty
vzdouváš vlhký klín proti mým rtům
a já lížu a lížu a lížu. Zastavme je, bratři,
i v Praze a už jim nedejme šanci. Vzhůru
na barikády, vrhejme zápalné lahve!
Znovu musí zahřmít Internacionála!
Rozkopejme jim prdele, jinak z nás ze
všech naflákají exekuční trosky. Lízat
tě je lepší než kouřit Havla. Lízání
je tradiční šamanský džob, oknem nás
pozoruje smečka pitbulů. Naším
komplicem je Gudrun Ensslin, varuje nás
ze záhrobí před příštími koncentračními
tábory a dává mně najevo, že chce vylízat
taky. Chci se nadechnout a políbit
tě, tak zvedám hlavu od vaginálního
pekla. Lekám se, tvůj obličej není tvým
obličejem – místo tvýho obličeje se
na mě šklebí ksicht Vladimíra Mečiara.
„Vypadni, zmrde!“ řvu v šoku. Ksicht
blbýho sráče mizí a zase jsi to ty. Líbám
tě a je mně jasný, že všechno je totálně
v kopru, tak aspoň lížu a lížu a lížu…
Slováci ožijú. Kdy ale konečně ožijú český
švejci? ptám se v duchu a lížu a lížu a lížu.
„Ano,“ sténáš a zarýváš nehty do postele,
zpocenou hlavu mně tiskneš k lačný kundě.
„Ne,“ myslím si, „takhle to nesmí zůstat!“
Jsi krásná – krásnější než tržní ekonomika,
mnohem krásnější než státní rozpočet
a krásnější než kvartální finanční deficit,
proto lížu a lížu a lížu. Slováci jistě ožijú,
jenže jak to udělat, aby ožili i utlumený
Češi a překlonovaly se jim prasečí geny?
Dějiny serou emoce, vývoj je akční film.
Svině zprivatizují Říp, zprivatizují i Kriváň.
Lízat tě je lepší než kouřit Klause. Oknem
nás pozoruje hejno krkavců, naším
komplicem je Jan-Karl Raspe. Proklíná
Chartu 77 a bývalý disent a dává nám
ze záhrobí najevo, že chce lízat taky. Chci
se nadechnout a políbit tě, tak zvedám
hlavu od vaginálního pekla. Lekám se,
tvůj obličej není tvým obličejem – místo
tvýho obličeje se na mě šklebí ksicht
Róberta Fica. „Vypadni, zmrde!“ řvu
v šoku. Ksicht blbýho sráče mizí a zase
jsi to ty. Líbám tě a přestávám lízat.
Lehám si na záda, teď jsi na řadě ty…
Psáno pro festival Siete – Bratislava, listopad 2012
Status quo
Nacističtí Židé zavážejí plynové komory prérijními Cikány a Indiány ze slovenských osad. Čas lze mediálně ovlivnit, smrt má trvale omlazující schopnost. Z nákupních center prosakuje islamizace Tibetu, sex prokrvuje duši. Cikánští šamani bubnují na poplach, z Indiánů se v Sudetech stávají Rudí Khmérové. Nacističtí Židé ignorují Benešovy dekrety, ekonomicky transformovaní a úsporně zaopatření Češi se převtělují do pásma Gazy.
Milan Kozelka (nar. 1948) se věnuje výtvarnému umění, performanci a land artu. Vydal dvě básnické sbírky a sedm knih próz, naposledy dvě knihy politického sarkasmu Semeniště zmrdů a Teteliště zmrdů (2012). Je iniciátorem antiprojektu Praha těsto literatury. Mimoto sestavil tři rozsáhlé antologie regionálního umění a literatury. V současné době žije v Praze.