Mirny až moc mírné

Řeknu rovnou, že poezii Taša Andjelkovského (nar. 1949) nepřijímám. Zdá se mi příliš letmo a lehce psaná, její vágnost tím zřetelněji vytane, oč víc se básně nabízejí jako soustředěné, osekané miniatury, jež vzývají ticho a v nichž není slovo navíc. Přitom snaha ctít ticho a zámlku je sympatická, měla by však být vyvážena myšlenkovou, smyslovou či vjemovou hutností. V souvislosti s Andjelkovského opožděným debutem Spálov, jejž autor vydal jako bezmála šedesátiletý, se mluvilo o „kultivovaně artikulovaném privátním světě“ a „nehledané obraznosti, která autora přesahuje“ (cituji ze soutěžní anotace Magnesie Litery). Můj dojem však je, že Andjelkovski často nejde dál než za pouhou minimalistickou slovní hru, jindy se spokojí se zastřenou formulací, jíž příliš nerozumíme, jež je až moc rozředěná na to, aby měla větší šanci v nás něco silnějšího probudit. Také druhá sbírka Mirny pokračuje v úsporné poetice Spálova. Avšak řečeno brutální zkratkou, je toho na jejích stránkách, zaplněných krátkými, máloslovnými, drobivými a vytrácivými texty, prostě málo. Při všem respektu k vyhraněnému osobnímu stylu bych od zralého autora čekal víc.

Ticho a jeho vnitřní ustrojení

„Nikdy nevíš co ti zůstane když běžíš proti sobě“ – kde v podobných sentencích brát smysl, jak a co si v nich představovat a proč? Čím vlastně nás autor zaangažuje? Běžet proti sobě – sotva zčeřená lyrická představa, drobný záchvěv niterného rozpoložení, s nímž je přesto spojen důraz až osudový, přitom povšechný (nikdy nevíš, co ti zůstane). V čem tu tkví sdělení, v několika neurčitě nahozených myšlenkově obrazných vektorech – a zbytek si poskládej sám? Smysluplnost podobně mlžných vět by snad byla představitelná v širším, plastičtěji a z různorodější materie vystavěném kontextu. Jenže u Andjelkovského jde už o polovinu celé básně, nezřídka se takový zlomek staví dokonce jako celý text.

Je toto cit pro ticho, jeho vnitřní ustrojení? Paradoxně bych řekl, že ne. I ticho je koneckonců svým způsobem robustní, hutné, plné, umí být významné. Naproti tomu v Andjelkovského poezii spíš než blíženectví s tichem cítím stálé osmělování se vůči slovům. Toto osmělování je plaché a zdrženlivé jen zdánlivě; ve skutečnosti autor vcelku sebevědomě předkládá slova, obrazné či myšlenkové střepiny co dostatečná sdělení. „Jeden/ Jedna/ Do bezedna“ – celý text, skoro nic. Přitom je sbírka Mirny vlastně „obsáhlá“, má sto stran. Ticho, zámlky, chvějivé otisky a ozvy – a přesto dojem podivuhodné sebejistoty, že lze čtenáře přesvědčit i extrémním málem.

Je možné, že Andjelkovského verše začnou nabývat na síle paradoxně tam, kde své slabiny zkusí otevřeně využít či dokonce reflektovat. I nám pak nezbude než se poddat mírně halucinatorní, polospánkové rovině, od níž ani nečekáme pregnantnější formulace, zřetelnější tvary či hutnější obsahy. Musí nám stačit víření slov, jež se křehce a těkavě přeskupují jako shluky mořských rybek. Podobně křehce a třeba i nevýrazně snad někdy těká i lidský čas a lidské dění… Pár milostných gest, zachycených pár slovy, se na několika stranách sbírky vrací v dalších a dalších variacích. Nejdřív: „Necelí/ V rozbité posteli/ Drásají veselí…“ Potom: „Necelí/ V posteli/ Drásají// Veselí…“ Na příští straně: „Jenom tak/ V posteli/ Trhat hmat/ Necelí// Drásají…“ A dál: „Jenom tak/ Trhat hmat/ Potom spát// Jdou// Necelí drásají…“ A pak ještě několikrát (přičemž citované úryvky jsou vždy téměř celé básně). Jedinou křehkou a nijak zvlášť výraznou konstelaci slov (či mlžinu skutečnosti) tu básník zas a zas převrací, ač sám možná tuší, že do výraznější hloubky se neprokutá. Chce vůbec? Text je obláčkem pár představ, dál a dál z nějakého důvodu přeskupovaných. Jestli tu nakonec něco získává na síle, tak snad samo přiznání vágnosti. Neurčitý obsah se převaluje v sobě, doráží, nabízí svou vratkou (skoro)prázdnotu a dožaduje se naší pozornosti, neústupně, přitom ale i jaksi mdle, ba lhostejně; chce sám po sobě víc, než může poskytnout. V Andjelkovského poezii je snad kus naléhavosti, naléhá se tu však směrem, odkud není moc co brát, kde se vše rychle tratí pod rukama.

Někdy je básníkova verbální hra při všem minimu docela zajímavá: „Odkud jsi/ dokud jsi…“ Tu a tam se mihne koncíznější, myšlenkově vyostřenější shrnutí, náběh na vizi či sentenci: „Padám/ nikam nepozván.“ Případně hutnější (oxymórická) smyslovost: „Kamenem se zahřejem“. Ale to jsou spíš výjimky. Vedle toho básník až moc snadno vtáhne do svého tichého světa i obraty naveskrz patetické, velkoslovně básnivé: „ticho čteme uvnitř země“; „nespojené ruce jednoho srdce“; „čas/ dotek neznámého v nás“. Dojde i na obraty preciózně poetické („nedotkneme klíč“; „do hladu krok“; „sami sobě zabijeme“), a když nakonec slova začnou sama sebe „incestně“ reflektovat, navíc v snadném, spěšně ubíhavém rytmu banálních rýmů, stanou se verše, úspornost neúspornost, jednoduše duchamorné: „Beze slova/ zase slova/ jenom znova“.

Nepřímo rozeznívané struny

„Až do výšky smrti/ Chodíme se ptát“ – i tato lyricky vykonstruovaná místa najdeme ve „východně“ oproštěné poezii Mirnů. Nevíme: potřeba poetické figury převážila nad myšlenkou, nebo se absence myšlenky halí do poetické figury? Obecně se v Mirnech až moc čeká, že z prchavých slovních sedlin samo něco vyplyne. Nevyplyne, snad jen výjimečně. Právě náznak, zámlka přece musí mít pevný, hutný bod, od něhož by se odrazily.

Ve sbírce ovšem najdeme i ojedinělá výrazná až skvělá místa, třeba titulní báseň Mirny: „Kdo leží na stole/ Kdo mlčí// Stín/ Ničí// V mrtvé stodole/ Žádný stůl/ Dej hlas psům“ – tady je, krom prosté hudebnosti, jež je tentokrát delikátněji rozprostřena textem, i hrst robustních, přitom enigmatických konkrétností, schopných evokovat záhadnou poetickou „situaci“. Podobné záblesky však bohužel obklopuje bezbarvost a vágnost ostatních útržků, jež zaostření postrádají a výraznější místa stahují s sebou do prázdna.

Andjelkovského poetika by mohla připomenout básně Miroslava Olšovského z čerstvě vydané knihy Průvodce krajinou (ve skutečnosti se jedná o starší básnické cykly z počátku devadesátých let). Srovnání je zajímavé: velmi brzy si totiž všimneme, jak je Olšovského minimalismus „zachraňován“ širším konceptem, jehož je součástí. Tam, kde se Andjelkovski drží lyrického břehu, Olšovský „antilyricky“ vpouští do básní i jiné než pouze verbální principy, snaží se vlámat do samotné struktury pojmů a slov, graficky drolí texty, dramaticky odhaluje skrytou, přemýšlející „dužinu“ své řeči. Také Andjelkovského poezie začne být, aspoň pro mne, zajímavější tam, kde impulsivní vylehčené psaní přeroste ve svého druhu experiment a z verbálních mlžin se vyloupnou soustředěnější variace, slova jsou hráčsky přísněji a drsněji rozhozena do prostoru textu. Třeba v básni, kde už ironický titul napovídá posunutou, nelyrickou perspektivu: Za trest se ti bude o mně celý život zdát.

Andjelkovského poezie mi připomíná nástroj, jehož struny nejsou rozeznívány přímo, ale zachvívají se až když na ně „dechnou“ okolní zvuky a vibrace. Je to hudba křehká a matná, lze se místy i naladit na její specifické kouzlo. Co všechno tu však schází, si uvědomíme, až když někdo do strun udeří zpříma a jasně. To však není Andjelkovského způsob.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.