O takzvaném RIVu, Registru informací o výsledcích výzkumu a vývoje, se již ví, avšak o jeho analogii pro umělce, RUVu, Registru uměleckých výkonů, se mluvit teprve začíná, ačkoliv jeho spuštění je na spadnutí.
Vypracování metodiky hodnocení uměleckých výstupů iniciovala pracovní komise pro umělecké vysoké školy při Radě vysokých škol ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Popud přišel zejména z Akademie múzických umění (AMU), celé to rozhýbal její prorektor Miloslav Klíma. Důvodem byly škrty v rozpočtu pro vysoké školy obecně, navíc po vzniku nových zásad financování veřejných vysokých škol došlo k největšímu poklesu financí právě u těch uměleckých. Faktem je, že kvalita se při přidělování finančních prostředků zohledňuje čím dál více, a právě vědecko-výzkumný, potažmo umělecký výkon je ukazatelem tvořícím velké procento v hodnocení. A školy jsou nuceny na to nějak reagovat.
Jak změřit umění?
Díky rozvojovému grantu ministerstva školství je nyní na stole výsledek v podobě publikace Registr uměleckých výkonů (AMU 2010; dále RUV), shrnující dosavadní aktivity zástupců uměleckých škol, kteří si uvědomili, že umělecké výstupy do tabulek vytvořených pro vědu a výzkum napasovat nelze, a začali vytvářet jejich analogii pro oblast umění. Ještě ji zřejmě čekají úpravy, rozpočet na rok 2012 již zřejmě ovlivní výsledky, které školy prostřednictvím RUVu vykážou. Miloslav Klíma v knize uvádí, že hlavním cílem aktivit bylo „spravedlivější rozdělování peněz pro umělecké školství“. Bylo tedy třeba dokázat, že umění má ve společnosti nezastupitelnou roli, že je nutné ho podporovat, a hlavně, že je ho možné změřit.
Jak ale takové tabulky pro hodnocení uměleckých výstupů vytvořit? Vzorem se staly již fungující systémy, zejména ten slovenský. Podle Milana Saláka, který v projektu zastupuje Vysokou školu umělecko-průmyslovou, bylo vytvoření RUVu jedinou cestou, „jak upozornit na to, že škola by měla mít možnost si sáhnout na stejné peníze na vědu a výzkum“. Jednání se nakonec zúčastnily všechny vysoké umělecké školy a fakulty.
Umělecké výkony jsou v navrhované tabulce hodnoceny ve třech kategoriích (závažnost či význam díla; rozsah; institucionální či mediální ohlas), v každé lze volit ze tří stupňů. V kategorii závažnosti, kde lze získat bodů nejvíce, jde o výkony A) zásadního významu a originality, B) přinášející řadu významných inovací či C) rozvíjející současné trendy. Oblast umění je přitom rozdělená do šesti segmentů – výtvarné umění a design (VŠUP ještě prosazuje změnu a požaduje pro design samostatnou kategorii), architektura, divadlo, film, literatura, hudba. Každá má svá vlastní specifika hodnocení. V oblasti výtvarného umění například v kategorii „rozsah“ získá nejvyšší hodnocení K) samostatná výstava. Mezinárodní ohlas je hodnocen písmeny X (mezinárodní), Y (národní), Z (regionální). Důležitou pomůckou bude seznam institucí vytvořený pro jednotlivé obory: zjednodušeně řečeno, instituce zřizované státem jsou „áčkové“, instituce podporované ročním grantem ministerstva na provoz „béčkové“, ty další jen „céčkové“.
Kovanda je áčko
Nejvyšší možné hodnocení AKX tedy získá samostatná výstava významného umělce ve významné instituci, naopak nejnižší CMZ kolektivní výstava méně významného umělce v regionální galerii. Co když bude ale významný umělec vystavovat v regionální galerii – může dostat „áčko“? Jaký poměr bodů by měl být například mezi vrcholnou světovou institucí, jakou je londýnská Tate Modern, kde čeští umělci téměř nevystavují, a třeba pražskou Galerií Rudolfinum? A co mezi Rudolfinem a též pražskou Galerií Jelení? Takové otázky si kladou i autoři metodiky. „Například Galerie etc. je béčková. Když tam bude ale vystavovat Jiří Kovanda, nikdo asi nebude zpochybňovat, že je výstava uvedena jako áčková,“ uvádí Salák a uznává, že kategorie jsou poněkud problematické. O to, aby se výkony nepřeceňovaly, se bude starat systém certifikátorů, kteří budou uváděné výsledky kontrolovat. Dobře vypracovaný institucionální klíč a fungující systém certifikátorů budou rozhodující.
Nic lepšího nemáme
Problémem může být ale také srovnání jednotlivých oborů, například architektury s hudbou. Podle prvních odhadů z března 2011, vzniklých na základě zpětně vyplněných údajů z let 2008–2010, vykazují nejlepší výsledky hudební fakulty, pražská HAMU a hned za ní brněnská HF JAMU: což nemusí znamenat, že tamní pedagogové jsou nejkvalitnější, nýbrž třeba to, že hudebníkům se jednodušeji vykazují výsledky, jelikož mají obecně víc koncertů než výtvarníci výstav.
A pokud je problematické srovnávat jednotlivá umění mezi sebou, o to obtížnější je jejich porovnání s vědou. Není jasné, zdali bude existovat nějaký „směnný kurs“ mezi RIVem (Registrem informací o výsledcích výzkumu a vývoje) a RUVem, tedy mezi vědeckými a uměleckými výstupy, anebo zdali půjde na umění určité procento peněz, dále rozdělované podle RUVu. Na uměleckých školách navíc vzniká výzkum v oblasti humanitních věd, takže tyto školy budou (zřejmě) získávat zároveň i body za vědu. To by na druhé straně mohlo vyvolat snahu například technických škol organizovat výstavy a ukusovat na jejich základě body zase z koláče pro umění.
Celá věc se dá asi jednoduše shrnout tak, že vytvořený systém je sice v mnoha ohledech nedokonalý, ale nic lepšího nemáme. Kritiky, tvrdící například, že umělecké školy by měly vynalézt jiný systém hodnocení než převzatý z tabulek pro hodnocení vědy a výzkumu – navíc nedokonalých –, zaznívají, ovšem zdá se, že vize Miloslava Klímy je většinou akceptována. Podle svých zastánců RUV jasně dokládá, že umění se měřit dá, a tudíž si zaslouží soupeřit o stejný balík peněz jako věda a výzkum. „Přistoupíme-li na to, že umělecké školy podporu potřebují, vždy za tím bude schován nějaký RUV,“ lakonicky dodává Salák. Jedná se ostatně o poměrně jednoduchý způsob, jak umělecké výstupy změřit. O tom, jaký vliv bude mít na kvalitu škol, zde nejde. Jaký vliv asi může mít na pedagogy, kteří budou nuceni k produkování stále většího počtu výstav, koncertů či filmů na úkor práce se studenty, aby škole zajistili finance, si lze přitom lehce představit. Zřejmě lze jen doufat, že v rámci nutného zla hodnotících tabulek se bude postupovat spravedlivě, a po nutném vyladění chyb a nejasností se RUV, ve špatných rukou lehce zneužitelný, stane opravdu nástrojem zlepšujícím situaci uměleckých škol.