Apokalypsa je náš věrný pes. Latentní, setrvalý stav očekávání věcí příštích, kdy máme naději, že někdo, něco nás konečně zaslouženě ztrestá. Vyhodí do větru ty hrozné věci, systémy a instituce, jimiž jsme se opletli, zaplaví je či rozmetá, sejme z nás jejich jho. Auta jako skořápky se budou kolébat na vlně špinavé slané vody, natékající za přístavní hráz. Popílkové šero o polednách zahalí krajinu pod vulkánem Eyjafjallajökull (nadmořská výška: kuriózních 1 666 m). Na letištích chaos, další naléhavé cesty budou zrušeny. Anebo úder docela nečekaný: zoufalý nedostatek másla v Norsku! Apokalyptické próby si na sebe chystáme každý den. Jednou je to azbest ve školních panelech. Vzápětí nečekaná radiace na dětském hřišti, vyzařující z dvoumilimetrové tyčinky, o níž nikdo neví, odkud je a k čemu, co znamená, kde se na pískovišti vzala.
Apokalypsu máme nacvičenou. Dokonce když jde do tuhého, tak se jeden k druhému dovedeme chovat apokalypticky hezky, snad se v té vypjaté chvíli máme i rádi. Jaře snášíme na hromadu košťata, deky a balenou vodu, skupujeme povodňové dluhopisy. Apokalypsa strhává roušku. Náhle vidíme, že tramvaje vskutku mohou jezdit zadarmo, jen když se správně domluvíme, nahlédneme věc z patřičně velkorysého, strmého, apokalyptickéhu úhlu. Když voda stoupne a závoj spadne, shledáme také, že přístup na druhý břeh, dosud běžný a všední, může být mávnutím proutku ohrožen. Z dob slavné pražské povodně léta Páně 2002 si pamatuji, jak důležité bylo zvážit, na kterém břehu Vltavy se člověk octne, aby se v případě uzávěry mostů dostal domů. Pamatuji si i na „město mrtvých“, evakuované dolní Holešovice, z nichž nás vyváděla policejní eskorta po celodenním zachraňování knih v místní knihovně. Ulice pokryté škraloupem po sotva ustoupivší vodě. Tma, vypnutá elektřina a zhaslé lampy. Snad tu a tam v okně při svíčce si někdo mazal chleba. Semafory slepé, auta nic, liduprázdno. Letní noc a temné stromy. Apokalypse v patách šlo velebně prosté, důvěrně známé ticho.
Jen co voda opadne, jsme ovšem zase machři. Hned se zas odíráme a rozdíráme, jsme si nesnesitelní a jeden druhému na obtíž. Apokalypsa tedy i jako vytržení z našeho horšího já? Poblíž apokalypsy vyčkáváme v zoufalé, bezděčné naději, že v nás pohroma probudí tu lepší polovinu, již, ztuhlou nepoužíváním, jinými cestami resuscitovat neumíme.
„Každý ráno bychom se měli očišťovat/ každou noc bychom se měli milovat/ každou vteřinu bychom měli bejt/ připravený na konec“ (Pavel Zajíček). Český underground nikdy neměl k apokalyptické žíle daleko. Bylo třeba odhalit „šelmu“, vyslovit se proti ní, zároveň se vyhranit ve svobodném, šelmou nedotčeném prostoru. Apokalyptický patos byl vždy poblíž, zároveň však byla po ruce i leptavá ironie, pláč nad patosem provždy ztraceným. Zdejší apokalypsa byla tedy i sebevýsměch, neboť namísto bájné bestie strašil tu, hm, Brežněv s nakašírovaným obočím, později ubohý Jakeš, další náš škrhola s vykulenýma očkama, jehož jsme si po nocích snad docela sami vypižlali, když už jsme nevěděli, co apokalyptickýma roupama dělat.
Apel Zajíčkovy básně, to je čirý apokalyptický výhonek: skutečnost zjevená v prudce jiném, krutém duchovním světle. Z konce světa jsou ale i častá mrmlání Magora Jirouse v jeho posledních sbírkách. Třeba o tom, že nikdo už neumí naložit zelí s cibulí a kmínem… Apokalypticky znějí už ty jeho raubířsky rafinované rýmy: alabastr/ flastr, vlkodlaci/ paci paci, s kmínem/ hynem… Podél apokalypsy jdou Magorovy nerudné nářky a trucovitá vyznání všem pavoučkům, krysám, šídlům, kuňkajícím žábám, čolkům: „Já doufám rozumím už jenom čolkovi“. Jirous neapeluje – ne, jde o apel jiného druhu. Zároveň tu zní: lidi, mám vás po krk! Uvnitř však hlodá i neodbytná potřeba s lidmi (tvory nižšími než pavouci a krysy) dál být, mluvit k nim, i kdyby se mělo už jen sípat a spílat.
Poblíž apokalypsy se zdají divné sny. Lukáš Marvan v jedné básni z Deníku Avatára líčí snový pochod zamořeným územím. Na konci zakázané zóny s úlevou snímáme plynové masky – a vzápětí klesáme mrtví k zemi, ne, měníme se v mrtvé, jež jsme dosud míjeli podél cesty. Ti mrtví u cesty jsme byli my. „Každý se na chvíli/ vrátil ke svému mrtvému tělu/ které jsme zahlédli po cestě/ někteří z nás je nemohli najít/ a tak za ně pokládali celý tento svět/ pak se tomu smáli.“ Naše mrtvé tělo – je celý tento svět! Navíc mrtvé tělo nenalezené… Apokalypsa teple, snově intimní, měňavě ambivalentní a unikavá, k smíchu smutná, apokalypsa poblíž, ale nenalézaná, jako naše vlastní tělo, jež podél cesty není k dohledání. Málokde jsem narazil na verše, jež by tak podivuhodně, razantně, přitom nenápadně promítly naši smrt, náš odchod, do trvání celého světa kolem.
Poblíž apokalypsy se však dají podnikat i kouzelné vyjížďky. V nádherné, unikátní, nadčasově „prozaické“ poemě Zlatý pruh, nesoucí podtitul Balada o pohraničním pásmu a železné herce (Respekt č. 51–52/2011), se kunsthistorik a čistá duše Josef Kroutvor vypisuje ze svých jízd na těžkém vesnickém bicyklu pustými kouty Novohradských hor. Před Listopadem, otravován příhraničními fízly, i potom po Listopadu, krajinou vydrancovanou a podivuhodně obnaženou. Krajinou vskutku zjevenou; tajemně a se samozřejmou důvěrou se nabízející co „prodloužení“ našeho pomíjivého těla, když se noříme do jejích potoků anebo nás v noci na cestě temný les donutí z ničeho nic pustě halekat…
Kroutvorova báseň je strhující tím, jak „starosvětsky“ sděluje jen to, co říká, nemá potřebu si hrát s ničím dalším. „Mé myšlenky se toulají tam někde za Paulinou/ Kde stojí mohyly lesních mravenců/ kde se cesty a stezky splétají s kořeny stromů/ Kde šumí les, prameny a vítr v povětří/ A kde se ticho střádá jako poklad“. Jak může být (post)apokalyptické psaní klidné, mírné, vroucné!
Autor je básník, literární kritik a hudebník.