Dnešní popové ikony rády natáčejí videoklipy, v nichž se to hemží apokalyptickými motivy. Avšak spíše než odrazem skutečné úzkosti z konce světa, kterou by bylo možné považovat za symptom současné civilizace, jsou tyto tendence projevem retro šílení po osmdesátých letech.
Je 21. prosince 2012 a na planetu Zemi se snáší meteorické mračno, které má ukončit veškerý život. V protiatomových krytech se pozemská smetánka oddává sexuálním a drogovým orgiím. Je třeba si užít, než skončí svět. Video ke skladbě Britney Spears Till the World Ends je jedním z mnoha hudebních klipů s apokalyptickou tematikou, které v posledních letech natočily popové hvězdy. V Run The World (Girls) brázdí zpustošenou zemi armáda dívčích bojovnic pod vedením Beyoncé „Mad Max“ Knowles, rappeři Kanye West a JayZ vedou vzbouřence v postapokalyptickém světě klipu Run This Town a Linkin Park v The Catalyst zpívají uprostřed potápějícího se města: „Bože, ochraňuj nás všechny/ Až budeme hořet v ohních tisíce sluncí/ za naše hříchy.“ A v klipovém zpracování skladby Civilisation od projektu Justice splašené stádo bizonů křižuje toxickou pouští, v níž se válejí roztříštěné sochy Spravedlnosti, Krista Spasitele i Velkého Buddhy – symboly kdysi tak hrdé lidské civilizace. Podle popových klipů to skoro vypadá, že žijeme ve „zlatém věku apokalypsy“ (Golden Age of Apocalypse), jak vloni nazval svoji desku americký muzikant Thundercat.
Konzumenti popkultury se rádi nechávají příjemně děsit. Obrazy konce světa zapadají do ducha civilizačního pesimismu doprovázejícího ekonomickou krizi Západu a živí je fascinace globální panikou, která se tak dobře šíří světem propojeným digitální sítí. Populární hudba je bezpochyby dobrým indikátorem obecnějších společenských pohybů, problém je ale ten, že symptomy doby jsou ve filmech či popových šlágrech skryté pod těžko prostupným nánosem marketingových triků a žánrových klišé nebo jsou zapletené v hustém předivu odkazů na minulost. A interpretovat z nich jednoznačně ducha doby je obyčejně možné až s odstupem. Tak oblíbené klipové fantazie, v nichž zvoní lidstvu umíráček, se totiž dají stejně dobře vysvětlit jako součást popkulturní retro horečky po osmdesátých letech – skutečném zlatém věku apokalypsy.
Věk atomu
V březnu 1983 vyhlásil Ronald Reagan plán Strategické obranné iniciativy, jež měla vyvinout defenzivní systém chránící Spojené státy před útoky jaderných střel. Hvězdné války, jak si iniciativu překřtila veřejnost, měly opačný dopad na společnost, než si tehdejší americký prezident sliboval. Místo zesílení pocitu bezpečí jeho sny o nukleárním deštníku vyvolaly hrůzu z bezbrannosti a pochybnosti o připravenosti Ameriky i jejích spojenců bránit se hypotetickým útokům. Výrazem společenské paniky z blížícího se nukleárního holocaustu byly temné vize filmů Den poté (The Day After, 1983), Testament (1983) nebo Vlákna (Threads, 1984). Působivou předehru popkulturní fascinace apokalypsou obstaral dokument The Atomic Cafe z roku 1982, sestavený z instruktážních filmů z padesátých let, které informovaly obyvatele, jak se chovat v případě nukleární katastrofy. Doprovázel ho i soundtrack s rozvernými písničkami věnovanými věku atomu. Místo radosti z ironizujícího podtextu narušujícího dobovou ideologii ale posluchači pociťovali spíše mrazení z podobností obou epoch.
V populární hudbě se neurózy vrcholící studené války odrážejí třeba ve Stingově průlomovém hitu Russians z roku 1985, v němž frontman čerstvě rozpadlých The Police zpívá: „I přes odlišnou ideologii/ sdílíme stejnou biologii/ Co by mohlo zachránit nás, mě i tebe/ je to, že Rusové také milují své děti.“ Černobílý klip, v němž se na hrdiny snáší radioaktivní spad, je jedním z vrcholů atomové fascinace první poloviny osmé dekády. V klipech jako Lick It Up od Kiss, Wild Boys od Duran Duran nebo You Got Lucky od Toma Pettyho se svět proměnil v postapokalyptickou pustinu, v níž o holé přežití bojuje člověk proti člověku, či přesněji – vlasatí kovbojové s nábojnicovými pásy a lepé slečny v roztrhaných šatech proti ohyzdným atomovým mutantům. V těchto vizích se nejsilněji odráží vliv dystopických filmů Mad Max 2 (1981) či Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981), které na začátku dekády plnily americká kina.
Retrománie
Současné klipy Run The World od Beyoncé nebo Hard od Rihanny kopírují obrazy apokalypsy z osmdesátkové MTV s tím rozdílem, že se v nich převracejí genderové role: spálenému světu už nevládnou mužští svalovci, ale silné ženy. Estetika postnukleárního rozpadu a beznaděje prosvítá i v klipech Born This Way a Alejandro od Lady Gaga, která své pojetí popu jako nestřídmého spektáklu projektuje taktéž podle vzorů z osmdesátých let, především pod vlivem Madonny a jejího umění mediální manipulace. Budoucí válka na amerických předměstích v krátkém filmu k albu The Suburbs (2010) kapely Arcade Fire od režiséra Spike Jonzeho vypadá stejně jako pouliční bojůvky v Dancing in the Ruins rockových hrdinů Blue Öyster Cult. Vypadá to, že retro šílení po osmé dekádě kolonizovalo nejen obecný vkus, ale i představy o konci světa.
Přes temné podtóny jsou osmdesátá léta v podvědomí západní popkultury zapsaná hlavně jako éra nestřídmého přepychu. Na jejím sklonku končí studená válka a přichází optimismus ze (zdánlivého) finálního vítězství kapitalismu. Nekonečný proud videoklipů na MTV je páteří konzumní monokultury, kterou ještě nenarušují alternativní proudy či internet. V naší chaotické éře není ideálnější epocha, k níž by se mohla vztahovat globální nostalgie po zlatých časech. V sžíravé diagnóze naší doby posedlé minulostí – knize Retromania (2011) připomíná publicista Simon Reynolds, že „časová osa se převrátila a minulost nahradila v naší kulturní představivosti budoucnost“. Podle Bruce Sterlinga je vedlejším produktem internetové éry atemporalita. Naše vnímání času jako šipky je narušeno pojetím minulosti jako velkého archivu, který je kdykoliv dostupný jedním kliknutím myši. Čas v digitální kultuře už nesměřuje do neznáma jako dřív – nesměřuje nikam. Vizionářství science fiction nahradil retrofuturismus, který jen parazituje na minulých vizích budoucnosti.
Pokud tedy aktuální vlna postapokalyptických klipů nějak vypovídá o současné popkultuře, pak to nemusí být jen potvrzení globální „blbé nálady“, ale také důkaz krize představivosti, o níž mluví nejeden současný myslitel od Slavoje Žižeka po Marka Fishera. Retro nás utvrzuje v představě, že se ve světě už nemůže stát nic nového, a platí to i o umění. Jinak řečeno: nedokážeme si už představit jinou apokalypsu než tu, kterou jsme v mládí viděli na MTV.
Autor je hudební publicista.