Noc v rodinném domku v americkém městě, nespavost, vrzající vrátka, staré křivdy a hubení bledých slimáků. Americký povídkář Raymond Carver skrze střízlivý děj nastiňuje situaci, kdy se život ani vzdáleně nepodobá představám o budoucnosti, jak se sní zamlada, a už je jasné, že se na tom nic nezmění.
Ležela jsem v posteli, a najednou slyším, jak na brance cvakla petlice. Naslouchala jsem, ale už bylo ticho. To klapnutí jsem ovšem slyšela určitě. Pokusila jsem se vzbudit Cliffa, jenže spal hodně tvrdě. Takže jsem vstala a šla k oknu. Nad horami, co jsou kolem města, visel ohromný měsíc. Byl bílý a posetý jizvami, celkem snadno se na něm dal představit obličej: oční důlky, nos, dokonce i rty. Světla bylo dost a na zahradě za domem bylo vidět úplně všechno – křesílka, vrba, šňůry na prádlo natažené mezi tyčemi, moje petúnie a plot kolem zahrady, otevřená branka.
Nikdo se ale po zahradě nepohyboval, žádné temné stíny. Na všechno svítil jasný měsíc a já si začala všímat detailů. Například úhledných řad kolíčků na prádelní šňůře. A dvou prázdných zahradních křesílek. Položila jsem ruce na studené sklo – odstínila jsem měsíc a dívala se dál. Poslouchala jsem. Pak jsem se vrátila do postele. Spát jsem ale nedokázala. Pořád jsem se převalovala. Myslela jsem na otevřenou branku, která přímo volala, aby někdo vešel. Cliff chrápal. Měl otevřenou pusu, rukama si objímal holou, bledou hruď. Zabíral svou stranu postele a navíc i větší část mé půlky. Odstrkovala jsem ho, jenže akorát zachrčel. Chvíli jsem v posteli pobyla, ale nakonec jsem usoudila, že to nikam nevede. Vstala jsem a našla si pantofle. Šla jsem si do kuchyně udělat čaj a sedla si s hrnkem ke stolu. Zapálila jsem si Cliffovu cigaretu bez filtru. Bylo hodně pozdě. Na hodiny se mi podívat ani nechtělo. Za pár hodin jsem musela vstát do práce. Vstát bude muset i Cliff, ale ten spal už několik hodin a po zazvonění budíku bude v pohodě. Možná ho bude bolet hlava. Jenže vypije spoustu kafe a v koupelně si dá načas. Čtyři aspiriny a bude na tom výborně. Vypila jsem čaj a vykouřila ještě jednu cigaretu. Po chvíli jsem se rozhodla, že půjdu ven zavřít tu branku. A tak jsem si našla župan a šla k zadním dveřím. Vykoukla jsem a viděla hvězdy, ale mou pozornost poutal hlavně měsíc, který všechno osvětloval – domy a stromy, sloupy a elektrické vedení, celou naši čtvrť. Obhlédla jsem zadní zahradu a teprve pak jsem z verandy sešla. Zafoukal větřík, takže jsem si župan přitáhla ke krku. A šla jsem k otevřené brance.
U plotu mezi námi a domem Sama Lawtona se něco ozývalo. Hned jsem se tam podívala. Sam se rukama opíral o plot a hleděl na mě. Zdvihl prst k ústům a suše zakašlal.
„Dobrej večer, Nancy,“ řekl.
„Tos mě, Same, vylekal,“ řekla jsem. „Co tu vyvádíš? Slyšel jsi něco? Já slyšela, jak se nám na brance otevřela petlice.“
„Já už jsem chvíli venku, ale neslyšel jsem nic. Ani neviděl. Mohl to být vítr. Tak to bude. Ale stejně je to divný, protože zavřená petlice by se otevřít neměla.“ Něco žvýkal. Podíval se na otevřenou branku a pak zase na mě a pokrčil rameny. V měsíčním světle měl stříbřité vlasy, rozcuchané. Světlo bylo takové, že jsem viděla jeho dlouhý nos, dokonce hluboké vrásky v obličeji.
„Co tu provádíš, Same?“ zopakovala jsem a přišla blíž k plotu.
„Lovím,“ řekl. „Jsem na lovu. Chceš něco vidět? Pojď sem blíž, Nancy. Něco ti ukážu.“
„Obejdu to,“ řekla jsem a vydala se podél domu k brance. Prošla jsem brankou a šla po chodníku. Připadala jsem si divně – jít po ulici v noční košili a županu. Říkala jsem si, že si to musím zapamatovat: jak jsem byla na ulici v noční košili. Viděla jsem Sama, jak stojí u svého domu v županu a kalhoty od pyžama mu sahají k hnědobílým polobotkám. Třímal ohromnou baterku a ve druhé ruce nějakou plechovku. Svítil mi na cestu a já si otevřela.
Sam a Cliff bývali kamarádi. Pak spolu jednou večer popíjeli. Pohádali se. A Sam potom mezi našimi domy postavil plot. A Cliff se rozhodl, že si udělá svůj vlastní. Bylo to krátce poté, co Sam přišel o Millie a znovu se oženil a stal otcem. To všechno za pouhý rok a něco. Millie, Samova první žena, byla až do své smrti moje výborná kamarádka. V pouhých pětačtyřiceti jí selhalo srdce. Stalo se jí to ve chvíli, kdy s autem zahnula k jejich domu. Spadla na volant a auto jelo dál a prorazilo zadní příčku přístřešku pro auto. Sam vyběhl z domu, ale to už byla mrtvá. Někdy jsme v noci slyšeli takové skučení – určitě to naříkal Sam. Podívali jsme se v tu chvíli na sebe a nedokázali vůbec nic říct. Úplně jsem se zachvěla a Cliff si šel zase nalít.
Sam a Millie měli dceru, která v šestnácti odešla z domova a stala se v San Francisku květinovým dítětem. Občas jim v následujících letech poslala pohled. Ale domů už nikdy nepřijela. Když Millie zemřela, tak se Sam pokusil dceru najít, ale nepodařilo se mu to. Hodně brečel. Říkal, že napřed přišel o dceru a pak i o ženu. Millie měla pohřeb, Sam skučel a velmi brzy pak začal chodit s nějakou Laurie, mladou učitelkou, která si přivydělávala daňovým účetnictvím. Chodili spolu opravdu jen krátce. Oba žili sami a někoho potřebovali. A tak se vzali a měli miminko. Smutné ovšem bylo, že to byl albínek. Viděla jsem ho pár dní po příchodu z porodnice. Nebylo pochyb, že je to albín – až po nebohé konečky prstíků. A bělmo to miminko nemělo bílé, ale narůžovělé, a vlasy mělo úplně bílé jako stařeček. Taky se mi zdálo, že má trochu velkou hlavu. Já ale moc miminek neznala, takže jsem na to asi neměla odhad. Když jsem to dítě viděla poprvé, stála Laurie na opačné straně postýlky, ruce zkřížené na prsou. Na hřbetech rukou měla vyrážku a nervozitou jí cukaly rty. Určitě se totiž bála, že se do té postýlky podívám a heknu nebo tak něco. Já ovšem byla připravená, Cliff už mě varoval. Ať tak či onak, mně se zpravidla výborně daří skrýt, co doopravdy cítím. Takže jsem miminko pohladila po obou bílých tvářičkách a pokusila se o úsměv. A oslovila jsem ho jménem, řekla jsem „Sammy“. Ale myslela jsem si, že se snad rozbrečím. Byla jsem nachystaná, ale stejně jsem se ještě hodně dlouho nedokázala Laurie podívat do očí. Ona čekala, až něco řeknu, a já v duchu pronášela díky, že je to miminko její. Kdepak – takovéhle dítě bych nechtěla ani za nic. Blahořečila jsem tomu, že jsme se s Cliffem už dávno dohodli děti nemít. Ovšem podle Cliffa – který to ale nemůže posoudit – se Sam po narození dítěte úplně změnil. Byl prchlivý, netrpělivý, měl zlost na celý svět, aspoň to Cliff tvrdil. Pak se s Cliffem pohádal a postavil si ten plot. Dlouho jsme spolu nemluvili – my všichni.
„Koukni na tohle,“ řekl Sam. Povytáhl si pyžamo a sedl si na bobek; župan se mu vepředu rozevřel. Posvítil na zem.
Podívala jsem se na to místo: na holé hlíně se tam kroutili tlustí bílí slimáci.
„Dostali dávku tadytoho,“ řekl a ukázal mi plechovku s něčím jako čisticí prostředek ajax, i když ta plechovka byla větší a těžší a na nálepce byla lebka a zkřížené hnáty. „Zabíraj to tu slimáci,“ řekl a něco převaloval v puse. Naklonil hlavu ke straně a něco vyplivl – nejspíš tabák. „Musím to dělat skoro každý večer, jinak se mi to tu vymkne z rukou.“ Posvítil na zavařovačku, která byla slimáků skoro plná. „Večer jsem to tu na ně nastražil a teď je co nejčastěji chodím sbírat. Ty mizerové jsou úplně všude. Určitě je na zahradě máte taky. Jestliže jsou na mojí, tak na vaší taky. Úplná hrůza, co dovedou na zahradě napáchat. Co udělaj s kytkama. Koukni sem,“ řekl a vstal. Vzal mě za paži a vedl mě k růžím. Ukázal mi dírky v listech. „Slimáci,“ řekl. „Kam se tady v noci podíváš, všude samí slimáci. Já to na ně nalíčím a pak jdu posbírat ty, co se do nachystaný hostiny nepustili. Slimák, příšerná věc, tenhleten slimák. Já je ale strkám do zavařovačky, a když už je plná a slimáci pěkně uleželý, tak je dám pod růže. Fakt skvělý hnojivo.“ Pomalu světlem po růžích přejížděl. A po chvíli ještě dodal: „Příroda je neuvěřitelná, co říkáš?“. A potřásl hlavou.
Nad námi proletělo letadlo. Podívala jsem se nahoru: blikající světýlka a na noční obloze za nimi jasně bílý pruh zplodin z toho letadla. Představila jsem si lidi uvnitř, připoutané na sedadlech – jak si někteří čtou a jiní se jen tak dívají ven.
Zase jsem se podívala na Sama a zeptala se ho: „A jak se mají Laurie a Sam junior?“
„Výborně. Pořád dokola,“ řekl a pokrčil rameny. Dál žvýkal to, co žvýkal. „Laurie je skvělá ženská. Lepší aby pohledal. Skvělá ženská.“ Zase to takhle zopakoval. „Nevím, co bych si počal, kdybych ji neměl. Nebejt Laurie, tak bych asi chtěl za Millie – tam, kde teď je. Ať už to teda je kdekoliv. Podle mýho to ovšem není nikde. Tak se na to dívám já. Prostě nikde. Smrt znamená nikde, Nancy. Klidně můžeš někde vykládat, že tohleto tvrdím.“ Zase si odplivl. „Sammy je nemocnej. Víš, že je věčně nastydlej. Nemůže se toho nachlazení zbavit. Zítra jdou zas k doktorovi. A jak se máte vy? Co Clifford?“
„Cliff se má dobře. Pořád stejně,“ řekla jsem. „Prostě normálka.“ Nevěděla jsem, co ještě dodat, a zase jsem se podívala na ty růže. „Teď spí,“ dodala jsem.
„Když takhle vyrazím ven na ty mizerný slimáky, tak někdy přes plot juknu k vám,“ řekl. „A jednou…“ zarazil se a tiše se zasmál. „Promiň, Nancy, ale teď mi to přišlo směšný. Jednou jsem se prostě podíval přes plot a vidím Cliffa, jak na vaší zahradě za domem močí do petúnií. Chtěl jsem něco říct, prohodit vtípek. Ale neudělal jsem to. Podle všeho měl trochu vypito, takže jsem netušil, jak by na nějakou mou poznámku zareagoval. On mě neviděl. A tak jsem byl zticha. Mrzí mě, že jsme se s Cliffem tak rozkmotřili,“ řekl.
Velmi zvolna jsem přikývla. „To jeho asi taky, Same.“ A po chvíli jsem pokračovala: „Byli jste kámoši.“ Ale představy Cliffa, jak stojí s rozepnutým poklopcem nad petúniemi, jsem se nemohla zbavit. Zavřela jsem oči a snažila jsem se to zahnat.
„To je pravda. Byli jsme výborný kamarádi,“ přitakal Sam a pokračoval: „Já sem chodím hodně pozdě, když malej a Laurie spěj. Především aspoň mám co na práci. Vy spíte taky. Spěj všichni. Ale já už spím mizerně. A co dělám, má smysl, jsem o tom přesvědčenej. Koukej,“ řekl a sípavě se nadechl. „Zase jeden. Vidíš ho? Jak tam svítím.“ Mířil kuželem světla pod růžový keř. Viděla jsem, jak slimák leze. „Teď to sleduj,“ řekl Sam.
Dala jsem si zkřížené ruce pod prsa a naklonila se nad místem, kam svítil. Slimák se zastavil a vrtěl slepou hlavou ze strany na stranu. To už nad ním stál Sam s plechovkou a zasypával ho. „Slizký neřádi,“ nadával. „Panebože, jak já je nesnáším.“ Slimák se začal všemožně kroutit. Stočil se a pak natáhl. Znovu se stočil a už tak zůstal. Sam vzal dětskou lopatku a slimáka nabral. Držel zavařovačku dál od těla, odšrouboval víčko a slimáka do ní hodil. Zase sklenici zavřel a postavil ji na zem.
„Já už nechlastám,“ sdělil mi Sam. „Ne že bych nepil vůbec, ale hodně jsem to omezil. Neměl jsem na vybranou. Jednu dobu už jsem nerozeznal, co je nahoře a co dole. Doma to ještě pořád máme, ale mě už se to skoro netýká.“
Přikývla jsem. Podíval se na mě a díval se hodně dlouho. Zřejmě čekal, až nějak zareaguju. Jenže já mlčela. Co se na to dalo říct? Vůbec nic. „Já už radši půjdu domů,“ řekla jsem nakonec.
„No jasně,“ řekl on. „No já ještě budu chvíli pokračovat a pak taky zalezu.“
„Tak dobrou, Same.“
„Dobrou noc, Nancy,“ řekl on. „Poslyš.“ Přestal žvýkat a jazykem posunul to, co měl pod spodním rtem. „Že Cliffa pozdravuju.“
„Vyřídím mu to, Same. Řeknu mu, že ho pozdravuješ.“
Přikývl. Přejel si rukou přes stříbřité vlasy, jako by si je chtěl uhladit už napořád. „Dobrou, Nancy.“
Vyšla jsem zase před dům a vracela se po chodníku. Na chvíli jsem se zastavila s rukou na naší brance a rozhlédla se po ztichlé čtvrti. Netuším proč, ale najednou jsem si připadala hrozně daleko od všech lidí, které jsem znala a měla ráda jako holka. Zastesklo se mi po nich. Chvíli jsem tam stála a přála si, aby se ta doba vrátila. Ale hned mi úplně jasně došlo, že to není možné. Ani náhodou. Navíc jsem si uvědomila, že můj život se ani vzdáleně nepodobá představám o budoucnosti, které jsem mívala zamlada. Nepamatovala jsem se, jak jsem tenkrát hodlala se životem naložit, ale tak jako všichni jsem určitě nějaké plány měla. Plány měl i Cliff – proto jsme se taky dali dohromady a vydrželi spolu.
Zašla jsem dovnitř a všude jsem zhasla. V ložnici jsem si svlékla župan, složila ho a položila u postele, abych si ho mohla obléknout, až zazvoní budík. Ani jsem se nepodívala, kolik je hodin, ale překontrolovala jsem, že je buzení opravdu nastavené. Zalezla jsem do postele, přikryla se a zavřela oči. Cliff začal chrápat. Strčila jsem do něho, ale vůbec to nepomohlo. Chrápal dál. Poslouchala jsem to jeho chrápání. Pak jsem si uvědomila, že jsem zapomněla zavřít petlici na brance. Nakonec jsem otevřela oči a jen tam tak ležela – nechala jsem oči klouzat po věcech v ložnici. Potom jsem se otočila na bok a dala paži kolem Cliffova pasu. Mírně jsem s ním zatřásla. Chrápání na chvíli ustalo. Pak zachrčel, jako by si lehce odkašlal, a polkl. Něco mu přeskočilo a zarachtalo v hrudi. Následoval hluboký vzdech… a chrápání pokračovalo.
„Cliffe,“ řekla jsem a zatřásla s ním silněji. „Slyšíš mě, Cliffe?“ Zasténal a celým jeho tělem proběhlo zachvění. Chvíli to vypadalo, že přestal dýchat – jako by se ocitl na samém dně něčeho. Moje prsty se mu bezděčně zabořily do měkkého boku. I já jsem zadržela dech – čekala jsem, až zase začne dýchat. Chvíli to trvalo a pak už zase dýchal zhluboka a pravidelně. Přesunula jsem mu ruku na hruď a nechala ji tam, s roztaženými prsty – těmi jsem ťukala, jako bych se rozhodovala, co udělat dál. „Cliffe?“ řekla jsem zase. „Cliffe.“ Položila jsem mu ruku na hrdlo a nahmatala tep. Pak jsem se dlaní dotkla strniště na jeho bradě a na hřbetu ruky ucítila jeho teplý dech. Zblízka jsem mu hleděla do tváře a špičkami prstů objížděla rysy jeho obličeje. Dotkla jsem se očních víček, pevně zavřených. Hladila jsem vrásky na čele.
„Slyšíš mě, Cliffe? Miláčku.“ Všechno, co jsem měla na srdci jsem začala jednoduše: že ho mám moc ráda. Sdělila jsem mu, že jsem ho měla ráda vždycky a vždycky ho taky mít ráda budu. To bylo třeba vyslovit před vším ostatním. A pak jsem se dostala k věci. Nezáleželo na tom, že je zrovna někde jinde a neslyší, co mu vykládám. Navíc mi uprostřed věty došlo, že on už to přece všechno ví – co mu tady říkám – a možná líp než já a navíc už to ví hodně dlouho. Když mi to došlo, na chvíli jsem se odmlčela a podívala se na něho nějak jinak. I tak jsem chtěla dokončit, co jsem nakousla. Bez jakékoliv zahořklosti a úplně klidně jsem mu dál říkala všechno, co jsem měla na srdci. Všechno jsem to ze sebe dostala, i ty nejhorší věci, až do poslední záležitosti, řekla jsem mu, že se podle mě vlastně nehýbeme z místa a že už bychom si to měli přiznat, i když s tím asi nic nenaděláme.
Tolik slov, říkáte si zřejmě. Ale mně se ulevilo, když jsem je vyslovila. A tak jsem si z tváří setřela slzy a lehla si. Cliff už podle všeho dýchal normálně, i když tak hlasitě, že jsem svůj dech ani neslyšela. Chvíli jsem myslela na venkovní svět a pak už se všechny myšlenky vytratily – až na jedinou, totiž že asi usnu.
Z anglického originálu Want to See Something? (in: Beginners, Jonathan Cape, Londýn 2009) přeložil Jiří Hrubý.
Raymond Carver (1938–1988) je americký básník a povídkář. Jeho rozsahem nevelké dílo uzavřela rakovina. Dožil se sice slušného věhlasu, ale carverovská legenda ještě narůstala po jeho smrti, když o bouřlivém životě alkoholika promluvila jeho první žena a vnímání jeho díla velmi pomohl i film Roberta Altmana Short Cuts (Prostřihy, 1993). Ke Carverovi se také váže jeden z velkých „literárních skandálů“, totiž komplikované vztahy s redaktorem Gordonem Lishem. Ten autorovy povídky prosadil nejprve časopisecky a pak i knižně a je zřejmé, že bez Lishe by Carverova literární dráha vypadala jinak, možná by vůbec neexistovala. Jenže když prorazil se svou druhou sbírkou What We Talk About When We Talk About Love (O čem mluvíme, když mluvíme o lásce, 1981), redaktor Lish neunesl tíhu své anonymity – v USA není odpovědný redaktor uveden ani v tiráži – a začal v literárních kruzích rozšiřovat, že povídky jsou právě tak jeho jako Carverovy, ne-li dokonce spíše jeho. Sám Carver se k tomu nijak nevyjadřoval. Pravdu vyjevily až po letech archivy a spisovatelova pozůstalost: Lish opravdu do povídek zasahoval velmi nadstandardně. Vymýšlel nové názvy, přepisoval konce a vyznění a především škrtal celé věty, odstavce, pasáže, stránky. Dnes existují obě verze a čtenář si je může porovnat. Pravda je někde uprostřed. Není pochyb, že Gordon Lish byl vynikající redaktor a mnohde dílu pomohl. Zároveň mu jako autorovi velmi ublížil a drásal jeho autorské sebevědomí v těžké době, kdy Carver přestal pít. (Zachovaly se i úpěnlivé dopisy, v nichž autor Lishe prosil, aby jeho povídky v tak velké míře neměnil.) Mnohé Lishovy zásahy navíc byly vysloveně nesmyslné – přepisoval třeba jména, některé postavy prostě úplně vygumoval. Boží mlýny však po letech dávají za pravdu spíš Carverovi – zvlášť když nikdo nezpochybňuje, že to vůbec nejlepší z jeho díla je sedm povídek vydaných těsně před jeho smrtí a také celá sbírka Katedrála (1983, český výbor 1994). A na tyto povídky už měl Gordon Lish vliv jen zcela minimální. Kritici i čtenáři si to, že četné povídky existují ve dvou i více verzích, vysvětlovali autorovou precizností, případně určitou autorskou nejistotou a neschopností stát si za definitivní verzí. Carver přitom jen prosazoval své dílo. Své druhé ženě Tess Gallagherové ostatně slíbil, že původní verze povídek stejně vydá. Některé do knih opravdu prosadil sám, ale v úplnosti ony seškrtané povídky vyšly až jednadvacet let po jeho smrti. Česky vyšly Carverovi v devadesátých letech dva výbory, nyní nakladatelství Volvox Globator chystá v pěti svazcích všechny jeho povídky, tedy včetně původních verzí bez Lishových zásahů. První svazek, nazvaný Buď už, prosím tě, zticha, vyšel vloni.
–jh–