Mýty o Češích

V roce 2009 a 2010 publikoval editor Václav Vaněk antologii českého romantického básnictví (Mrtví tanečníci) a romantické povídky (Rozkošný hrob), vloni k nim přibyla další kniha, antologie Staré a nové světy. Soubor tří textů z doby romantismu prezentuje novely spjaté tematicky s reflexemi či paralelami počátků české státnosti a Vaněk je v předmluvě zaštiťuje metonymickými otázkami Kdo jsme?, Odkud přicházíme? a Kam jdeme?.

Pohané versus křesťané

Na první otázku, „Kdo jsme?“, odpovídá Záře nad pohanstvem (1818) Josefa Lindy – onoho muže, jenž možná stál u padělků proslulých Rukopisů (1817 a 1818). Záře nad pohanstvem je mnohdy považována za první český historický román, jakkoli o román v pravém slova smyslu nejde. Kniha byla dlouho nedoceněna, její zásadní roli poprvé pojmenoval až literární historik Felix Vodička v Počátcích krásné prózy novočeské (1948) – ocenil její schopnost vystoupit z dosavadních literárních norem ve jménu autonomního uměleckého charakteru.

Příběh o knížeti Václavovi a jeho bratru Boleslavovi není u Lindy v první řadě historickým vyprávěním o sporu dvou bratří, ale sporem dvou poetik: proti pohanské idyle postavil křesťanskou elegii, proti horizontále krajiny křesťanskou vertikálu, proti rozkoši patos a konečně proti slovanské povaze pohanství postavil nadnárodní, univerzální povahu křesťanství.

Hrdina Čech

Druhá Vaňkova otázka, „Odkud přicházíme?“, se vztahuje k novele Čech Karla Sabiny. Ze tří textů je to čtení nejobjevnější, protože vydané poprvé; text byl k vydání připraven v roce 1844, ale cenzura jej nepovolila a rukopis zapadl. Čech je bizarní romantický příběh plný nejasností, absurdností, logických lapsů (poté, co například hrdinové dobudou hrad Psáry, táhnou dobýt hrad Psáry), bez vysvětlení se objevujících postav, extrémních citů a vášní – staré Slovany si Sabina představuje přibližně jako Karel May indiány, s westernem jej sbližuje i slabá psychologizace postav a vybičovaná dějovost.

Sabinův Čech je romantický hrdina, nikoli ještě velebný praotec, spíše mladý bojovník a mstitel, jehož trápí láska k unesené milence. Ve shodě s tradicí (Kosmas, Dalimil) se vydává se svým lidem hledat nový domov, až konečně stane na hoře Říp. Zajímavé je, že země okolo Řípu není pustá, jak jsme z ostatních podání o praotci Čechovi zvyklí – je obydlená a Čech její obyvatele vybije, zakládaje tak českou zemi. Kam se poděla ona „holubičí povaha“ Slovanů, tolik opěvovaná v národním obrození!

Obraz z Ameriky

Třetí autor je možná nejméně známý, byť byl Josef Jiří Kolár ve své době velmi oblíbený herec a dramatik, autor povídek a bizarních románů, z nichž nejznámější jsou Pekla zplozenci. Na Vaňkovu třetí otázku „Kam jdeme?“ odpovídá Kolárova novela Libuše v Americe (1854). Oproti předchozím dvěma textům, které se v zásadě snaží o tradiční či alespoň v rámci tradice drženou modifikaci známé látky, staví příběh zcela nový: příběh českých dobyvatelů Ameriky a zakládání osady Nový Vyšehrad. Nový kontinent Kolár využívá zcela ve stylu dobových představ jako romantické kulisy (například jako u Chateaubriandovy Ataly), do níž umisťuje romantický obraz osidlování Nového světa. Aktualizace národní legendy se však nevyčerpává „amerikánskou“ dějovou linií, je to také podobenství o soudobém stavu české společnosti, nešťastný konec též přináší zpodobnění národní a politické deziluze po roce 1848.

Příběhy Starých a nových světů spojuje téma a promýšlení vlastního počátku, mají tedy jistý mytický rozměr. Jsou z doby, kdy se moderní česká literatura stále ještě pozvolna rodí; zvláště u Sabiny čtenáře zarazí archaická čeština, někdy téměř na hranici srozumitelnosti, což s žánrem mýtu vhodně ladí. Je tu však ještě jeden mytický aspekt: zjevná radost z vyprávění. Všichni tři autoři rádi vyprávějí, stavějí příběh s rozkoší, snaží se o imaginativní prózu, vědomě budují umělecký charakter textu. Jejich díla se vymkla „informační“ hodnotě pouhého zobrazování dávného světa či vysvětlení národních kořenů a nechala se unést literaturou samotnou.

Autor je bohemista.