Spolupráce vyloučených

V médiích jsou Ondřej Horák a Martina Reková prezentováni jako „autoři“ projektu. Proč se vyhýbáte roli kurátora či umělce?

Ondřej Horák: V době před galerijní prezentací v Centru současného umění DOX neměla moje role kurátorské parametry, byla to spíš organizační práce. V době, kdy jsme začali připravovat výstavu,  jsem pak poprosil Ondřeje Chrobáka, aby nám pomohl s galerijní prezentací. 

Ondřej Chrobák: Když jsme se bavili s Ondřejem úplně na začátku, tak jsem vnímal jako těžiště projektu proces spolupráce a komunikace, nikoliv výstavu. Ta se ale ukázala být důležitou motivací, aby se vězni do projektu vůbec zapojili. Komunikace s nimi byla snazší, jakmile byl jasný cíl. Chtěli z toho také něco mít, ironicky řečeno, tu trochu slávy. 

Nejste kurátor, ale vybíral jste umělce.

O.H.: Umělce jsem sice vybíral, ale nijak jsem se na podobě jejich díla nepodílel. Projekt vznikl v lektorském centru Galerie Středočeského kraje, kde docházelo k úzké spolupráci mezi mnou a Ondřejem, hlavním kurátorem galerie. Necítili jsme potřebu svoje role nějak definovat, přirozeně se prolínaly. Ve výsledku je to jedno, záleží jen pro jaké označení se rozhodnete. Zajímá mě umění v situaci, která znemožňuje rozlišení složky edukační, kurátorské, umělecké a kde vše funguje jako celek. 

Projekt vznikl v lektorském oddělení velké galerie. Zároveň je v něm citelná návaznost k „obratu ke spolupráci“ v českém umění. Jak tam nějaká souvislost?

Ondřej Chrobák.: Lektorské oddělení má plnit vzdělávací funkci, zvyšovat návštěvnost a ospravedlňovat roli muzea. Jeho úspěch může být hodnocený například podle počtu škol, které se zapojí do muzejních aktivit. Ondřej vytvořil projekty, které s veřejností nepracují obvyklým přímočarým a měřitelným způsobem. Využil tak zhruba deset let staré kurátorské a umělecké strategie. V Holandsku už před osmi lety představovala aktivizace společenských skupin pomocí uměleckých sociálních projektů něco zcela běžného. Jakkoliv se to může zdát jako vyzkoušená cesta, v zaostalých českých galeriích je to stále cosi radikálního. V rámci umělecké komunity a nezávislých galerií jsme se často setkávali s aktivitami tohoto typu. To je podhoubí, z něhož vyrostly naše aktivity v GASK. Principy, s kterými experimentuje živé umění, se dají velice dobře zapojit do institucionální praxe. 

Prosincová diskuse o projektu v galerii DOX byla velice emocionální. Zdálo se, že projekt umělce po všech stránkách obohatil a vězňům vrátil chuť do života. Působilo to jako pohádka se šťastným koncem. Je i nějaká odvrácená strana?

O.H.: Pro mě je samozřejmě otázka, jestli se do takové věci vůbec pouštět. Měl jsem za sebou spolupráce s nevidomými, se seniory, jezdili jsme po kraji autobusem, tak co takhle věznice... Bylo to trochu na hranici sociálního kýče, docela dlouho jsem projekt zvažoval. V průběhu jsme pak naráželi na překážky, které jsme nemohli předem odhadnout. Pracovali jsme s vězni intenzivně půl roku a potom jsme jim oznámili, že projekt skončil. Vytáhli jsme je ze stereotypu, zajímali jsme se o ně a pak jsme odešli. Začali nám psát dopisy s návrhy, jak pokračovat. Musel jsem jim vysvětlit, že chci dělat také něco jiného. Někteří vězni tam zůstanou několik dalších let. Něco jsme jim dali a zase vzali. Jsou najednou ochuzeni a byli by i v případě, kdybychom je na to připravovali dopředu. To byla jedna z věcí, kterou jsem nedokázal domyslet. Na druhou stranu to není důvod, proč bych to neudělal znovu - pozitiva převažují.  

Není to právě ten rozdíl mezi jednorázovou povahou uměleckého projektu a dlouhodobým sociálním projektem?

O.Ch.: Není přirozeně úkolem uměleckých institucí, umělců nebo kurátorů nahrazovat sociální služby. Takový projekt má smysl pouze, když poukazuje na možnosti a způsoby řešení. Předpokládá návaznost k práci lidí, kteří jsou tam zaměstnaní. Sociální instituce by však měly být připraveny na takové impulsy reagovat a přijímat je. Je to sice deklarováno, ale praxe je tristní.  

Obecně jsem postrádal nějaký hlubší intelektuální a kritický potenciál. Autoři nechtěli tu situaci nějak vyhrotit. Selanka je jednodušší pro úspěch projektu, jeho dokončení, pro komunikaci. Ale selanka ve vězení nenastala, nedošlo k jasné změně, není zřetelné ani žádné směřování k reformám. Mám raději vyhrocenější aktivity, při nichž může dojít ke katarzi. Navíc se obávám, že vězeňská služba bude projekt zneužívat jako alibi. Oni ten projekt neiniciovali a sami v něm pokračovat nebudou, ale až bude někdo kritizovat poměry v českých věznicích, můžou ukázat katalog a projektem se hájit. V tom bych viděl riziko a úskalí celé akce.  

O.H.:  Chtěl jsem hlavně inspirovat další zájemce, kteří by se tomu v budoucnosti mohli věnovat. Každý rok opouští školy tolik výtvarníků, mohl by to být pro ně impulz vytvořit něco připravenějšího, chytřejšího, dlouhodobějšího. Všechny chyby, které ten projekt má, by tak mohli napravit. 

Řešily by ale takové projekty skutečně nějaký systémový problém?

O.H.: Ten projekt ukázal, jak moc se jedná o otevřený prostor a kolik je v něm míst, kudy je do něj možné teoreticky vstoupit. Ukázali jsme, že vězení je v principu přístupné těmto typům komunikace. Prakticky je to však velice náročné. Vězeňské instituce nebyly ani schopné projekt nějak finančně podpořit. Bez paní Ivy Günzlové z Vězeňské služby ČR by se vůbec neuskutečnil a ve finále mohl proběhnout jen díky zásahu ministra spravedlnosti. Když jsme chtěli dovézt obrazy do vězení, tak ředitelé věznic prohlásili, že to nepřichází v úvahu a nezaručí bezpečnost děl. Ministra ale poslechnout museli.
Těšilo mě, jak velký zájem Věznice: místo pro umění vzbudila v prostředí vysokých pedagogických škol a neziskových organizací. Zvou nás na debaty, přednášky, kterých se účastní také zástupci vězeňské služby a organizací, kteří s vězni pracují o své vůli. Z tohoto hlediska to splnilo svoji funkci, vzbudilo jejich zájem. Zároveň jsou zklamaní, když v projektu nechci dál pokračovat za stejných podmínek. 

Projekt nakonec musel zaštítit ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Někdo to může vnímat tak, že je celá akce nástrojem vládní politiky. Je to pro umělecké aktivity správné?

O.H.: Já bych si naopak velice přál, aby byl součástí vládní politiky. On jím ale není a dokazuje to právě jednání ministra. Kdyby jím byl, tak by vězeňská služba byla připravená a vše by proběhlo úplně hladce. Posvěcení ministra celou akci sice zachránilo, jenomže poukazuje na naprostou nepřipravenost vězeňské instituce pro podobné projekty.
O.Ch.: Jedná se o záštitu čistě formální, která se odvíjela od poněkud konzervativních zájmů současného ministra spravedlnosti o výtvarné umění. Pokud by to ministra skutečně zajímalo, setkal by se s autory projektu, snažil se je spojit s lidmi z administrativy, ale hlavně by poskytl finanční prostředky. V tomhle pravicovém světě se skutečný zájem nevyjadřuje nějakým papírem, ale penězi.

Je umění tím vhodným prostředkem k začleňování vyloučených skupin?

O.H.: Rozhodně. Tohle je právě jedna ze schopností umění, kterou oceňuji a je neoddiskutovatelná. Ve formě, kterou jsme zvolili, je navíc přístupnější než v jiných projektech. Proto jsem také chtěl naše akce hodně medializovat, informovat o nich širší veřejnost. Příliš často se setkáváme se snahou snadno se s uměním vypořádat, vystrnadit ho z naších životů, na čemž se podílí i vládní garnitura. 

O.Ch.: Role umění v takovéto integraci je zcela evidentní, lhostejno jestli se jedná o jednotlivé projekty nebo celé instituce. Když se tu bavíme o vyloučených skupinách, tak komunita pohybující se v umění, minimálně v českém prostředí, je vlastně také vyloučenou skupinou. Mezi situací domova důchodců a galerií je možná ten rozdíl, že na sociální projekty lze granty sehnat jednodušeji. Nejedná se o pomoc silnějšího slabšímu, umění je založené na osobní obětavosti, nenapadá mě lepší slovo. O aukčních rekordech se možná mluví víc než kdy předtím, ale pozice umělce ve společnosti je velice okrajová, blízko k vyloučení. 

Pochybuji, že orgány zřizující státní instituce chápou jejich možnosti a důvody, proč si je platí. V porovnání se sousedními zeměmi, například Polskem, jsme v tomhle směru na úplném začátku. Ve chvíli, kdy nejsou očekávání zřizovatelů definovány, je zaměstnanec v obtížné situaci. V „normálních“ podmínkách by projekt jako Věznice vyhrával ceny ministra kultury a mohl by být kritizován jako náplast, polštář, který jen tlumí nějaké tlaky. Zřizovatelé ale vůbec nechápou, o co se jedná. Mají pocit, že místo toho, aby se v institucích vystavovalo umění, se jezdí po věznicích, což stojí peníze, ale kvůli tomu ty galerie přece neplatí. Objevují se náznaky podezření z defraudace, zneužití peněz. Když se zaměstnanci galerií chtějí inspirovat principy, které by se jinde mohly zdát jako už prověřené a nezajímavé, vypadá to jako revoluce nebo úplné šílenství. Nejedná se jen o zřizovatele, setkávám se s tím i u manažerů nebo mezi kolegy-kurátory. Nejsou informovaní o tom, co se děje. Je to pro ně cizí jazyk. I když samozřejmě existují výjimky.

O.H.: Ještě k té solidaritě vyloučených. Chápe se jako samozřejmé, že se umělci podílejí na podobných projektech s maximálním uměleckým i lidským nasazením. 

Ano, nakonec to vypadá, že místo toho, aby se těmto problémům věnovali lidé zaměstnaní a placení státní správou, dělají to nadšení umělci zadarmo. To mi nepřipadá příliš etické. 

O.H.: To je bez debat. Nasazení umělců bylo maximální. Dokonce jsme se ocitli v situaci, kdy jsme jim nemohli proplatit ani cesty za vězni. Investovali do výsledné podoby děl, pořídili odsouzeným výtvarné materiály. To je věc, která mě trápí, protože umělci většinou bojují o finanční přežití. Na druhou stranu mě jejich nadšení pro věc posiluje. 

O.Ch.: To se ale zpátky dostáváme k tomu, že ve fondech ministra by se dvacet tisíc určitě našlo. Distribuce peněz je otázkou priorit, a tento projekt pro ně tedy prioritou nebyl, zájmy ministerstva jsou zřejmě jinde. Poskytli nám morální podporu a to je málo v situaci, v níž dvacet tisíc představuje velkou pomoc. Kdyby se Ondřej lépe orientoval v grantovém systému, tak by na tento typ projektu jistě peníze sehnal. Ale mě připadá nesmyslné, aby zaměstnanci institucí, kteří naplňují její poslání svou prací, žádali o granty. Místo toho, aby jim peníze byly přiděleny přímo, musí vyplňovat žádosti. To znamená, že systém nedůvěřuje lidem zaměstnaných po běžné proceduře pohovorů a zkušebních dob. Peníze, které stojí čas takto strávený administrativou spojenou s granty, by určitě stačily na řadu jiných podobných projektů. Podceňují se konkurzy a výběrová řízení, což by měl být klíčový mechanismus. Jsou často jen formální a zároveň je tu čím dál větší kontrola seshora, ne od  přímých nadřízených, ale od zřizovatelů. Ale to už směřujeme někam jinam.