Mediální gramotnost je jednou ze základních podmínek orientace v dnešní informační společnosti. Jak je to s mediální výchovou u nás? A proč ještě není pevnou součástí našeho školského systému?
Schopnost utvořit si střídmý a kritický názor na informace zprostředkovávané řadou (mas)mediálních kanálů by měl rozvíjet v rámci školského systému předmět obecně označovaný jako mediální výchova. V komplexu učebních obsahů věnovaných médiím by se žáci a studenti měli seznamovat nejen s tím, jak různé formy médií vznikly a jak fungují, ale v konečném důsledku by měli být vedeni ke kritickému myšlení při příjmu jimi přenášených informací. Tedy tomu, co bývá konkrétněji označováno jako mediální gramotnost. Ale jak to s významem a pozicí mediální výchovy v školských soustavách různých zemí doopravdy je? Proč je jí tak málo? A kdo na tom profituje?
Na počátku byl film
Snahy o zapojení původně jen kinematografie, jako nově vzniklého „média“ a technologického prostředku, se především na praktické úrovni začaly objevovat už v rané fázi filmové historie. Vizionářští učitelé individuálně usilovali o integraci filmového média do výuky, hlavně jako pedagogické pomůcky prostředkující vyučovaným učební látku alternativní formou. Vzhledem k tomu, že vyjma států jako Sovětský svaz a např. Velká Británie nebyl před druhou světovou válkou vztah mezi státem a kinematografií nějak výrazněji institucionálně řešen, omezovaly se iniciativy v oblasti filmové výchovy jen na působnost regionální. Zde je třeba zmínit aktivity Jaroslava Novotného v rámci Baťových filmových ateliérů ve Zlíně a jejich propojení se zlínskými školami.
Samotné úvahy o zapojení filmového umění do výuky v rámci tzv. estetických výchovných předmětů (dosud nejčastěji reprezentovaných výtvarnou a hudební výchovou) se v koncepční podobě začínají objevovat v šedesátých letech 20. století, také v souvislosti s rozvojem klubového hnutí. Do pozic pionýrů a dodnes lídrů v oblasti filmového a mediálního vzdělávání se v té době dostaly Velká Británie a Maďarsko, pokud mluvíme o evropském regionu. Za zmínku stojí i aktivity realizované v rámci tehdejšího Československého filmového ústavu, jejichž hlavním iniciátorem byl nedávno zesnulý Boris Jachnin.
Rostoucí význam jiných médií (především televize) v procesu přenosu informací k co největším masám příjemců nutil konstruktéry předmětu rozšířit obsah a metodiku disciplíny o další okruhy (televize, rozhlas, tištěná periodika). Původně esteticky orientovaný přístup byl postupem času doplňován a převažován aspektem sociologickým. Výsledným konstruktem, se kterým se vypořádáváme v podstatě dodnes, je koncept mediální gramotnosti, obecněji nahlížený právě jako rozvoj kritického myšlení při příjmu, interpretaci i tvorbě mediálních obsahů. Takto předestřený vývoj je nutno ovšem nahlížet spíše jako modelový (nejblíže mu má Velká Británie), a to při vědomí, že různé formy a realizace mediální výchovy se liší nejen mezi jednotlivými státy, ale často i v rámci jejich regionů.
Absence jako paradoxní výhoda
Česká republika se dnes, paradoxně i díky absenci výraznější historické kontinuity, nachází v unikátní situaci. Pokud ne vyloženě na startovní čáře, tak určitě na začátku cesty k mediální výchově jako plnohodnotné složce vzdělávacího systému. Můžeme vycházet ze zkušeností a poznatků rozvinutějších zemí, vyhnout se nejvýraznějším chybám a v návaznosti na to uzpůsobovat regionální variantu disciplíny místním požadavkům a možnostem. První a nezbytný krok už byl proveden. Schválení rámcových vzdělávacích programů (pro základní školy roku 2005, pro gymnázia 2007) a následné uvedení do praxe (základní školy 2007, gymnázia 2009) znamenalo vedle asi nejradikálnější proměny základních pedagogických dokumentů pro primární a sekundární školství i oficiální uvedení předmětu mediální výchova do školského systému. Bohužel se jedná jen o tzv. průřezové téma, tj. okruh vyučovaných obsahů (také např. environmentální výchova či multikulturní výchova), jejichž zapojení do výuky se předpokládá, ale není striktně spojováno s ustavením standardního předmětu.
Další velkou překážku při zavádění mediální výchovy do současného českého školství představuje, že takto ustavený systém výuky do značné míry předpokládá učitele trénované i v oblasti tzv. mezipředmětových vztahů, tj. operující se schopností propojovat obsahy z různých vyučovacích předmětů a uplatňovat ve výuce i již zmiňovaná témata průřezová. Aniž bych se chtěl jakkoli dotknout českých učitelů, ani vysokoškolská příprava, ani dodnes řádně nereformované školství, ani výraznější mimoškolní opora jim nic takového v podstatě neumožňuje či je k tomu nevede. První dvě položky z takto stanovených výtek (zaostávající vysokoškolská příprava budoucích učitelů, nereformované školství) spadají převážně do pravomoci vlády a jejích institucí. Poslední zmiňovaná (opora ze strany mimoškolních institucí) už náleží spíše do oblasti nevládních organizací, a pokud přihlédneme k příkladu Velké Británie (především Britský filmový institut) a Maďarska (regionální centra pro podporu filmového/mediálního vzdělání), sehrály právě tyto instance při prosazování a rozvíjení mediální výchovy významnou roli.
Jistě, pane ministře
S tím do jisté míry souvisí další velký problém stojící v cestě plnohodnotnému zavedení mediální výchovy do českých škol všech stupňů. Vycházela-li v případě zemí jako Velká Británie a Maďarsko iniciativa v době formování a prosazování předmětu především od samotných učitelů či odborníků s pedagogickou oblastí úzce svázaných, neobešla se bez podstatné podpory státu, především prostřednictvím pedagogických institucí. A zde se opět nacházíme v poněkud paradoxní situaci, mluvíme-li o České republice (a nejen o ní). Nejvýraznější snahy v oblasti prosazování filmové/mediální výchovy doplňují činnost spíše kulturních než vzdělávacích institucí. Zmiňme třeba projekt Film a škola, realizovaný Asociací českých filmových klubů, či Jeden svět na školách (filmový festival Jeden svět při Člověku v tísni).
Součástí právě projednávaného kinematografického zákona má být doporučení kinematografickým institucím dbát na vzdělávání ve filmové oblasti, především aby byli vychováváni noví odborníci a byl kultivován vkus a divácké návyky publika. V souvislosti s vládou schválenou Koncepcí podpory a rozvoje české kinematografie a filmového průmyslu 2011–2016 vznikla při Ministerstvu kultury ČR pracovní skupina zabývající se touto problematikou. Jak napovídá samotná užší profilace na filmovou výchovu, návaznost na kinematografický zákon či osobnostní složení širšího okruhu pracovní skupiny, jedná se o iniciativu vstupující do školského systému zvenčí, především díky entuziasmu a zájmu konkrétních osobností z ministerstva kultury (zmiňme především Helenu Fraňkovou). Na straně orgánů MŠMT představují nejkonkrétnější projev snah o zavádění filmové/audiovizuální výchovy do škol společné aktivity Markéty Pastorové z Výzkumného ústavu pedagogického v Praze a Rudolfa Adlera z Univerzity Hradec Králové, které rezultovaly ve vytvoření doplňujícího vzdělávacího programu Filmová/Audiovizuální výchova, rozšiřujícího Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání.
Je patrné, že koncept autonomní, převážně esteticky orientované filmové výchovy zde nachází významnou oporu. Nemělo by ale být zapomínáno, že bude lépe jej nazírat především jako volitelné, rozšiřující doplnění samotné mediální výchovy, jejíž součástí budou i teoreticko-historické základy filmové vědy. Otázkou však zůstává, proč je ze strany politické reprezentace tak slabá vůle zavádět koncept mediální výchovy, ústící ve zvýšení mediální gramotnosti žáků a studentů. Proč v éře, kdy značnou část pro život podstatných informací získává mladý člověk prostřednictvím audiovizuálních či virtuálních médií, je převažující podíl výuky realizován v závislosti na tištěných materiálech? A především proč i v zemích s již dlouhodobější tradicí filmové/mediální výchovy je stále předmět mediální výchova a s ním související obsahy nazírán jako tzv. průřezové téma, tj. jako nezbýtné pro vzdělání a výchovu, ale stále spíše jako jen rozšiřující základní korpus předmětů? A zeptejme se: Kdo by mohl profitovat z toho, že populace státu disponuje nízkou úrovní mediální gramotnosti? Čí profese je do velké míry závislá na distribuci informací prostřednictvím mediálních kanálů a určována schopnostmi příjemců kriticky je vyhodnocovat? A kdo disponuje opravdovou mocí něco v oblasti školství (ale i jiných sfér) změnit? Už přihořívá? Nehasit…
Autor je filmový publicista.