Pracovali jsme, tak zaplaťte

Jakými způsoby jste se snažili a snažíte upozornit na to, že instituce při pořádání výstav obecně umělcům nebo kurátorům neplatí? Které byly úspěšné a které naopak nefungovaly?

Využíváme především formu přednášek, diskusí, workshopů, ne tolik přímých akcí. Nejprve jsme se zaměřili na to, aby se tato problematika otevřela debatě na samotné umělecké scéně – mezi umělci, kurátory, performery a pořadateli výstav. Uspořádali jsme několik veřejných setkání v kostele Judson Memorial Church v Brooklynu, což je místo všeobecně známé tím, že se zde pořádají experimentální taneční představení, ale scházejí se tu i radikální levicová uskupení. Ze setkání vyplynula řada otevřených diskusí, ale i stížností a problémů. Těm jsme se následně pokusili porozumět pomocí přednášek různých hostů a prezentací, zároveň jsme vymýšleli, jak vlastně mluvit o tom, že lidé nedostávají zaplaceno. Snažili jsme se postihnout jeden konkrétní problém – proč umělci nedostávají žádný honorář od institucí, s nimiž se podílejí na kulturních aktivitách. Větší otázkou byla pak samotná kulturní produkce a její role v neziskovém sektoru ve Spojených státech, v neziskových institucích – především muzeích – s malým, středním i velkým rozpočtem.

Mnozí umělci, zejména potom ti, kteří odmítají svá díla prodávat a nejsou zastoupeni soukromými galeriemi, mohou považovat diskusi o finančním ocenění za poněkud traumatickou. Co s tím?

Pokusili jsme se daný problém nastínit v debatě s Hansem Abbinsem, autorem knihy Why Are Artists Poor? – Proč jsou umělci chudí? z roku 2002. Diskuse o tom, co pro umělce znamená vlastní tvorba ve vztahu k penězům, byla velmi obtížná. Je to problém, který všichni musíme nějak řešit sami za sebe. Nicméně jakožto skupina kulturních pracovníků máme dojem, že v žádném jiném průmyslu není získávání odměny tak traumatizující. Jde o odměnu za pakt, který člověk uzavírá s rozsáhlým systémem výměny kapitálu. Pokud tedy ostatní pracovníci určité instituce, jako například ochranka, grafický designér, dodavatel jídla do zdejší kavárny, jsou schopni z oné výměny těžit, proč se umělec stydí? Je to hlavně proto, že systém vyžaduje, abychom se styděli za to, že chceme zaplaceno, tvrdí, že jsme spekulanti, ne pracovníci. Jsme gambleři, investoři, existuje mnoho způsobů, jak to nazvat, ale pracovníci nejsme. A tomu jsme se rozhodli čelit. Jak definovat, co přesně je naše práce?

Někteří lidé tvrdí, že publicita a prestiž, kterých se umělcům dostane za vystavení díla, je kompenzací, která jim zajistí úspěch v komerční sféře a díky tomu i finanční odměnu. Mnozí chápou výstavy jako určitý druh reklamy, jež má přivábit k umělcově tvorbě případné kupce. Proto je pro ně přirozené umělce ze zásady nevyplácet. Co byste k tomu řekla?

Existují paralelní systémy. Komerční trh, o němž se ví, že je velmi životaschopný. Víme, že tu je, někteří z nás byli přizváni, aby se v něm angažovali, někteří se o to snaží a někteří jsou v tomto tržním systému dost úspěšní. Není tu žádná záruka. Pokud jste spekulant, pak investujete. Ale když pracujeme pro instituce, nekupujeme žádné losy, nýbrž máme za úkol přivést sem lidi a stát se producenty. Nečeká se na budoucí úspěch, ten je vlastní samotnému vztahu, práci, kterou pro organizaci vykonáváte. Představa prestiže plynoucí z vystavování je mýtus související s obrazem umělce jako spekulanta. Odpovídáme, že o spekulativní systém zde neběží – něco jsme vytvořili, vystavujeme, pracovali jsme pro vás, tak nám zaplaťte.

Někteří namítají, že žádat o výplatu v době ekonomické krize je špatně načasované…

Nu, je známo, že dokud vše ještě kypělo zdravím a rozvíjelo se, předtím, než tahle bublina praskla, byly podmínky úplně stejné. Lidé nedostávali zaplaceno. Tudíž jestliže v době růstu nejsou umělci institucemi finančně ohodnoceni, pak ekonomická krize by jen měla potvrdit, že instituce musejí brát umělce v úvahu a musí se na ně myslet při vytváření rozpočtu. Odvádíme přece smysluplnou práci. Doba je zlá, ale rozpočet tu stále je, otázkou je, jak jej přerozdělit. Umělcům zaplatit nemůžeme, ale dodavatelům a všem ostatním ano. Ptáme se: Jak je tohle možné?

Změnil se v průběhu let přístup institucí k tvorbě umělců? Chovaly se k nim dříve lépe? Dostávali umělci vůbec někdy za výstavu zaplaceno?

U některých se leccos změnilo, u některých ne. Existuje spousta odlišných teorií, jak se věci proměnily, ale žádné faktické průzkumy nejsou. Umělec Neyland Blake řekl, že když začínal před dvaceti třiceti lety vystavovat, vyplácely se honoráře za každou výstavu. To se však v osmdesátých a devadesátých letech, za takzvaných kulturních válek ve Spojených státech, začalo vytrácet. Není přesně jasné, jaký vztah je mezi tím, jak se ta či ona vláda staví ke kultuře, a tím, jak se instituce chovají k umělcům, ale víme, že bývalo kdysi zvykem platit jim mzdu, a nyní už to tak není. Od umělců, kteří působili v zahraničí, slýcháme, že tam je to mnohem běžnější.

Usilujete i o právní změny v souvislosti s pracovními podmínkami umělců a kurátorů?

Nyní usilujeme o vytvoření regulí, jimiž by se instituce mohly řídit, a rozebírali jsme i legislativní kroky. Ale domníváme se, že je nejprve potřeba v naší organizaci vytvořit návrh, který bude pro umělce i organizace srozumitelný.

Jakou má vaše iniciativa strukturu? Kolik má členů? Mohou být jejími členy pouze umělci?

Jádro v současné době tvoří Lise Soskolneová, A. K. Burnsová a já. Další zakládající členka K8 Hardyová se trochu upozadila. Jsou zde další, s nimiž chceme navázat spolupráci. Jsme například v kontaktu s Arts & Labour, s kulturně orientovanými skupinkami uvnitř Occupy Wall Street nebo s Joshem Klinem, který rozvíjí podobné myšlenky ve spolku New York Artists Union. Je tu řada lidí, kteří pracují společně a iniciují diskuse v aktivistickém prostředí, ale W.A.G.E. samo o sobě je spíše základní jednotkou organizátorů od tří do pěti osob. Sdružení je přístupné nejen umělcům – Lise vypisuje granty, ale je také aktivní umělkyní. Já učím, ale i vystavuji. Jde tedy spíše o lidi, kteří mají více profesí.

Spolupracujete nějak s podobnými uskupeními v zahraničí?

Měli jsme tu April Britskiovou, výkonnou ředitelku CARFACu, což je organizace zastupující kanadské umělce. Jsme ve spojení se Svazem skotských umělců, Scottish Artists Union, přes e-mail pak s dalšími skupinami a jednotlivci, které zajímá, co děláme, a podnikali třeba někdy totéž. Příkladem je The Present Group, což je organizace, která se věnuje hledání alternativních způsobů financování uměleckých projektů. Spolupracovali jsme i s londýnskou Making a Living, stejně jako se skupinou Carrot Workers Collective, a obě začaly být velmi aktivní. Když v Británii došlo k rozpočtovým škrtům, zažehlo to spoustu aktivismu.

S April jsme předběžně mluvili o uspořádání mezinárodní konference za účasti různých sdružení a iniciativ, které se zabývají podobnými otázkami jako my. Takovou událost uspořádala v Polsku Agnieszka Kurantová [The Labour of Multitude? The Political Economy of Social Creativity, International Conference of the Free/Slow University of Warsaw, 20.–22. 10. 2011 – pozn. red.], zúčastnili jsme se jí přes skype. Podílíme se na mnoha debatách, ale zároveň se snažíme vytvořit organizovanou skupinu. Umělci potřebují sdružení, která budou hájit jejich zájmy a podpoří jejich činnost v širší společnosti. Všichni by měli mít rovné příležitosti – i jakožto kulturní producenti a pracovníci. Musí tu zakořenit vědomí, že to, co děláme, má i jinou cenu než letenka nebo placený hotelový pokoj. Vědomí, že skutečně potřebujeme příjem.