Trh živobytí nezajistí

U nás převládá představa, že Berlín je velice tolerantní město, které přeje umělcům a kde se jim žije lépe než jinde. Co si o tom myslíte vy?

Judith: Částečně je to pravda. Existují zde nejrůznější uskupení, pořád se něco děje, najdete tu plno nezávislých prostor, malá nakladatelství, alternativní kina, galerie. Na druhé straně je obtížné se tady uživit. Teď žiji ze stipendia, které mi poskytla jedna instituce, což je velice výjimečná situace. Nikdy se mi nepodařilo najít v Berlíně práci, která by mě uživila. Nájmy byly ve srovnání s jinými německými městy donedávna relativně nízké, a proto se vyplatilo dojíždět za prací mimo Berlín, a to včetně cestovních nákladů. Ale to už nějakou dobu neplatí.

Joerg: Umělci se v Berlíně živí různě. Většinou mají druhé zaměstnání, dostávají také honoráře od galerií. Někteří se také věnují pedagogické činnosti. Trh s uměním jim v drtivé většině živobytí nezajistí.

Iniciativa Haben und Brauchen vznikla v reakci na výstavu Leistungsschau na konci roku 2011. Můžete vysvětlit, co vzbudilo váš odpor?

Joerg: Nešlo o jednu výstavu, ale obecně o kulturní politiku města, jejíž problematičnost se vyjevila právě tam. Nebyli jsme ani tak naštvaní, jako spíš zmatení. Starosta se nadchl pro koncept „úspěšné výstavy“. Zmátlo nás spojení umění a úspěchu a také to, že na výstavu šlo 1,6 milionu eur, což je téměř o třetinu vyšší rozpočet, než se kterým běžně operují berlínské instituce, jako například Kunst-Werke. Třetina této částky měla financovat výzkum umělecké scény, který měl zjistit, zda by bylo dobré založit v Berlíně reprezentativní výstavní síň – Kunsthalle. Pozvány byly kurátorské hvězdy – Klaus Biesenbach (MoMA, New York), Christine Macelová (Centre Pompidou, Paříž), Hans Ulrich Obrist (Serpentine Gallery, Londýn) a šest dalších kurátorů-asistentů. Žádný kurátorský výzkum se ale nekonal, protože byla vyhlášena otevřená výzva. Florian Wüst a Ellen Blumensteinová proto zorganizovali debatu s názvem Haben und Brauchen, kde se ukázalo, že tu chybí obecnější diskuse a prostor pro výměnu názorů a že je třeba určité iniciativy. Ta se pak pod tímto názvem skutečně ustavila.

Proč byla diskuse nazvaná zrovna Haben und Brauchen?

Judith: Starostu zajímalo, jestli potřebujeme Kunsthalle. Předstírali, že zkoumají uměleckou scénu, ale vlastně se nezajímali o to, co už tu existuje, co už máme. My jsme z toho vyvodili, že je důležité debatovat a ujasnit si, co máme a co potřebujeme – co by mělo být jinak nebo co tu není.

Kritizujete také politiku městského plánování. Jak se to vztahuje k životním a pracovním podmínkám umělce či jiných lidí aktivních v kulturní oblasti?

Judith: Po pádu Berlínské zdi vzniklo spoustu volného prostoru a mnoho domů bylo posléze zasquattovaných. V srdci hlavního města se objevila příležitost k experimentu a nekomerčním aktivitám. To se samozřejmě změnilo s postupnou gentrifikací, v níž kulturní pracovníci hráli nemalou úlohu, protože některá zapadlá místa doslova zabydleli a učinili z nich atraktivní centra.

Paradoxně díky tomu dnes ceny vzrostly a je velice těžké najít někde levný nájem. S tím souvisí také privatizace sociálního bydlení posledních deseti let. Městští úředníci nemají zájem na vytváření kontrolních mechanismů pro trh s nemovitostmi, a ten doslova explodoval, protože lidé chtěli vydělat velké peníze.

Joerg: Nejedná se jen o umění, problém se týká každého. Tradice sociálního bydlení tu přetrvává od dvacátých let. Stále existuje možnost se na tuto historii napojit.

Používáte slogan „umění existuje i mimo trh“ a pojem „společného“ (the commons). Souvisí to spolu nějak? Můžete přiblížit, co tím myslíte?

Judith: Slogan vzešel z naší frustrace ohledně komunikace s městskými úředníky. Mysleli si totiž, že umělecké scéně nejvíce pomůžou, když jí zajistí co nejširší a nejsnazší přístup k trhu. Podle nich je naším jediným zájmem vyrábět věci, které pak můžeme prodat. Jinou představu o tom, co znamená být umělec nebo o co nám umělcům jde, nemají. Pochopili jsme, že je třeba vyjadřovat se přesněji a jasněji.

Řada umělců totiž považuje za těžiště své profese práci se skupinou lidí, s komunitou, sousedy, případně něco zkoumají. Finálním výsledkem ani nemusí být žádný objekt. Netouží po tom stát se aktéry na trhu a často ani nechtějí spolupracovat s galeriemi. Existuje umění, které se nachází mimo trh podobně jako další činnosti a je důležité na tento fakt poukazovat. Obluzuje nás ideologická iluze, že všechno musí být k něčemu použitelné nebo výdělečné.

Zjednodušeně řečeno tu je na jedné straně sběratel umění, který si může dovolit nakupovat nejžádanější umělecká díla a pak si je někde v ústraní užívat nebo přemýšlet o nich. Tato představa dost lidí vylučuje už proto, že si to většina z nich nemůže dovolit. Skrývá se v ní také intelektuální výlučnost, protože jen někteří mají potřebné znalosti a jsou dostatečně kultivovaní, aby mohli patřit k úzkému okruhu znalců. Na druhém pólu se nachází umění, pro něž je důležitá transparentnost a spolupráce. Nemusí to být ve smyslu aktivního spoluvytváření uměleckého díla, ale třeba jen v intelektuálním smyslu. Divák je aktivizován, spoluvytváří význam toho, co se děje, angažuje se, ať už intelektuálně, emocionálně či prakticky. Tady bych viděla vztah umění k společnému, ke společnosti, která chápe, že se do ní mohou zapojit všichni a mohou ji ovlivnit, a která tuto možnost chrání a podporuje.

Je v Berlíně běžné chtít po galerijních institucích honorář?

Judith: Já si neumím říkat o peníze za své umění. Tvořím z nadšení a každému dílu se věnuji s velkým nasazením. Nejsem obchodnice a je pro mě obrovská úleva, že jsem získala dvouleté stipendium, které mi umožňuje věnovat se výzkumu a pracovat na dlouhodobém projektu.

Poprvé v životě jsem se zbavila tlaku potřeby vydělávat si na živobytí další prací. Mám svobodu chtít nebo nechtít za své umění peníze, protože je nutně nepotřebuji. Samozřejmě to za nějakou dobu skončí. Moje projekty se často nakonec promění v didaktické výstavy spojené s informativními částmi, to pak pracuji skoro jako investigativní novinář. V takovém případě mi nedělá problém si o peníze říct, cítím, že na ně mám právo. Ale je pro mě těžké chtít mzdu za něco, co je velice osobní, emocionální nebo expresivní. Řešením by tedy pro mě byla idea univerzálního základního příjmu (basic income), o němž se v Berlíně nyní hodně diskutuje. Jedná se o stálý příjem, jakési životní minimum, jež stát vyplácí všem.

Joerg: Honorář je věcí diskuse. Ten, kdo o něj nepožádá, většinou žádný nedostane. V Dánsku mají státní instituce povinnost platit všem adekvátní honoráře. Význam slova „adekvátní“ je samozřejmě otevřený. V Německu ale nic takového neexistuje, například velké výstavy, jako je Documenta, tuto otázku stále ignorují.

Judith: Všichni kurátoři, s nimiž jsem pracovala, věděli, že to je problém, a otevřeně o tom se mnou hovořili, obecně to není nic nového. Mám pocit, že i instituce počítají s tím, že to po nich umělci mohou chtít.

Spolupracujete i s jinými iniciativami?

Judith: Řada členů Haben und Brauchen je aktivní i jinde a informace se tak šíří dál. Zveme k nám zástupce jiných iniciativ, ale také my jsme zváni k různým diskusím. Povědomí o tom, co se děje, roste, a to na národní i mezinárodní úrovni. Kamkoliv jedeme, rozdáváme náš manifest, a jakmile cítíme, že to někoho zajímá, mluvíme o tom, co nás pálí.

Joerg: Myslím si ale, že bychom se měli soustředit hlavně na lokální kontext. Během posledních deseti let přišla do Berlína řada umělců a kulturních pracovníků, kteří neznají nedávné dějiny a kulturní politiku města. Řada z nich nemluví německy, neexistují tu noviny v angličtině. Může pro ně být obtížné se zapojit do místního dění, neboť toho vědí víc o Francii nebo východní Asii než o vlastním sousedství.