V českém sociologickém a sociálně kritickém prostředí se v posledních letech začal používat pojem prekarizace práce jako analytický nástroj popisující určité důležité aspekty dopadů globalizace na obyvatele především globálního severu. Prostřednictvím tohoto pojmu se daří poměrně dobře zachytit proměny sociální struktury rozvinutých moderních společností.
Prekarizace práce ve stručnosti odpovídá radikálnímu systémovému zhoršení životních podmínek zaměstnanců a lidí práce. Zejména v rozvinutých společnostech dochází ke vzniku nové specifické třídy – prekariátu –, jejíž životní situace je charakterizována omezováním práv ve vztahu k zaměstnavateli, klesajícími mzdami, nejistotou její pracovní, a tudíž také životní situace a obecně podmínkami tzv. pracující chudoby. Do uvedených společností se v tomto převleku přesouvají pracovní vztahy a sociální situace dosud typické pro země třetího světa. Jako by nepozornost širokých vrstev vůči kolonialismu navenek a nedostatek ochrany vlastního sociálního státu vedly k zpětnému působení toho nejhoršího z evropské modernity přímo na domácí půdě.
Na pospas trhu
V souvislosti s prekarizací a prekariátem je potřeba se ptát, zda není formování prekariátu dlouho očekávaným výsledkem globalizace, který dosud stál ve stínu postmoderních a liberálních tezí o rozrůstajícím se prostoru svobody a práv člověka. Nejde zde ve skutečnosti o to, že série neoliberálních změn ve společnostech s rozvinutým sociálním státem vytvořily širokou vrstvu, která je vydána na pospas odcizující logice trhu, obdobně jako tomu bylo v koloniích? V jaké perspektivě se potom zjevuje politický program současných neoliberálních vlád? Nejde v těchto programech pouze o prohlubování mizerné životní situace lidí práce? Není zrod prekariátu vlastně důkazem o probíhajícím třídním boji vedeném systematicky a důsledně shora? Důsledné zodpovězení těchto otázek přesahuje rozsah tohoto textu, přesto se na některé z nich pokusím odpověď alespoň naznačit.
Základním rysem tzv. prekarizované práce, jež je hlavním důvodem vzniku třídy prekariátu, jsou podmínky nestandardního zaměstnání, které je špatně placené, nejisté či má charakter pouze částečného pracovního úvazku. Znakem prekarizace je také to, že prekarizovaní mnohdy musí kumulovat své pracovní úvazky anebo jsou nuceni pracovat načerno či na tzv. švarcsystém. Leckdy však ani několik částečných úvazků či „prací“ nevede k zajištění slušného života domácnosti prekarizovaných. Mezi charakteristiky prekarizace je navíc možné zařadit špatné standardy bezpečnosti práce, omezování systému sociální ochrany, obtížně dostupnou zdravotní péči, zhoršení pozice dětí prekarizovaných ve školství apod.
Do určité míry jde o historický trend, který s odzbrojující lehkostí potvrzuje opuštění cesty emancipace a rozšiřování sociálních práv do nejširších vrstev společnosti. Prostor vztahu mezi zaměstnancem a poskytovatelem práce (klasicky řekněme vlastníkem produkčních kapacit) je totiž prostorem výkonu spravedlnosti či naopak místem, kde vzniká sociální utrpení. Současný trend rozrušování tohoto prostoru prostřednictvím neoliberálních reforem (např. eroze zákoníku práce, redukce sociálního systému, omezování dostupnosti zdravotní péče atd.) je dalším posilováním prekarizovaného charakteru práce, která v důsledku vede k pracující, avšak zároveň zadlužené chudobě. Je možné říci, že široké vrstvy společnosti jsou vlastně postupně „ukrajovány“ z těla prosperující společnosti. Jako by vlastně v prekarizaci podmínek práce Evropa anebo obecněji Západ opustily ideu rovnosti či spravedlnosti. Jaký je ovšem hlubší zdroj těchto tendencí?
Konec zlaté éry
Pro pochopení tohoto trendu je potřeba analyzovat fenomén globalizace. O poválečné fázi vývoje západních společností je možné v souvislosti s kvalitou života nejširších vrstev mluvit jako o zlaté éře. Jejím hlavním znakem byla v rámci západních společností kombinace fordistické organizace výroby a sociálního státu. (Z globálního hlediska je dalším určujícím znakem nerovné zakomponování zemí třetího světa do nově vznikající mezinárodní dělby práce, což je však jiné téma.)
Argentinsko-britský sociolog Ronaldo Munck hovoří o novém modelu kapitalismu, který je postaven na třech základních pilířích. První z nich je ustavení poválečného relativního kompromisu mezi kapitálem a prací pomocí keynesiánských metod makroekonomického vedení státu, který se snaží regulovat významné ukazatele hospodářství za účelem posílení pozice práce. Výsledkem bylo relativně dlouhé období vývoje společností, které lze označit jako regulovanou nerovnost (Jan Keller) a které je charakterizováno z historického hlediska relativně nízkými rozdíly v distribuci společensky vyprodukovaného bohatství. Druhým pilířem tohoto modelu kapitalismu byl mezinárodní režim regulace financí a investic a třetím, posledním, pak institucionalizace třídního boje do podoby mezinárodního korporativismu jako způsobu vyjednávání mezi prací a kapitálem na půdě státních institucí. Z hlediska sociálních dějin je potřeba si uvědomit, že se v tomto období završuje v raném kapitalismu 18. století započatý proces kompozice a posléze dekompozice dělnické třídy, spočívající ve faktickém zániku zemědělství, nárůstu mechanizace a vzniku sektoru služeb. Odpovídajícím způsobem organizace práce byl fordismus, který spočíval na určité formě kapitalistické produkce (pásová výroba apod.) a zároveň na modu spotřeby a přinesl vyšší mzdy a pozvednutí úrovně života za cenu částečné proměny pracovníka ve stroj.
Současná vývojová fáze kapitalismu představuje konec této zlaté éry. Klíčovou historickou změnou byl kolaps systému mezinárodních financí v sedmdesátých letech, který odstartoval diskursivní a politickou resuscitaci neoliberalismu, jehož gradualistického posilování jsme svědky dodnes. Zmíněný Munck hovoří o dnešní době jako o době další velké transformace, kde „logika trhu nejen že dominuje, ale především uplatňuje svůj přístup ve všech sektorech společnosti“. Prosazujícím se typem organizace práce je navíc neotaylorismus, kombinující pokračující proměnu pracovníka na pouhý lidský zdroj s oslabováním sociálního státu a snižováním (či stagnací) mezd. Kompromis práce a kapitálu, kterého bylo dosaženo v sociálních státech, se pod tíhou této logiky pomalu rozpadá. Lidé musí být flexibilní a schopní se uplatnit v divoké konkurenci mezi sebou navzájem. Konkurence spočívá v ochotě dotyčných pracovat v co možná nejhorších podmínkách s co možná nejnižší mzdou.
Neoliberální politický tlak na flexibilizaci a konkurenceschopnost není ničím jiným než projevem rozšiřování logiky trhu do těla společnosti a jejího postupného trhání na protikladné segmenty. Zároveň jako by se jednotlivé skupiny obyvatel, které bylo dříve možné rozpoznávat jako jednotlivé třídy lišící se svou pozicí na trhu práce a charakterem pracovní činnosti, náhle slévaly do jedné rozsáhlé skupiny. Jejich situace je totiž ve skutečnosti velice podobná: práce (zaměstnání) již není zárukou jistoty ani kvalitního života a sociální stát jako garant relativní sociální spravedlnosti a smíru již tuto svou roli není schopen plnit.
Roztříštěná sociální třída
Prekariát jako sociální třída postrádá snadno dosažitelnou jednotu politického vědomí, neboť jeho členové jsou nuceni vstupovat do vzájemně konkurenčních vztahů. Je sice jakousi vznikající třídou v tom smyslu, že charakterizuje lidi s podobnými pracovními a životními podmínkami, zároveň však některé typické rysy třídy postrádá. Chybí u ní totiž nejen sjednocující ideologie údělu v praxi, ale především také ve snadno dosažitelné možnosti. Klasickými cestami uchopení sociálního údělu a jeho přetavení do politického vědomí a programu je obtížné jít, neboť prekariát začleňuje z hlediska identity natolik diferencované skupiny, že si mnohdy nejsou schopny rozumět.
Roztříštěnost prekariátu potom představuje také základ politické krize současnosti. Místo postupného formování vědomí sociálního údělu a vzájemné solidarity jsme spíše svědky narůstajícího hněvu a vzájemného nepřátelství uvnitř prekariátu. Kapitalistické vykořisťování získává v prekarizaci práce novou kvalitu: s dalším posilováním prekarizovaného charakteru práce je totiž paradoxně dále zesilováno roztříštění a dezorientované vědomí širokých vrstev společnosti. Jednotlivé skupiny stojí proti sobě v otevřeném sociálním boji: v České republice je to nejvíce vidět na vznikajících antinomiích mezi nižšími a tzv. středními vrstvami. Jak upozorňuje Jan Keller, střední třídy jsou vlivem neoliberální politiky jedněmi z posledních, kdo financují zbytkový sociální stát, a mají tedy pocit, že takto doplácejí na klienty sociálního státu – nižší vrstvy. Pozice Romů je v této souvislosti nejjasnějším projevem prekarizace širokých vrstev. Střední vrstvy a nižší neromské vrstvy vnímají Romy a další etnické menšiny jako zakládající příčiny jejich špatné situace. Rasismus je vlastně funkcionalitou míry vykořisťování a zároveň falešnou ideologií, která udržuje panující řád prekarizace nedotčený.
Všechny tyto aspekty vytvářejí historický tlak na levici a zároveň na sociologickou a politickou analýzu. Je potřeba nalézt jazyk a prostředky vyjádření situace prekarizovaných vrstev. Je potřeba rozbít neoliberální ideologii trhu a individualismu, která neodpovídá sociální skutečnosti. Prekariát jako politicky nepevná a nesourodá skupina, která je ovšem velice silně definována sociálně a materiálně, může snadno podlehnout nacionalismu a ideologii „rozděl a panuj“. Nejednotná identita členů prekariátu vede k velikému potenciálu pro další zhoršení jejich podmínek. Společnost jako celek je tak v ohrožení, neboť další roztříštění prekariátu v linii politické identity povede pouze k tomu, že prekarizované podmínky práce zasáhnou dosud nedotčené vrstvy obyvatel. Pokud západní společnosti dopustí rozpad středních vrstev a jejich rozpuštění do prekariátu a pokud nezačnou podporovat sociální stát, ocitnou se na okraji propasti, ze které by se již nemusely dostat jako společnosti směřující k demokracii a emancipaci člověka.
Autor pracuje v Centru globálních studií AV ČR a UK v Praze.