Západ a postmoderní eroze morálky

Ústředním motivem knihy Člověk a jeho postavení ve světě je názor, že současná společnost je jakousi děsivou fází historického vývoje, která spočívá především v erozi „tradiční“ západoevropské etiky. Tato eroze ohrožuje samotné její základy. Globalizace podle Poněšického ohrožuje „naši“ společnost – čímž autor ignoruje situaci „zbylých“ dvou třetin světa. Zde se projevuje závažný problém této knihy: zdá se mi totiž, že je ryze západocentrická. Hodnotí společnost i postavení člověka z normativní roviny středostavovského bílého muže žijícího na severní polokouli a docházejícího dvakrát týdně na psychoterapii.

Kniha sestává ze tří částí: první je vlastní jádro celého textu, jehož autorem je psychoterapeut a lékař Jan Poněšický. Následuje výběr jeho přednášek z let 2004–2006. Většinou se sice jedná o přednášky zaměřené psychoterapeuticky, ale tři z nich překračují tento horizont směrem k filosofii nebo k gender studies. Poslední částí jsou tři texty dvou filosofů a filosofky: Jana Sokola, Jana Koti a Anny Hogenové. Ta se kupř. věnuje tématu fenomenologického pojetí postmoderny. Postmoderní společnost vykresluje především s pomocí rozborů Nietzscheho nadčasové analýzy moderny a Heideggerových textů jako společnost, z níž se vytrácí etika a morálka tím, že dochází k proměně subjektu v objekt. Přesně to se děje prostřednictvím nadvlády principu „růstu růstu“ nebo dominantní pozice instrumentálního přístupu ke světu.

Jádrem knihy je ovšem text Jana Poněšického. Jeho základní intencí je upozornit čtenáře a čtenářky na to, že se společnost 21. století nachází na okraji útesu (dokládá to například výčtem mnoha sociálně-patologických fenoménů objevujících se ve společnostech západního typu). V této situaci je, podle autora, třeba zastavit erozi etiky a morálky, která přispívá k tomuto kritickému stavu. Poněšický tak zřejmě usuzuje ze své praxe psychoterapeuta. Na základě mnoha poučných příkladů psychických obtíží svých pacientů ukazuje negativní vliv života v současné společnosti (západního typu) na lidskou integritu a společnost jako celek. Jako alternativu k tomuto vývoji nakonec nabízí vlastní etiku vztahu a otevřeného dialogu (což ale bohužel příliš nerozpracovává).

Již jeho výchozí analýza společnosti není zcela jasná ani přesvědčivá. Přestože v úvodu vybízí k interdisciplinárnímu výzkumu, zdá se, že této ambici text zůstává něco dlužen. Na mnoha místech se spíše zdá, že sociologie, politologie a společenské vědy vůbec a filosofie zvlášť jsou pouhými doplňky psychologie nebo jejích odvětví. Obecné až meditativní úvahy o etice (případně zkaženosti postmoderního světa apod.) se mnohdy přelévají do psychologických popisů zmíněných případů a zase zpět. Čtenář se nemůže zbavit dojmu, že veškeré problémy člověka a společnosti autor psychologizuje a tím obraz zkoumané reality omezuje na velice specifický výsek.

Samotné východisko úvah Jana Poněšického (postmoderní společnost) není v současné sociální filosofii rozhodně jedinou interpretací sociální reality (dokonce bych řekl, že postmoderní náhled na skutečnost v této formě je na ústupu). Přestože autor odmítá postmoderní myšlení z důvodů jeho agnosticismu nebo neochoty hodnotit, sám vůbec neproblematizuje samotnou postmoderní interpretaci naší skutečnosti. Nezabývá se ani velice inspirativní a v zásadě nekonfliktní teorií reflexivní modernizace (Beck), která poskytuje zřejmě velice adekvátní popis sociální reality a nabízí také možnosti pro kritiku a nápravu.

Vzhledem k tomu, že společnost je pro Poněšického společností západu (a člověk je obyvatelem západních zemí), je zvláštní, že jeho úvahy nepočítají s konflikty sociálních hnutí, které postupně vedly k rozvoji moderních západoevropských sociálně-demokratických národních států. Uniká mu tak interpretace vývoje těchto společností jako částečného naplnění ideálů rovnosti a pospolitosti (třebaže nedostatečného a produkujícího radikální nerovnosti v globálním kontextu).

Na jednu stranu jsou tedy určujícími rysy stavu člověka údajně postmoderní, úpadkové fenomény v zemích západního typu, které v podstatě ohrožují „civilizaci“. Na druhou stranu ovšem tato kniha ignoruje skutečně závažné formy sociálního utrpení: globální chudobu a panující radikální nespravedlnosti mezi jihem a severem. (Jako by lidé žili jen na západě, resp. severu.) Uvědomíme-li si, že denně zemře z dnes už lehce odstranitelných důvodů (na podvýživu) 24 tisíc lidí, zdají se úvahy nad důsledky postmoderního charakteru naší doby poněkud nicotné. Skutečné problémy se vyskytují na jižní polokouli. Jakákoliv kniha, která má ambici zabývat se situací člověka v dnešní společnosti (a ve světě), by neměla upadat do západocentrického narcismu, ale naopak by měla začít tematizovat situaci člověka vcelku.

Autor je filosof.