Potřebujeme u nás dnes inspiraci hnutím Black Power – myšlenku, program, organizaci? A pokud ano, kdo je potřebuje nejvíce? Romové, nebo bílí? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Zásadní je, aby si bílá většina uvědomila, že společnost, jejíž povahu určuje, je rasistická.
Skrytý rasismus je výrazným problémem sociální struktury české společnosti. Zároveň se v nejbližší době stane blokem pro skutečnou emancipační politiku a navíc už dnes funguje jako možná původně nezamýšlený, ale bohužel dobře fungující pomocník neoliberálního vládnutí. Dokonale totiž odklání pozornost většinové společnosti od merita věci – sociální neudržitelnosti a nespravedlnosti neoliberalismu. Americký sociolog Charles W. Mills nás již v padesátých letech upozorňoval, že je-li v nějakém sociálně ohraničeném prostoru například deset procent nezaměstnaných, nemůže jít o individuální ani o skupinový problém. V takovém případě jde o problém sociální struktury. Je-li navíc velkou částí nezaměstnaných „rasově“ vymezitelná populace, jde o projev korumpované (nalomené) společnosti.
Jízdy svobody a proti strachu
Jednou z významných postav černošského povstání ve Spojených státech v šedesátých letech byl vedle Martina Luthera Kinga či Malcolma X i Stokely Carmichael alias Kwame Ture, jeden z duchovních a politických otců hnutí Black Power, které chtělo situaci černých vzít do svých velmi radikálních rukou. Jakkoli jsou dílo a život Stokelyho Carmichaela inspirativní, je třeba konstatovat, že se neobešel bez určitých teoretických a praktických pochybení. Jeho intelektuální cesta vedla od Alberta Camuse přes Frantze Fanona k Georgi Padmorovi. Vždy přitom zdůrazňoval, že boj za důstojný život člověka nemůže obejít sociálně-ekonomickou rovinu situace, což je odkaz, který nelze pominout. Carmichael rozvinul specifickou představu socialismu a stal se kritikem amerického materialistického stylu života.
Stokely Carmichael se narodil v Trinidadu v roce 1941, v jedenácti letech se přestěhoval za rodinou do Harlemu a v roce 1964 absolvoval filosofii na Howardově univerzitě ve Washingtonu. Ještě předtím, v létě 1961, se však stal nejmladším zadrženým sezony, když spolu s dalšími při jedné z akcí Freedom Rides vstoupil do jídelny „pro bělochy“. Strávil pak třiapadesát dní v „cele dva krát tři metry; dvakrát týdně sprcha; žádné knihy; nic k práci; maximální bezpečnost“.
V roce 1966 se Carmichael zúčastnil akce March against Fear. Tento „pochod proti strachu“ mířící z Memphisu v Tennessee do Jacksonu v Mississippi započal bojovník za lidská práva James Meredith jako pochod proti rasismu. Krátce po začátku pochodu byl však Meredith zraněn střelcem, na což reagovali další aktivisté tím, že se rozhodli v pochodu pokračovat ve jménu zraněného Mereditha. Carmichael přitom byl opět zatčen, tentokrát za vstup na veřejný pozemek, a po propuštění přednesl jeden z prvních projevů, v němž použil politický pojem Black Power. V té době byl Carmichael předsedou organizace SNCC (Student Nonviolent Coordinating Comittee) a postupně se formoval jeho politický postoj, který měl na hnutí vznikající pod hlavičkou Black Power výrazný vliv. Základní myšlenky shrnul v knize Black Power: The Politics of Liberation (Černá síla – politika osvobození, 1967), psané společně s Charlesem Hamiltonem, která je vlastně kompilátem jeho vystoupení z této doby.
Skupinová akce a panafrikanismus
Vývoj Carmichaelova politického myšlení je od začátku výrazně spjatý s konkrétním sociálním bojem. Jeho postoj se postupně vyvíjel od podpory hnutí za občanská práva, kdy odmítal vytváření nějaké specifické ideologie, až k černošskému revolucionářství. Tento posun byl dán především tím, že se domníval, že není možné usilovat o zrovnoprávnění pouhou integrací do existujících struktur společnosti. Považoval za nedostatečné podřídit se institucím stávajícího třídního uspořádání společnosti a pokoušet se černé do tohoto řádu „zařadit“. Naopak poukazoval na to, že struktura společnosti je silně formovaná rasismem, a proto je v mnoha ohledech nutné zpochybňovat její fungování jako takové. Podobný myšlenkový posun lze zaznamenat v jeho odklonu od původní perspektivy solidarity třetího světa – jehož ostrůvkem je v USA právě africká diaspora – ke koncepci panafrikanismu.
Tento moment však zároveň představuje určitý rozpor v jeho přístupu ke sféře politiky. Carmichael v období kolem zmíněného pochodu, jež bylo formativní pro Black Power i jeho politické myšlení, totiž sdílí východiska liberalismu spočívající v perspektivě politických subjektů jako zájmových skupin. Tedy: černí v sociální struktuře netrpí individuálně, ale jako členové skupiny. Jejich osvobození se opírá o skupinovou akci. Solidarita skupiny je prvotní pro její osvobození. Zároveň ovšem formuluje ostré a radikální teze, které vydělují černé ze světa. V tom tkví určitá vnitřní rozpornost Carmichaelových východisek. Důvodem je právě to, že tyto radikální a sporné teze (například nekritické velebení černošství, odmítnutí integrace a nenásilí či kritika vůdčích osobností černošského hnutí) jsou zároveň opřeny o ultraamerický pojem liberalismu. Jinými slovy: nelze odmítat „základní struktury“ společnosti zároveň s tím, že plně akceptuji její politickou formu.
Vnitřní kolonizace
Kromě zmíněného vymezení se Stokely Carmichael nechal inspirovat fanonovsky orientovaným panafrikanismem. V jeho pojetí šlo především o přesvědčení, že rurální utlačovaná černošská menšina ve Spojených státech sdílí do značné míry situaci kolonizovaných afrických národů. V této souvislosti je zajímavé jeho pojetí vnitřní kolonizace, která je obdobou koloniální situace a s ní spojených fenoménů. Kolonizace třetího světa tak představuje součást celkového řádu, který je rasistický a není ničím jiným než extenzí atlantického ontologického postoje k Druhému/Jinému jako k něčemu, co vlastně není bytím.
Carmichael rozlišoval mezi individuálním a institucionálním či institucionalizovaným rasismem. Upozorňoval, že institucionální rasismus je mnohem sofistikovanější a do určité míry nebezpečnější než rasismus individuální. Spočívá totiž v nastavení sociálních praktik, které ve svém úhrnu pracují s předsudečným vnímáním daných skupin. Oficiální rovina takového systému může být dokonce deklaratorně multinárodnostní, ale institucionalizované kanály neposkytují systémově stejnou pozici znevýhodněným skupinám.
Zde se vraťme ke zcela aktuální přítomnosti. Pokud sledujeme současné české volební kampaně, je potřeba si v této souvislosti uvědomit, co znamená obsese téměř všech politických stran v používání slova „nepřizpůsobiví“. Výjimečnou ostudou je například drzost, s níž ODS pokračuje ve lživé kampani se „zneužíváním sociálních dávek“ (viz článek Vláda proti zločinné chudobě, A2 č. 23/2011). Rasistická epistemologie nám tak opět říká: „Nepřizpůsobiví jsou viníci naší situace.“ Stokely Carmichael a další se nás snažili upozornit, že viníkem naší situace je naše ignorance. To co dnes potřebujeme, je rozvinout „non-adaptable power“ s vlastní teorií i praxí.
Autor je sociální filosof.