Fundované míjení

Nejen práce věnované některému z dílčích problémů, nýbrž i ty, které chtějí pokrýt Nietzscheho filosofii jako takovou, zpravidla vycházejí z některého z ústředních konceptů, jimž je přisouzen klíčový význam pro celkové porozumění. V centru pozornosti tak stává rozlišení „dionýského“ a „apollinského“ principu (srovnání jejich vztahu v raných spisech se vztahem vyloženým ve spisech pozdějších), případně učení o „vůli k moci“ a o „věčném návratu“ či o „smrti boha“ a „nadčlověku“.

Eugen Fink se ve své Filosofii Friedricha Nietzscheho (Nietzsches Philosophie, 1960) naopak pokusil o podrobný rozbor každého jednotlivého filosofova díla, počínaje wagneriánsko-schopenhauerovským Zrozením tragédie z ducha hudby a konče velmi osobním textem Ecce homo.

Spánek a metafyzika

Samozřejmě se nejedná o pouhý bedekr po Nietzscheho textech, rozlišení cesty a cíle sice není vysloveno explicitně, ale ani neschází. Pokud bychom tuto studii chtěli srovnat s monografií, která si vzdor své překonanosti podržuje jistou iniciační hodnotu, totiž s průkopnickou knihou Lou Andreas-Salomé Friedrich Nietzsche ve svých dílech (1894, česky 1996), pak bychom zjistili, že se tematika kapitol i uspořádání knihy v lecčems podobají. Vyvrcholení Nietzscheho vývoje Fink v souladu s tradicí situuje na přelom druhé a třetí, tedy závěrečné myslitelovy tvůrčí etapy: básnivou, patosem vyklenutou a dithyrambicky stylizovanou prózou Tak pravil Zarathustra zakončuje svoji romanci o Nietzscheho sebevykoupení ze jha hegelovské i schopenhauerovské metafyziky, wagnerovského romantismu i svérázně čteného pozitivismu a poté doprovází tragédii výjimečného ducha, tříštícího se o limity vlastní psycho-fýzis.

Pokud jde o celkové uchopení Nietzscheho paradigmatu, Husserlův žák a pozdější Heideggerův stoupenec si za východisko volí fundamentální otázku: Je Nietzsche prvním filosofem, který se vymanil z osidel metafyziky, anebo dějiny západní metafyziky právě jeho prostřednictvím docházejí svého posledního, paradoxního vzepětí? Po větší část závěrečné kapitoly se jeho odpověď zdá být jednoznačná. Čtyři základní motivy, dominující celému, panoramaticky zde obhlédnutému odkazu, totiž ontologická rovnice mezi bytím a hodnotou a dále trojí učení o vůli k moci, o věčném návratu a o smrti boha a nadčlověku, nejsou dle Finka v posledku ničím jiným než čtyřmi odpověďmi na nejtradičnější metafyzické otázky, vyjádřitelné čtverem opozic: bytí – nic, bytí – dění, bytí – zdání a bytí – myšlení.

Studie byla publikována ve stejném roce jako Deleuzův průlomový čin Nietzsche a filosofie a šedesátá léta se poté přinejmenším ve francouzské filosofii nesla ve znamení nietzscheánské konjunktury, která souvisela s trojí únavou: z dialektiky (hegelovské i marxovské), z (fundamentální) ontologie a v neposlední řadě i únavou ze spánku, konkrétně z antropologického spánku, jak to nazval Michel Foucault ve Slovech a věcech, vydaných o tři roky později, v roce 1963. V tomto spánku ovšem dle Foucaulta setrvával i Finkův učitel.

Věcné limity

V jakém světle se vlastně Finkova monografie ocitá, hledíme-li na ni z dnešní perspektivy? Nuže, sledovaný výklad je na několika místech znatelně limitován faktem, že autor v době jeho psaní nemohl pracovat s kritickým vydáním Nietzscheho spisů – edice Giorgia Colliho a Mazzina Montinariho vycházela teprve od roku 1967. V důsledku toho zastaral třeba výklad závěrečné etapy filosofova vývoje v letech 1885 až 1889. Čtěme například toto: „Mimo dobro a zlo je prvním spisem po Zarathustrovi, vychází v roce 1886. V jistém smyslu se tu objevuje motiv z Lidského, příliš lidského. (…) Podstatné je, že Nietzsche se na vyšší rovině vrací opět k základním tématům Lidského, příliš lidského: rozvíjí kritiku filosofie, náboženství, morálky.“ Ano, kniha byla skutečně publikována v uvedeném roce a základní témata z „pozitivistického“ období tu skutečně nalézáme. Rozpaky ovšem budí poslední věta svědčící o předpokladu, který – ač sugerován Nietzscheho komentářem v intelektuální autobiografii Ecce homo z října a listopadu 1888 – je přinejmenším zavádějící. Vždyť podle dřívějšího filosofova sdělení „myšlenky, první zápisky a formulace všeho druhu, které tvoří základ spisu, spadají do minulosti: totiž do oné záhadné doby, ve které vznikala kniha Tak pravil Zarathustra: již tato paralelnost by mohla přispět k porozumění tomuto tak těžko srozumitelnému dílu, zejména k porozumění jeho vzniku“.

Vnímání obou knih jako úzce provázaných, té později vydané dokonce jako určitého ohlédnutí za počátky, je posíleno větou bezprostředně následující, podle níž Mimo dobro a zlo „nechce platit jako komentář k Zarathustrovým řečem, přece jen jde o jakýsi předběžný glosář, v němž se vyskytují všechny nejdůležitější pojmové a hodnotové inovace oné knihy“. Tomuto návodu samozřejmě nemusíme věřit o nic nekritičtěji než onomu Finkem citovanému, v němž Nietzsche píše o „popírající polovině“ vlastního historického úkolu, nechávaje ji jednoznačně následovat teprve „po splnění jeho přitakávající části“, tedy po Zarathustrovi. Současný monografista by se každopádně k této otázce nemohl nevztahovat důkladněji než Fink, ochotný nanejvýš konstatovat, že prolínání dřívějších a pozdějších motivů „vnáší do dvojznačných Nietzscheho děl psaných po Zarathustrovi o dvojznačnost víc“.

Jako podobně nekorektní lze hodnotit formulaci suverénně vystřelenou proti vrcholně problematické, neboť neautorizované kompilaci Vůle k moci (tedy „dílu z pozůstalosti“, jež bylo jakožto suma tematicky uspořádaných fragmentů plodem svévolné redakční iniciativy filosofovy „poněkud démonické“ sestry Elisabeth): „Naše námitka proti Nietzschemu, že pracuje s koncepcí vůle k moci, aniž by své základní pojetí prokázal, říká, že postrádáme výslovnou ontologickou expozici tohoto ústředního myšlenkového motivu dokonce i v díle, které nese tento název. Nietzsche není s to vyjasnit svou nejvlastnější zkušenost bytí pomocí pojmového rozvrhu, který by byl vybojován v polemice s ontologií metafyzického rozvrhu.“

Problém stylu

Nejde však jen o podobná nedorozumění. I když citovanou charakteristiku přijmeme jako věcně odpovídající, může mít dnešní čtenář problém s jejím hodnotícím zaměřením. Vždyť právě akademicky propracovaná systematizace, kterou Fink postrádá, je duchu Nietzscheho myšlení principiálně cizí. Již Lou Andreas-Salomé chápala, že filosofova pozdní snaha „překonat čistě aforistický styl“, pro něho tak charakteristický, a opakované pokusy „uspořádat a přednést své myšlenky systematicky“ nebyly mařeny toliko jeho vleklým a vyčerpávajícím „očním neduhem“, nýbrž i vnitřně blokovány jeho „uvyklostí na myšlenkové skoky“. Své plné rehabilitace se tento způsob myšlení a psaní dočkal v půli sedmdesátých let minulého století. Jedním z autorů, na nichž Gilles Deleuze ilustruje svoji ideu tzv. nomádského myšlení, je totiž ve stejnojmenném textu z roku 1973 vedle Kafky právě autor aforismů z Ranních červánků, Radostné vědy či Mimo dobro a zlo: „Nuže, tvrdíme, že těmito texty prostupuje pohyb, který přichází z vnějšku (…), který nemá své místo v rámci knihy a který je zcela odlišný od imaginárního pohybu představ či abstraktního pohybu pojmů, které se obvykle odehrávají skrze slova a v hlavě čtenáře.“

Eugenu Finkovi zcela jistě nelze upřít schopnost hermeneuticky fundované analýzy. Díky četbě jeho monografie bude čtenář disponovat podrobnou mapou témat a motivů, konceptů a problémů, na něž lze v nietzschovském korpusu opakovaně narazit. O poznání jasněji bude mít v otázce přítomnosti či nepřítomnosti metafyzických schémat. S fascinující osobností za texty, s autorem, pro něhož je charakteristický zvláštní esprit, se však profesor Fink míjí s dojemnou spolehlivostí. Stylových svérázů si povšimnout dokáže – co ovšem nedokáže: nešetřit vůči nim ironií, působící povětšinou poněkud pedantsky.

Autor je bohemista.