Znovu mluvící

Pokřtěn jménem zemřelého otcova bratra, pů­­vodního matčina snoubence, musel se malý Louis Althusser vyrovnávat s tím, že mluvě o sobě mluví vlastně o něm: Louis a lui (on) se v jeho mateřštině vyslovuje stejně. Tušil tehdy, podřízen identitě otce dokonale symbolického, že je mu souzeno stát se subjektem otcovství, který mu byl tak vášnivě odpírán? Individuem rozděleným na adresáta odpírání – objekt mnohočetné kritiky – a na subjekty dožadující se vlastních jmen? K těm, kteří mu dnes otcovství účinně vracejí, patří i mladý filosof Petr Kužel, autor knihy Filosofie Louise Althussera.

Otcem svého otce

Paměti napsané pět let před smrtí již „člověkem zlopověstným“ – marxistickým filosofem, který v návalu psychózy uškrtil svou manželku – svědčí přinejmenším o tom, že k hlubinným vazbám mezi svým existenciálním údělem a intelektuálním kurikulem nezůstal nevšímavý. Opakovaně hovoří o tendenci trvale přítomné v jeho filosofování (a inkognito či invertovaně i v „teoretické praxi“ jeho žáků) – učinit se „otcem svého otce“. Uniknout tomu, respektive přehodnotit to, o čem se hovoří ve známé Schellingově větě: „Začátek je negací toho, co jím začíná.“ Rozhodně neodmítá obvinění, jež mu patnáct let před tím adresoval Raymond Aron, totiž že vytváří „imaginární marxismus“ – snad by jej pouze upřesnil (inspirován teoretikem psychoanalýzy Lacanem, svým přítelem a intelektuálním komplicem), že mu šlo o marxismus „symbolický“, tzn. hodný svého jména. Z korpusu textů signovaných jménem Karla Marxe vybíral vždy ty, jež svého „signatáře“ dělají marxistou – zakladatelem systému. Ten je podle Althussera striktně delimitován nejen vůči pozitivismu či ekonomismu, tedy vůči revizím à la II. internacionála či à la Stalin, nýbrž i vůči poststalinským „návratům“, hrozícím zaměnit marxismus s tím, co na počátku jeho dějin muselo být překonáno: návratům k hegeliánství a filosofickému humanismu à la Feuerbach.

Vrcholu svého vlivu dosahuje tato teoretická intervence v druhé půli šedesátých let – po vydání knihy Pour Marx (Pro Marxe, 1965) a kolektivní Lire le Capital (Čtení Kapitálu, 1965). Neuplyne přitom ani celá dekáda a Jacques Rancière, Althusserův žák z École normale supérieure a spoluautor druhé jmenované, napíše: „Althusserianismus zemřel na barikádách Května společně s ostatními myšlenkami minulosti.“ A Althusser samotný? Umíraje necelý rok po pádu železné opony, zdá se být odsouzen k naprostému zapomenutí. Devadesátá léta se však nakonec ponesou ve znamení jeho velké rehabilitace. Vydávání textů z pozůstalosti bude provázeno vznikem nesčetných článků, studií i knih; noví nebo staronoví příznivci se dokonce postarají o specializované periodikum. Jsme zkrátka svědky regulérní althusserovské renesance, ne­li konjunktury.

K vývoji jednoho myšlenkového systému

V tuzemském prostředí, které rozvoji levicové teorie dlouho nepřálo, lze za první významný průlom pokládat Gramscimu a Althusserovi věnovaný úvodní oddíl z knihy Pavla Barši a Ondřeje Císaře Levice v post­revoluční době (2004). Významné místo následně začalo být Althusserovi vyhrazováno ve výkladech problematiky centrované zpravidla mimo kontext marxismu – například v gender studies nebo v inspiračním okruhu lacanovské psychoanalýzy (příspěvky Josefa Fulky, Magdy Górske či Jana Matonohy).

Čtenářstvo, s nímž Petr Kužel mohl počítat, každopádně již není tak zcela nepřipravené. On se nicméně rozhodl reflektovat tuto připravenost jen napůl: Své dizertaci, jejímž vydáním je sekundární literatura rozšířena o historicky první českou monografii, dává podtitul O filosofii, která chtěla změnit svět. Program, vyhlášený před sto sedmdesáti lety v poslední z Marxových Tezí k Feuerbachovi, rozebírá ve všech relevantních ohledech, aniž by u čtenářů předpokládal požadavek jeho obhájení. Čemu se naopak podřizuje s maximálními nároky k sobě samému, to je požadavek důkladného vyložení všech myšlenek a konceptů, které se již v našem prostředí začaly dostávat do oběhu, aniž by si jejich uživatelé byli vždy vědomi jejich vzájemné souvislosti, místa každé/ho z nich v Althusserově systému.

Ve způsobu, jakým je monografie rozčleněna – na čtyři oddíly –, se narativní přístup kombinuje s explikativním. Do značné míry jde totiž o knihu o Althusserově vývoji, což jistě není ta nejmenší zásluha. Vždyť podobně jako v Lacanově případě i zde jsme se dosud povětšinou setkávali s pojednáními nahrávajícími představě, že Althusser v průběhu šedesátých let prostě vybudoval systém, který po roce 1970 jednoduše zlikvidoval (Kuželem citovaný Étienne Balibar hovoří přímo o období sebedestrukce). Nyní se naopak dozvídáme, že bylo nějaké teoreticistní období (1960–1967), kdy marxistická filosofie byla Althusserovi obecnou teorií takzvané teoretické praxe, filosofií vědy povolanou (i vyvolenou) k odhalování ideologických bází a ke garanci teorie skutečně vědecké; dále pak období, řekněme, revoluční (1967–1975), kdy byla filosofie jako taková definována jako „třídní boj na poli teorie“ a marxismus jako filosofie, která si je tohoto statusu plně vědoma a přehodnocuje jej ve smyslu revoluční teoretické praxe. Po roce 1976 následuje období nesoucí se zcela ve znamení krize marxismu a její reflexe (právě této etapy se týká výše zmíněná Balibarova poznámka) a závěrečných dvanáct let Althusserova života (tedy vlastně nejdelší období – třetinu však strávil v psychiatrické internaci) zasvěcených promýšlení takzvaného aleatorního materialismu či materialismu setkání.

Bondyho setkání s Althusserem

Již na druhý pohled je to ovšem složitější a celkové uspořádání Kuželovy knihy v nás nakonec vzbudí stejný respekt jako jeho podání jednotlivých problémů. První dva oddíly působí jako dvě strany Rubikovy kostky. V rámci výkladu o teoreticistním období jsou přiblížena nejprve metodologická stanoviska (pod titulem Epistemologie), posléze stanoviska ontologická (Ontologie) a nakonec nejdůležitější vztah k psychoanalýze (Psychoanalýza). Pododdíly Filosofie, Ideologie a Politika, do nichž je rozčleněn výklad období revolučního, se vztahují k problémům, z nichž každý může být nahlížen vždy z hlediska epistemologického, z hlediska ontologického a z hlediska psychoanalytické inspirace. Vedle této jejich analyzovatelnosti se ale rovněž samy nabízejí jako aspekty, vzhledem k nimž lze analyzovat ontologickou problematiku, epistemologickou problematiku nebo možnosti a limity psychoanalýzy. Zapadají tedy do rozvržení Althusserova systému, stvrzují jej – i když jej na druhou stranu už směrují k rozpadu. Oddíl nadepsaný jednoduše Krize marxismu ostatně dosavadní způsob vícestupňového členění opouští. Závěrečné Období aleatoriky je prezentováno ve dvou pododdílech, politicko­filosofickém (Machiavelli) a – poprvé! – politice naprosto vzdáleném, fundamentálně ontologickém (Aleatorní materialismus).

Kuželově práci musíme přiznat trojí velký přínos: Zaprvé je její pozorná četba zárukou fundovaného užívání pojmů patřících dnes k obligátní výbavě intelektuála zabývajícího se problematikou společenských a kulturních rozporů v pozdním kapitalismu (nejen původních pojmů Althusserových, jako je strukturální kauzalita, předeterminace, konjunktura nebo ideologická výzva/interpelace). Zadruhé je prvním v češtině dostupným a přitom maximálně komplexním a hlubokým výkladem toho, co bylo od druhé poloviny sedmdesátých let odsuzováno jako „pensée 68“ (osmašedesátnické myšlení) – s jeho aspekty politickými v nejužším smyslu. Jestliže z článku Michaela Hausera v A2 č. 3/2012 se čtenář dozvěděl, jak Althusserovy žáky jejich uchvácení Mao Ce­tungem a čínskou kulturní revolucí přivedlo nakonec k výkřiku „Zmlkni, Althussere!“, nyní má možnost posoudit tehdejší argumentaci učitelovu. Zatřetí se jedná o první podrobné seznámení se závěrečnou koncepcí „aleatorního materialismu“ v češtině. Není přitom bez významu, že sám Kužel do Althusserem (re)konstruovaného „podzemního proudu materialismu setkání“ řadí vedle Epikura, Machiavelliho, Kierkegaarda, Deleuze či Derridy rovněž českého filosofa Egona Bondyho.

Po celé monografii jsou do poznámek pod čarou rozesety připomínky relevantních pasáží nejenom z Bondyho děl, ale i z Kosíkovy Dialektiky konkrétního (1963) nebo z textů Roberta Kalivody. Uvážíme­li, že třeba oba posledně jmenovaní byli na sklonku padesátých let v odlišných kulturně-politických poměrech kritizováni za „hegeliánské“ nebo „buržoazně humanistické“ úchylky – jazykem někdy ne tak zcela nepodobným Althusserovu –, je škoda, že se zde již nedostalo na důkladnější rozbor této problematiky. V úvodu citovaná Althusserova slova uznání pro invazí zadušený československý pokus o „socialismus s lidskou tváří“ nám sice nemohou neznít sympaticky, nicméně autorova fráze, že „není humanismus jako humanismus“, není zrovna nejvýmluvnější. Snad příště.

Autor je bohemista.