Básník nad propastí

„V poezii především je výsostnou anekdotou, strašlivě úplnou, nevyhnutelnou a prázdnou – očividnou a vidoucí – anekdota sebevraždy. Můžeme toho litovat, divit se tomu, předstírat odmítnutí, faktem je, že zjištění je vždycky stejné: sebevražda má hodnotu psaného znaku, je to autorská poslední tečka, která převrací celé dílo naruby, rozrývá je zevnitř, pracuje tak, jako červ obrací srdce každého verše. V některých případech je taková četba zkreslující, ba nemístná.“ To píše francouzský básník o jiném, který se zabil. Je tahle otázka na místě v případě Jiřího Pištory? Sebevraha uvláčeného k smrti vnějšími okolnostmi, převálcovaného dvěma nejbrutálnějšími režimy dvacátého století, z nichž první mu vzal za heydrichiády otce a ten druhý skoro všechno ostatní? Nebo člověka, který v sobě od začátku nese vědomí propasti, strašlivého neproniknutelného tajemství života, do kterého poezie občas smí nahlédnout, byť za cenu toho, že obětuje své prostředníky? První odpověď se nabízí sama. Druhá pokouší. Stín vržený absolutním závěrečným gestem skutečně jako by alespoň zčásti temně prozářil slova, která v denním světle vypadala skoro nevinně. Vypadala, jenže v Pištorově světě naprosté zodpovědnosti je nevinnost škrtnutá prakticky od začátku, jsme v „plození a smrti/ bez konce zodpovědni“.

Poznání, které děsí

Objasňuje smrt, odkud a kam natahoval básník lano, když našel svůj obraz v postavě provazochodce? Je to lano vedoucí od začátku ke konci, od narození k hrobu, od tušení k poznání nevyhnutelnosti? Nebo prostě vržené naslepo do prázdna? Básník naznačuje odpověď, „naznačuje krůček, o který je/ možno se usmát mimo lidskou tvář“ [zvýraznil P. Z.].

A přitom dal Tváři jméno. Jak vyplývá ze vzpomínkové črty jeho přítele Jiřího Gruši, právě Pištora vtiskl tento název prvnímu nezávislému časopisu šedesátých let. Tvář: to, co se proměňuje, ale podstatou nerezaví, to neodmyslitelné od nás, to, co nelze – alespoň v jeho pojetí – vzít ani ztratit… A když už to nejde uchovat, raději přijít úplně o všechno. Proč to pro básníka nebylo možné ani v normalizaci, ani v pokusu o exil? Snad proto, že nelze od tváře odpárat řeč. Čeština ztracená v německém prostředí a zploštělá, znásilněná, zprzněná normalizací nakonec napnula provazochodcovo lano příliš. Nehledě na osobní ústrky. „Jestli je bůh,/ mělo se mu to sdělit/ včas…“ Nestalo se…

Nevíme tedy jistě, kam vedlo lano. Zato tušíme, nad čím. Baudelaire byl zřejmě první v moderní poezii, kdo si pod nohama otevřel zející propast – vyslovil to, o čem by se nemělo mluvit, poznání, které děsilo a dodnes děsí spořádané geometrické duchy. A nakonec do toho prázdna šlápl. I Jiří Pištora v sobě tuhle propast nese, od prvních básní ví, že „je v člověku/ studeno jako v rybách“. Ve vnějším světě na sebe jeho propast bere podobu svého negativu: hory, magnetické hory, ve které můžeme a nemusíme spatřovat ruskou hroudu, ale od které se každopádně nelze odpoutat: „Nikdo už neví, pokolikáté vyplouváme/ od pobřeží magnetové hory. Ani vítr/ není vinen věčností…/…ráno hlásí strážní koš/ magnetovou horu“. Propast osobní a propast společná se protínají v jednom tragickém básnickém osudu.

Lano řeči natažené k prasknutí

Obraz provazu nataženého k prasknutí lze vztáhnout i na Pištorovu řeč. Málokdy měla čeština tak přesného milence. Hned ji natáhne, hned smrskne, hned obrátí naruby, hned rozbije. Narušování větné stavby, ironie, přesně znějící a přesně umístěné neologismy, ze kterých nikdy nesmrdí samoúčel („rozsutec“, „ticho lidopád“), to všechno především ve vrcholné knize Mezery v paměti. „O mrtvých dobré/ napršelo sosnám/ a ovce vešly do mléka“. U Pištory rozhodně souhlasím: o mrtvém nám napršelo jen to dobré – byť se zpožděním, po letech suchopáru.

Smrt jako vyústění pevného charakteru. Žádné vzdory a křiklavá gesta, jen neústupná pevnost, (sebe)ironický šleh. Průzračný a tvrdý jako sklo. A stejně křehký. Než by se ohnul, radši praskne. Poctivý postoj, poctivá smrt, poctivá kniha. Jedna z nejlepších za letošní rok.

Autor je překladatel.