Černé zrcadlo obrazovky

Jsou kvalitní drama seriály, jsou satirické pořady… a pak je Black Mirror (Černé zrcadlo, 2011). Třídílná hraná britská série si bere od obou něco, současně je natolik osobitá, že se nepodobá téměř ničemu jinému, co je v televizi k vidění. To se dá tušit už po pár minutách prvního dílu – únosci fiktivní britské princezny oznámí prostřednictvím videa na YouTube svůj úmysl mladou celebritu zabít, pokud premiér nebude mít v přímém přenosu pohlavní styk s prasetem. To, co se následně rozjede, není praštěná komedie ani parodie, ale svižná hypotetická analýza chování médií, veřejnosti a premiérova kabinetu v dané situaci: v době, kdy se o videu dozví hlava státu, už ho vidělo padesát tisíc lidí, horečně se tweetuje a média se pouštějí do pokrývání události podle obvyklých postupů. „Telegraph má na internetu interaktivní timeline, Guardian dělá živý blog,“ hlásí rešeršisté. Zpravodajské kanály ukazují generické reportáže, debaty expertů v televizních studiích, výsledky průzkumů veřejného mínění, názory „běžných“ Angličanů. Investigativní novináři se pletou do práce policii, která se v několika málo hodinách marně snaží únosce najít, poradci přemýšlejí, jak se má premiér zachovat.

Význam ztracený ve žvanění

Scenárista Charlie Brooker epizodou Národní hymna vystavěl dramatický oblouk na tom, co opakovaně říká ve svých pořadech Screenwipe (od roku 2006 na BBC Four) a Newswipe (v letech 2009–2010 na stejném kanále). Ve Screenwipe Brooker, původně recenzent počítačových her, komentuje ostatní televizní pořady, Newswipe se zaměřuje na zpravodajství. Na YouTube má nejvíc zhlédnutí reportáž nazvaná How To Report the News, Brooker v ní sarkasticky komentuje nejběžnější šablonu televizních reportáží složenou ze záběrů lidí chodících po ulici, prostých jednotlivců otevírajících u sebe v kuchyni úřední dopisy, informačních grafik použitých bez ohledu na to, jestli mají smysl, a anket s kolemjdoucími, kteří k tématu nemají co říct. Vždycky s nejostřejším humorem, jaký si lze představit, připomíná, jak se média naplňováním ustálených formátů a snahou „strhnout peoplemetry“ připodobňují filmům. „Význam se ztratil někde ve všem tom žvanění. Někdy je to veselé, někdy je to smutné, ale není to skutečné,“ říká v prvním díle Newswipe. V dalším pouští znělku jedné z televizí uvádějící zprávy o zemětřesení v Japonsku, která nápadně připomíná trailer ke katastrofickému filmu. Jeden z jeho posledních sloupků pro britský Guardian se jmenuje „Jaký je rozdíl mezi filmem Hobit a zpravodajstvím? Ne tak velký, jak by měl být“.

Hlídání hlídače

Newswipeovské komentáře reklam mohou připomenout i výstupy filosofa a sémiotika Rolanda Barthese, analyzujícího mytickou podstatu populární kultury. Brooker je samozřejmě především bavič, nevyslovuje nic nového a slovo fuck je v jeho pořadech slyšet skoro stejně často jako ve filmech Guye Ritchieho. Je ale perfektní v roli toho, kdo hlídá hlídače. Všímá si nejenom mediálních absurdit – například jeho videokoláž záběrů Kaddáfího v typických směšných oblecích končí záběry na diktátora objímajícího Tonyho Blaira. V roce 2004 volal před americkými prezidentskými volbami v novinovém sloupku atentátníky Johna Wilkse Boothe, Lee Harveyho Oswalda a Johna Hinckleyho Jr: „Kde jste teď, když vás potřebujeme?“ Musel se omluvit.

Zatímco úvodní epizoda Black Mirror s prasetem a britským ministerským předsedou je typicky brookerovsky nekorektní a střílí z podobných pozic jako jeho komentující pořady, druhý díl je melancholické sci-fi, kde lidé jezdí na trenažerových kolech generujících energii a přitom neustále sledují obrazovky před sebou. Za přeskakování reklam se platí, životní prostor je místnost, jejíž stěny jsou samy velkými obrazovkami, na kterých nejčastěji běží obdoba reality show X Factor. Všichni se do soutěže chtějí dostat, je totiž jednou z mála možností úniku. Do dystopického světa Brooker se svou manželkou a spoluscenáristkou (bývalou moderátorkou X Factoru) umístil love story bohatého Binga Madsena a Abi, dívky s krásným hlasem, kterou hlavní postava dostane mezi soutěžící pěvecké show. V závěru hraje důležitou roli střep ulomený z obří obrazovky.

Televize dívající se sama na sebe

Postavy třetího dílu – tentokrát ho nepsal Brooker, ale Jesse Armstrong, autor jiné britské politické satiry Je to soda (The Thick of It, od roku 2005) – mají za uchem implantované elektronické zrno, dovolující všechny vzpomínky uchovávat dostupné pro pozdější přehrání na kterémkoliv monitoru. Pochybná vymoženost umožní volný průběh paranoie hlavního hrdiny, který podezírá manželku z nevěry. „Černé zrcadlo z názvu série je to, které najdete na každé zdi, na každém stole, na dlani každé ruky – displej televize, počítače nebo telefonu,“ komentuje svoji hru na postmoderního Orwella Brooker, který seriálem vystupuje z role ironického baviče. Totéž ostatně platí i pro Brookerovu předchozí zkušenost s televizním dramatem, minisérii Dead Set (2008), zombícký horor ve stylu Úsvitu mrtvých (Dawn of the Dead, 1978), zasazený do prostředí vily reality show Big Brother. Svůj osobní strach z přílišné závislosti na telefonech, počítačích a iPadech a také pochopení, jak těžké je televizi ládovat nekonformním obsahem, vpravil do seriálu, kde postavy nejsou zjednodušené figury satirického představení, ale opravdoví lidé. Postavy Black Mirror jsou sice o něco chladnější, než bývá u seriálových figur zvykem, a je těžké se s nimi identifikovat i kvůli tomu, že se všechny objevují jen v jedné epizodě, avšak s premiérem z úvodního, Davidem Cameronem jistě oblíbeného dílu je možné cítit. Mezi americkými drama seriály se Black Mirror jeví jako mimořádně povedený britský příspěvek současné kvalitní televizi. Zneklidňuje publikum a pro televizi dělá to nejdůležitější – nutí ji dívat se na sebe samu.

Autorka je filmová publicistka.