Když bota netlačí, na nohu si nikdo nevzpomene.
Čuang-c’
Jenomže dnes boty tlačí a dřou a nohy bolí. Obecně se však tenduje spíš k tomu rozhořčeně se hned obořit na všechen vesmír kolem. To on za všechno může. Nikoli zout botu a pokorně přiznat, že kdesi tlačí, a najít kde a jak. „Příběh“ těchto dní je pak plný divných, závrať vzbouzejících tvrzení, jež nesedí a drhnou.
Manželka slavného režiséra Beata Jakubisková poté, co přejela svým statným „předměstským užitkovým vozidlem“ (SUV) na křižovatce chodce, prohlašuje něco v tomto smyslu: Je strašné, když jeden neporuší žádná pravidla, a přesto přijde o život člověk. Větu lze číst dvojím způsobem. Mohl by v ní znít úlek a zděšení z toho, jak chabá a nedokonalá jsou naše „pravidla“ a jak mnoho musíme jít ještě i za ně a nad ně, abychom okolí ochránili před sebou samými, životu nebezpečnými. Ve větě však může znít pouhé rozhořčení: Jak k tomu přijdu – neporušit žádná pravidla, a přesto spadnout do maléru?! Obávám se, že druhé čtení je v tomto případě pravděpodobnější.
Svět pirátů vůbec skýtá podivuhodné příklady. Janoušek brutálně přejede ženu, a dnes tvrdí: neviděl jsem ji. Což máme rovnou číst: nemohu za to. Ano, má to mít svou zvláštní, zkroucenou logiku; cožpak lze nést odpovědnost za něco, co jsem neviděl? Nemohu přece pykat za něco, co oči nevidí! Neviděl jsem, nejsem tady, já je někdo jiný.
Neobyčejně barvitou kapitolku vezdejšího „příběhu“ teď píše poslanec Rath. Také jeho výroky a tvrzení divně skřípou a dřou, i on, jako v podivném snu, věří, že bota zázračně přestane tlačit, peníze v krabici změní se zas ve víno a jemu se mávnutím proutku vrátí stará dobrá arogantní svoboda.
„V tomto spisu najdete spoustu vět a slov o tom, že peníze na volby, financování voleb –“ vyhřímal doktor Rath, některými považovaný za brilantního rétora, ve své nedávné parlamentní filipice. Poslancovo vyjádření je zde podivuhodně odslovesněno, zazní jen, „že peníze na volby“; větě osudově chybí jakýkoli motus, vysvětlující pohyb. Jaké peníze že tu jsou? Odkud se vzaly, co se s nimi dělo, kdo je přinesl, kam je přesouval, jak a proč s nimi nakládal? Namísto jakéhokoli hybatele však jen mrtvě pleskne o zem: „že peníze“.
I David Rath je někdo jiný. Je to jakýsi onen „David Rath“, snad ze sna nebo odkud, o němž sám poslanec stejného jména mluví ve třetí osobě jako o někom dalším: „Trvám na tom, že David Rath úplatek nevzal!“ Bota tlačí, ale noha uvnitř přece není, nemůže být moje.
Až jako útěcha v tomto mrazivě děsném, zároveň přihlouplém světě zapůsobí podivuhodná kniha, napsaná již někdy v polovině šedesátých let, poprvé však publikovaná až teď. Román Škodlivý prostor Vladimíra Mikeše (1927), doyena českých romanistů, ale též utajeného básníka a prozaika, byl počátkem roku 1970 dotažen až do sloupcových korektur. Mikešova kafkiáda vychází však teprve nyní v nakladatelství Plus. Román má prostou premisu, celý je popisem jednoho zápasu mladých manželů s hluky samoobsluhy v přízemí. Jejich úsilí je banální, zároveň monstrózní. Také zde jsme náhle ve světě, kde jediná „chyba“ tlačí a dře a pohlcuje celý život, nabaluje na sebe nemožné, neřešitelné, dvojaké situace. Škodlivý prostor však rozměr pouhé kafkiády posléze výrazně přesáhne. Převrací se v podivuhodné civilní delirium, komické i přízračné, plné zvláštních ambivalencí. I příběh „prastarého lidského páru“ se dá číst tak či onak, jako tísnivý, přitom komický souboj, ale možná též absurdní naplnění osudu, snad tu dokonce můžeme tušit záhadnou oběť vstříc věcem příštím. Než jako úzkostné cvičení vyznívá nakonec Mikešův román hřejivě, lidsky posmutněle, což samo o sobě už je nadějné.
Když bota netlačí… Na aforismus Mistra Čuanga, jejž jsem si tu dovolil zneužít a ušpinit naší nevábnou každodenností, jsem nedávno narazil v knize Paula Wilsona Bohemian Rhapsodies. Čerstvě ji vydal Torst a Kanaďan Paul Wilson (1941), dvorní překladatel Josefa Škvoreckého a Václava Havla z češtiny, hlavně ale legendární undergroundový a křižovnický kumpán a regulérní, i když dávno nehrající člen Plastiků, ji s patřičnou skromnou slávou pokřtil koncem května v Knihovně Václava Havla.
Bohemian Rhapsodies jsou souborem článků a esejů, napsaných v průběhu zhruba tří desetiletí a zabývajících se českou kulturou, Škvoreckým, Havlem, Seifertem, undergroundem. Wilsonova kniha, vedle toho, že je navýsost živá a zajímavá, má v sobě i cosi dávně dojemného, hřejivého. „Skoročech“ Wilson, po Chartě 77 z Československa vyhoštěný, zůstal věrný svým „kámošům“ za železnou oponou, svému osudovému tématu. Dnes se kruh uzavírá. Noblesní překladatel se vrací do svého druhého domova a ke zdejšímu křivolakému „příběhu“ přidává své noblesní svědectví, svá pokorná a noblesní slova. „Jako skoro-Čech jsem si zřejmě osvojil tu zdejší hlubokou víru v moc slov – v moc, jež odlišuje dobro od zla. Je to víra, která se zakládá na ještě hlubší a starší víře, totiž že slova obsahují nejenom lingvistické významy, které se ovšem dají různě kroutit a zneužívat, ale že také jakýmsi tajemným způsobem obsahují lidské zkušenosti, které není možno popřít.“
Tento hlas, na rozdíl od přízraků promlouvajících v první polovině Zápisníku, tu prostě je přítomen, nechce se za nic schovávat, vylhat se sám ze sebe. Naopak přirozeně zná své „doma“, kam se bez obav vrací. Paul Wilson použil citát z Mistra Čuanga jako motto k jednomu ze svých esejů. Bohemian Rhapsodies jsou však uvedeny ještě jedním delším mottem, jehož autorem je John Donne, nese vročení 1624 a s dovolením se ho tu pokusím přeložit. Noha jde dál, vezdejší příběh trvá.
„Celé Lidstvo jest jeden Autor, jeden svazek; zemře-li člověk, není z knihy vytržena jedna Kapitola, ale je přeložena do lepší řeči; a každá Kapitola musí být takto přeložena; Bůh zaměstnává vícero překladatelů; některé kusy přeloženy jsou Věkem, některé nemocí, některé válkou, některé spravedlností, avšak Boží ruka jest přítomna v každém překladu; jeho ruka pak znovu sváže všechny naše rozházené listy pro Knihovnu, v níž každá kniha ležet bude otevřena vstříc té další.“
Autor je básník, literární kritik a hudebník.