Duisburská řada známého německého krimiseriálu Místo činu své diváky podněcuje – byť možná ne zcela vědomě – ke hře. S trochou fantazie totiž umožňuje uvnitř svého děje rozvíjet jednotlivé strukturní prvky a rozprostřít je na území nezáměrnosti. Klíčovou dvojici těchto prvků představují bunda a knír. Hudba je katalyzátorem jejich dalších reakcí.
„Ve chvíli, kdy devátou část Schimanského vidělo jen 263 tisíc dospělých diváků (podíl necelých osm procent) a u mladých od 15 do 54 let dokonce jen 78 tisíc (podíl 4,6 procenta), musel se komisař pakovat zpátky do televizního archivu,“ psal loni na podzim s nemalou dávkou despektu o stažení seriálu Místo činu (Tatort: Duisburg, 1981–1991) z programu Primy mediální kritik Jan Potůček. Asi nepřekvapí, že ten, kdo monitoruje a analyzuje televizní vysílání a komu v hlavě straší statistiky a peoplemetry, nebude mít ty nejlepší předpoklady k postižení významu fenomenálního seriálu. Škoda jen, že v řeči čísel není místo pro trochu představivosti a nemůže zahrnout dychtivost, se kterou v posttelevizní éře mnozí příznivci seriálu týden co týden čekali, až se na webu Ulož.to objeví ke stažení další díl.
Pomiňme však Potůčkův nepochopitelný emoční vklad, důležité je, že Schimanski se na Primu po půl roce vrátil a dospěl až k velkolepému finále v podobě závěrečného dílu Případ Schimanski, ve kterém – doslova i symbolicky – vytře zrak všem, kteří ho už odepisovali. Berme to jako výzvu k zamyšlení nad zřejmě nejdůležitějšími prvky díla, jimiž jsou bunda, knír a hudba.
Bunda za 200 marek
Málokdy se stane, že ústředním znakem seriálu je něco zpravidla tak malicherného, jako kus oděvu. Dalo by se říct, že Schimanského písková vojenská bunda typu parker následuje slavný baloňák poručíka Columba (oba detektivy spojuje i nezastírané plebejství a sociální soucit), který se spolu s formulí „Just one more thing…“ stal rovněž poznávacím znakem celého seriálu. Na rozdíl od Schimiho parkera je však pouze znakem inertním a statickým. Oproti tomu Schimanského bunda je „živá“ – reaguje na tělo a především duši svého majitele do té míry, že je možné ji označit za svébytnou postavu seriálu.
Ve vztahu ke svému majiteli hraje bunda ambivalentní roli. Na jedné straně je podstatnou složkou jeho lidské i profesní identity: ve chvíli, kdy ji z různých důvodů nemůže mít na sobě (je mokrá, zakrvácená, v čistírně, či byla dočasně odcizena), ztrácí část své jistoty. Na straně druhé se mu v některých chvílích stává přítěží: konkrétně v okamžicích, kdy dochází k rozkolu mezi jeho lidským a policejním údělem (například v díle Dobročinná sbírka jí v důsledku své bezmocnosti mrští na zem spolu s policejním odznakem a pistolí a odchází se opít jen v tričku). Ambivalence bundy se na malém prostoru názorně vyjeví v posledním díle. V úvodu jsme poté, co protivník komisařovi natrhne ve rvačce kapsu, svědky toho, jak moc si svou bundu cení (200 marek), v závěru ji pak jako symbolický akt svého odchodu od policie za doprovodu Against the Wind, hitu Bonnie Tyler, odhazuje z výškové budovy a odlétá na rogalu, aby nad Rýnem a duisburskými továrními komíny mohl rozesmátý zakřičet své finální „Scheisse“.
Obsese knírem
Zamýšlíme-li se nad dalším podstatným atributem Místa činu, zdá se skoro nemožné kvalifikovat ho jinak než jako znak doby. Historizující pohled na knír se tu nabízí stejně jako v souvislosti s bundou (nosily se tehdy velké, nafouklé, podobně jako mrkváče nebo účesy), v obou případech je ale evidentní, že jimi procházejí i jiné linky, hlásící se o pozornost. Není pochyb o tom, že Německo v osmdesátých letech prožívalo zlatý věk kníru, nicméně obsedantní „expozice“ ochlupení nad horním rtem dosahuje v seriálu takových rozměrů, že je těžké uvěřit tomu, že by byla výsledkem prosté snahy o realistické zobrazení skutečnosti.
Kumulace knírů může diváka pobízet k domýšlení či rekontrukci tušeného systému (kníry jako symboly důležitosti, moci, maskulinity, libida…), ještě více ho ale tlačí do až lechtivě těsné blízkosti tohoto ochlupení a nutí ho zaujmout postoj založený na estetickém či emocionálním hledisku: v případě krajního přijetí pravidel „hry“ navazuje fetišistický vztah, v případě zásadního odmítnutí se s fyzickým odporem odvrací a zakládá na Facebooku skupinu nepřátel kníru. Pokud jde o knír hlavního hrdiny, ten je pochopitelně něčím, co nepřipouští žádné pochybnosti a – na rozdíl od bundy – ani jakýkoli pohyb, patří k němu stejně neoddělitelně jako jeho modré oči. Ostatně stará fotografie, která je jediným důkazem o tom, že se Schimanski nenarodil už s knírem, je odbyta poznámkou dalšího neopomenutelného „knírače“ – komisaře Thannera: „Ten, co se tak hloupě šklebí – to jsi ty? Bez vousů jsi vypadal trochu přiblble…“
Katalýza hudbou
Stabilita kníru a rozpohybovanost bundy je kombinace, která je sama o sobě výjimečná, ale k tomu, aby vznikl opravdu neodolatelný výsledek, je třeba ještě něco navíc – něco, co vábí a vtahuje dovnitř, něco, co teprve umožní, že si důležitých prvků seriálu doopravdy všimneme. Tuto úlohu hraje v Místě činu hudba. Tvůrci filmu dali před jednotným stylem přednost různorodosti a v jeho devětadvaceti dílech dostal prostor poměrně velký počet skladatelů a interpretů, kteří zajistili široký žánrový rozptyl od minimalistické elektroniky a New Age music (Tangerine Dream) přes rozverný přímočarý bigbít (Klaus Lage Band), úpadkové hospodské blues (Westernhagen), dozvuky krautrocku (Irmin Schmidt, známý jako klávesista skupiny Can), hybridní instrumentální hudbu (Thillo von Westernhagen, Spliff) až po vrcholný nostalgický pop osmdesátých let (Dieter Bohlen, Bonnie Tyler, Chris Norman).
Neopakovatelnou atmosféru se podařilo vytvořit především skupině Tangerine Dream, jejíž repetitivní elektronická hudba zahalila epizody Dívka na schodech a Miriam do zvláštního chladného oparu, který dění na obrazovce opticky oddaluje. Její přístup je v ostrém kontrastu například s hudbou a písněni Klause Lageho, které naopak vzdálenost zkracují a vytvářejí vřelé, familiérní ovzduší, což pěkně ilustruje obal singlu Faust auf Faust, zachycující kapelmajstra a Götze Georga alias Schimanského v bodrém objetí. Nejprotežovanějším skladatelem byl ovšem král osmdesátkových evropských diskoték Dieter Bohlen, jehož hudba, zpívaná jím samým i dalšími zpěváky, zazněla hned ve čtyřech dílech. Zvlášť jeho tklivé hity Midnight Lady (díl Výměna) a Broken Heroes (díl Zlomené květy), napsané pro Chrise Normana, dokonale podbarvují a strukturují zápletku a přidávají do machistického kriminálního pokrmu značnou dávku melancholie.
Prostor ke hře
Hlavní kouzlo duisburského Místa činu vynikne ve chvíli, kdy odsuneme první plán, jímž je kriminální zápletka, do pozadí. Teprve tehdy se otevírá prostor pro různá čtení, sledování bočních linek, singulárních motivů a sekvencí, jinými slovy: prostor pro fascinaci a vznik kultu. Příkladem vedlejší linie, která se při neprvoplánovém pohledu dere do popředí, je poměr dvou hlavních postav, Schimanského a Thannera, jejichž vztah je kolegiální, přátelský i latentně milostný. Stačí špetka interpretačního násilí a z krimiseriálu se stává romance, příběh o vztahu dvou kontrastních, suplementárních knírů a všeho, co k nim přináleží.
Jinou možností je sledovat seriál jako oslavu industriální architektury a průmyslu vůbec, byť se v něm až podezřele často objevuje jedna a táž impozantní fabrika. Sám Schimanski nakonec svou lásku k Duisburgu, Rýnu a Porúří stvrzuje po návratu z dovolené na venkově, když na otázku „Nebylo tam hezky?“ odpovídá: „Bylo tam hrozně, konečně jsem na čerstvém vzduchu.“
Celý seriál i možný přístup k němu pak výstižně charakterizuje rozmluva Schimanského s Thannerem v epizodě Smrt na stadionu, kde jim klíč k rozluštění případu poskytne ne úplně zřetelná fotografie. – Thanner (prohlíží si fotku): „Člověče, s trochou fantazie…“ Schimanski (rozhodně): „Tu máme.“ To je totiž to správné slovo: fantazie. Ani při její absenci si nelze nevšimnout, že duisburská řada Místa činu se vymyká z běžné seriálové produkce své doby i celé televizní historie. S trochou fantazie to ale samozřejmě jde mnohem snáz, neboť tím, že pomáhá rozvinout intencionální prvky seriálu a rozprostřít je na území nezáměrnosti, podněcuje ke hře. A hřiště je pořád poloprázdné.