Rozhodnutí vlády o výrazném zvýšení školného vyvolalo v Kanadě nejrozsáhlejší studentské bouře od šedesátých let. Stávka studentů v provincii Québec trvá už čtyři měsíce a navzdory represím ze strany státu i nepřízni médií se na jejich stranu postupně přiklánějí i další vrstvy kanadské společnosti.
Studentské bouře jsou neodmyslitelnou součástí protestů a rebelií na celém světě. Studenti v kanadském Québeku se ale liší tím, že na svou stranu v neobvyklé míře získávají další části populace. V univerzitních areálech operují studentské hlídky a tisíce lidí pochodují večer co večer Montrealem při tzv. nočních demonstracích. Jak mohlo vzniknout tak silné protestní hnutí, jaké Kanada zažila naposledy v šedesátých letech minulého století? Odpověď není jednoduchá, můžeme však rozpoznat některé základní prvky: vláda se ve vyjednávání projevila jako naprosto netolerantní; policie zasahovala (a zasahuje) velmi brutálně; studentské organizace jsou stále rozhodnuty ve stávce vytrvat. Než se budeme zabývat poslední vládní reakcí, „obuškovým zákonem“, který vláda protlačila québeckým Národním shromážděním 18. května, zmiňme alespoň stručně vznik stávky.
Nejde jen o studenty
Naplno začala 13. února, poté, co vláda rozhodla výrazně zvýšit školné na vysokých školách. To v posledních pěti letech stoupalo o 100 dolarů ročně, tentokrát se však vláda rozhodla zvýšit je jak na vysokých školách, tak na systému vyšších škol CEGEP – jímž po střední škole musí projít každý, kdo chce studovat na univerzitě – v průběhu příštích sedmi let o plných 82 procent. Přitom 40 procent vysokoškoláků nedostává od rodičů žádnou podporu, 80 procent jich při studiu pracuje na plný úvazek a pochopitelně také rostou studentské dluhy. Souhlas s připravovanou stávkou rozhodly demokratickým hlasováním postupně všechny fakulty québeckých vysokých škol.
Intenzita protestu sílila tak, jak narážela bez ustání na odpor vlády. Dal by se ve stručnosti charakterizovat jedním ze studentských hesel: On ne lâche pas! (Nepodvolíme se!) Protest se rozrůstal za pomoci společnosti, jež začínala chápat, že nejde jen o studentskou stávku, ale také o boj za svobodu a práva jiných společenských skupin. Nepřítelem se stal neoliberalismem prosáknutý establishment, a také kanadská média, jež proti studentům vedla zápornou propagační ofenzivu a označovala je jako „náročné, sebestředné spratky“. Kdo chtěl objektivnější informace, nacházel je v zahraničí v britském The Guardianu nebo na stanici Al Jazeera English. Doma se daly získat pouze na sociálních sítích nebo v québecké Concordia Student TV či přímo ve studentském tisku. Přední kanadský deník The Globe and Mail se vzchopil teprve 2. června, když na titulní straně prohlásil: „Netýká se to už jenom školného“ a přinesl dvě strany analýz a věcných informací.
Zákon tvrdého chlapa
Motivy vlády k použití násilí v tomto střetu byly od počátku jasné: ministerský předseda Jean Charest – považovaný za slabého, neboť v předchozím sporu o školné studentům ustoupil – by v příštích volbách zřejmě čelil porážce (nedávno odhalená korupce ve vztazích mezi vládou, stavebním průmyslem a organizovaným zločinem porážku takřka zaručuje). Tím, že pozornost veřejnosti od těchto skutečností odvrací, se ukazuje jako „tvrdý chlap“, který zavádí „zákon a pořádek“ vůči „vládě chátry“. Potlačením studentských protestů by chtěl ve volbách ne-li zvítězit, pak aspoň zmírnit porážku.
K tomu má posloužit zákon č. 78, plným názvem „zákon umožňující studentům dostávat pokyny od vyšších školních institucí, na nichž studují“ (a kritiky nazývaný „dočasný zákon o québeckém policejním státu“). Ten je ale pouze další rozbuškou v mocenském zápasu – už jen vzhledem k drastickým omezením a trestům, které předpisuje: každé shromáždění o počtu větším než padesát osob musí být ohlášeno policii spolu s údaji o času trvání, případně směru pohybu; policie může shromáždění zakázat nebo nařídit změny; demonstrace a stávkové hlídky jsou zakázány v padesátimetrové blízkosti školních institucí vyššího vzdělání; učitelé, studentští předáci a funkcionáři studentských a učitelských organizací jsou povinni „vést“ studenty k tomu, aby dodržovali zákon, jinak budou trestně stíháni, přičemž stanovené peněžní postihy nejsou ničím jiným než – slovy jednoho komentátora – „uzákoněným finančním terorismem“ (1–5 tisíc dolarů pro jednotlivce, 7–35 tisíc pro studentské funkcionáře, 25–125 tisíc pro odborové a studentské organizace a dvojnásobek v případě opakovaného a každého dalšího přečinu).
Dosud se nepodařilo studentský odpor potlačit ani zesílenou represí. Mnozí lidé se domnívali, že kumulovaný účinek policejních zásahů (při masovém zatýkání bylo jen 23. května zatčeno pět set osob, do 29. května jejich počet stoupl na tři tisíce, nemluvě o zraněných účastnících demonstrací) a hrozby, že budou úředně zrušeny studijní termíny, povedou k ukončení stávky. Mobilizace však pokračuje mírou neztenčenou. Opakovaná vyjednávání vlády se zástupci studentských organizací ztroskotala na neochotě vlády v čemkoliv ustoupit. Konec střetů se zdá být v nedohlednu, studenti proto v tuto chvíli rozvažují, jaký bude další postup.
Autor je publicista.