V Gruzii proběhly parlamentní volby, jež zřejmě zásadně ovlivní směřování této země. Po zveřejnění výsledků, podle kterých byla strana současného prezidenta Michaila Saakašviliho poražena opozicí vedenou miliardářem Bidzinou Ivanišvilim, ovládla mnoho západních komentátorů euforie. Není však na oslavy příliš brzy?
„Chtěl jsem své dva hlasy rozdělit, jeden dát Gruzínskému snu a druhý Saakašviliho Sjednocenému národnímu hnutí,“ říká pětadvacetiletý student z Tbilisi Levan. „O Saakašvilim jsem valné mínění neměl, ale je pravda, že s drobnou kriminalitou opravdu zametl. Stejně tak s každodenní korupcí. Ta v Gruzii samozřejmě pořád existuje, ale už není lidem tak na očích. Dřív musel člověk dávat úplatky na každém rohu.“
Dobře načasovaný šok
Momentem, jenž velkou měrou přispěl k porážce Saakašviliho hnutí v parlamentních volbách, byl několikaminutový záznam brutálního mučení vězňů v jedné z tbiliských věznic, mimo jiné zachycující znásilnění násadou od koštěte. Ten byl zveřejněn necelých čtrnáct dní před volbami a vyvolal celonárodní protest, jeden z největších za devítileté období Saakašviliho vlády. V první reakci sice gruzínský prezident obvinil opozici ze zfalšování videa, vzápětí ale milovník teatrálních gest pronesl vášnivý televizní projev, ve kterém řekl: „Kdokoli se toho účastnil, kdokoli o tom věděl a nic neudělal, kdokoli to schvaloval, zaslouží ten nejpřísnější trest!“ A aby podpořil image rozhodného vládce, odvolal zbrkle veškerý personál věznic a dočasně jej nahradil policisty. Lidé, kteří v září protestovali v ulicích Tbilisi, však za současný stav vězeňství viní celou vládu, včetně prezidenta. Ministr vnitra Bačo Achalaia, který dříve ve funkci ředitele vězeňské služby položil základy současného systému, byl známý jako prezidentova pravá ruka. Achalaia sice již během prvních dnů protestů ze svého postu odstoupil, řada lidí je ale přesvědčena, že tento případ týrání, ponižování a zneužívání vězňů není ojedinělým selháním jednotlivců, ale systematickou praxí.
Pravda je, že současný gruzínský režim je značně represivní – podle údajů Amnesty International se počet vězňů v gruzínských věznicích od tzv. Revoluce růží v roce 2003 zvýšil na pětinásobek, a Gruzie je tak dnes na čtvrté příčce v poměru počtu vězňů na počet obyvatel.
Vlnu rozhořčení zdatně využil právě Ivanišviliho opoziční Gruzínský sen k získání převahy nad svým oponentem. Protesty se tak brzy změnily v manifestace podpory pro Ivanišviliho koalici. Zároveň se ale začaly ozývat hlasy pozastavující se nad cynismem, s jakým Gruzínský sen se zmíněnými záběry zachází. Brzy se totiž ukázalo, že aspoň některé z nich jsou více než rok staré, což dosvědčil v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa i bývalý dozorce Vladimir Bedukadze, muž, který je údajně natočil a jenž v současnosti žádá v Belgii o politický azyl.
„Nakonec jsem vůbec nešel k volbám,“ pokračuje znechuceně Levan. „Je jasné, že ty záběry byly použity účelově. Ten kdo je měl, čekal se zveřejněním na dobu těsně před volbami. Nešlo mu o mučení a zneužívání vězňů, šlo mu jen o to získat moc.“ Podobně jako Levan se rozhodlo dalších čtyřicet procent gruzínských voličů, což je dost vysoké číslo.
Příliš brzy na optimismus
Pochyby ovšem vzbuzuje i samotná koalice Gruzínský sen. Jde o koalici šesti relativně malých stran, které spojuje pouze nenávist vůči Saakašvilimu a naděje, že jim spojenectví s nejbohatším Gruzíncem Ivanišvilim přinese mandáty v zákonodárném sněmu. Některé strany jsou přitom svým programem mnohem blíže Saakašviliho Sjednocenému národnímu hnutí než svým koaličním partnerům z Gruzínského snu. Optimistické vize poklidného předání moci demokratickou cestou tak mohou být brzy zničeny neschopností jednotlivých stran vítězné koalice domluvit se na obsazení ministerstev a dalších klíčových úřadů. Kromě toho, pokud se Ivanišvili opravdu stane předsedou vlády, čeká Gruzii přinejmenším do prezidentských voleb v říjnu 2013 období takzvané kohabitace, kdy budou proti sobě stát úhlavní nepřátelé ve dvou nejvyšších ústavních funkcích. Tento konflikt může mít pro zemi, jež čelí vážným sociálním problémům, katastrofální následky.
Obavy však vzbuzuje i osoba samotného Ivanišviliho. Miliardář, jenž položil základ svému jmění v Rusku v období divokého kapitalismu devadesátých let, své politické názory prezentuje pouze velice obecně a vágně. Co se týče ekonomických otázek, dokonce se pozoruhodně shoduje se svým hlavním soupeřem. Je zastáncem minimálního státu a neoliberálního modelu. Jako filantrop, sponzorující řadu různých sociálních projektů, má zřejmě představu, že sociální problémy současné Gruzie lze řešit nahodilými charitativními akcemi dobrotivých miliardářů. Ivanišvili si ale také dlouhodobě budoval dobré vztahy s gruzínskou ortodoxní církví – ze svých peněz například nechal postavit obří katedrálu sv. Trojice v Tbilisi. Když před rokem, poté, co oznámil svůj úmysl kandidovat ve volbách, přišel o gruzínské občanství (v té době byl též občanem Ruské federace a Francie, což gruzínské zákony nedovolují), patriarcha Ilja II., v gruzínské společnosti uznávaný jako nezpochybnitelná autorita, byl první, kdo se veřejně vyslovil, aby mu bylo občanství vráceno. Prostřednictvím církve tak Ivanišvili získal podporu značné části nejkonzervativnější složky gruzínské společnosti, kterou by jinak jen těžko oslovil.
Jedno pro Gruzii zásadní téma však Saakašviliho a Ivanišviliho opravdu rozlišuje – otázka vztahů s Ruskem. Zatímco Saakašvili trvá na svém nekompromisním protiruském postoji, Ivanišvili jakkoli opatrně, přece jen vybízí k normalizaci vztahů. Běžní Gruzínci se dnes potýkají s reálnými sociálními problémy, jako je vysoká nezaměstnanost či růst cen potravin a energií, takže je ve vztahu k historicky nejsilnějšímu obchodnímu partnerovi Gruzie spíše přesvědčil Ivanišviliho realismus. Otázka územní celistvosti země je sice pro mnoho Gruzínců stále zdrojem znepokojení, zároveň si však uvědomují, že tím si v zimě nezatopí.
Autor je mluvčí iniciativy ProAlt.