Vítejte v revoluci

„Occupy Wall Street je hnutí odporu, jež nemá vůdce a skládá se z lidí mnoha barev, pohlaví a politických přesvědčení. Věc, která je nám všem společná, je, že my jsme těch 99 procent která už nebudou tolerovat chamtivost a korupci jednoho procenta. Abychom dosáhli svých cílů, používáme revoluční taktiku „arabského jara“ a povzbuzujeme k použití nenásilí, abychom maximalizovali bezpečnost všech účastníků. Hnutí #ows dodává odvahu skutečným lidem, aby zespodu vyvolávali skutečnou změnu. Rádi bychom viděli valná shromáždění na každém zadním dvorku, na každém pouličním rohu, protože k vybudování lepší společnosti nepotřebujeme Wall Street a nepotřebujeme politiky. Jediné řešení je světová revoluce.“

Na připravené půdě

To o sobě říká hnutí, jež vloni 17. září málokdo čekal, ačkoli půda pro ně byla připravena už delší dobu. Ve Spojených státech se v posledních čtyřiceti letech nevyskytlo žádné podobné „pozdvižení“. Dnes v souvislosti s hnutím Occupy Wall Street vzpomínaný odpor proti vietnamské válce se v mnoha ohledech od současného dění lišil. Půdu hnutí #ows připravila především krize, která od roku 2008 zmítá Amerikou, ale i předchozí hospodářský vývoj, v jehož průběhu se stále více – a hrozivěji – rozšiřuje propast mezi bohatstvím a chudobou. V roce 2005 měly domácnosti spodních dvaceti procent obyvatel průměrný příjem 10 655 dolarů, horních dvaceti procent pak 159 583 dolarů: rozdíl 1 500 procent je tedy vůbec největší zaznamenaný v historii. Zatímco v roce 1979 mělo jedno promile nejbohatších Američanů (přibližně 300 tisíc lidí) 2,2 procenta veškerých příjmů, v roce 2005 už to dělalo více než 7 procent. Přitom zisky z dlouhodobého kapitálu byly do roku 1997 zdaňovány 28 procenty, poté do roku 2003 pouhými 20 procenty a následně byla daňová sazba snížena až na 15 procent. Daň z dividend poklesla v témže roce z 35 na 15 procent.

Tato prohlubující se příjmová nerovnost má viditelné představitele: především bankéře (nezačala současná krize pádem Lehman Brothers?) a vůbec reprezentanty finančního světa. Ten je sice součástí ekonomiky, ale částí značně autonomní a nezřídka i jednající v úzkém vlastním zájmu proti tzv. ekonomice reálné. Navíc jej lze popsat výstižnou zkratkou jeho hlavního sídla – Wall Streetu.

Vykupitelé, rebelové a radikálové

Za významného „duchovního otce“ nového hnutí (třebaže v rozhovorech s novináři svůj podíl na jeho vzniku minimalizuje) je považován vydavatel kanadského antikonzumeristického dvouměsíčníku Adbusters Kalle Lasn. Časopis má náklad kolem 120 tisíc výtisků. Uvážíme­li následující prohlášení z programu listu, neujde nám názorová a snad i sociální spřízněnost s hnutím #ows: „Jsme celosvětová síť umělců, aktivistů, spisovatelů, šibalů, studentů, pedagogů, vychovatelů a podnikatelů, kteří chtějí uspíšit nové sociální hnutí informační epochy. Naším cílem je pád existujících struktur a vyvolání výrazné změny směřování našeho způsobu života v 21. století.“ Když Lasn a jeho redakční kolega Micah White zhlédli začátkem loňského roku protesty Egypťanů v Káhiře a mladé Španěly při obsazování náměstí španělských měst, ptali se sami sebe, proč se nic takového neděje v Americe. Výsledkem jejich úvah byla výzva, uveřejněná v srpnu v Adbusters, aby 17. září obsadilo dvacet tisíc „vykupitelů, rebelů a radikálů“ na několik měsíců Wall Street – sídlo onoho jednoho procenta, které ovládá Ameriku.

Třebaže se vyzvaných dvacet tisíc lidí hned nedostavilo, prvních několik tisíc bylo dostatečně viditelných a postupně se k nim připojovaly další tisíce. Kromě toho se podobné skupiny okamžitě objevily ve všech velkých amerických městech a postupně i v mnoha menších. „Occupy“ bylo stejným zaklínadlem na západě v Los Angeles jako na východě v Bostonu. Podrobně lze vývoj celého hnutí sledovat na jeho webových stránkách (­www.nycga.org nebo www.togetheroccupy.org). Důležitější se zdá ovšem být hledání toho, co hnutí přináší nového, a odpovědi na otázku, jaké jsou (potažmo budou) jeho dopady na politickou a společenskou situaci ve Spojených státech.

Bez vůdce a proti mnoha cílům

Hnutí #ows charakterizuje především povaha přímé demokracie. Zásada, že není vůdce, platí ve všech skupinách. Vlastní agendu provádí valné shromáždění, v němž má každý účastník jeden hlas stejné důležitosti. Běžná agenda byla rozdělena tematicky a mají ji na starosti pracovní skupiny, „výbory“ – ať už jde o problémy stravování, zdravotnictví, komunikace (newyorská skupina si pořídila knihovnu s pěti tisíci svazky) či bezpečnosti. Obsazení fyzického městského prostoru bylo z mnoha důvodů velmi důležité, v listopadu 2011 však (až na vzácné výjimky) policie obsazené prostory násilně vyklidila koordinovaným celostátním zásahem, což se v posledku stalo jasným dokladem toho, že se státní moc nenásilného hnutí obává. Jistý podíl na odchodu z náměstí a parků měla i zima, neboť není snadné udržovat byť minimální životní podmínky na otevřených místech.

Také z těchto důvodů zahájilo hnutí novou kapitolu svého vývoje. Začalo „okupovat“ nejen banky, nýbrž i korporace, soudy, Kongres, univerzity a podobně. Na mnoha místech bankám rovněž zabránilo převzít domy, jejichž majitelům propadla hypotéka. Aktivity #ows se tím rozšířily o konkrétní sociál­ní pomoc, což současně ukazuje, jak pružně dokáže hnutí odpovídat na měnící se podmínky.

V nejbližší budoucnosti ale číhá především dvojí nebezpečí. První spočívá v tom, že zvláště v roce prezidentských voleb se budou politické strany (tedy zejména demokraté) snažit „začlenit“ hnutí do své kampaně. To by v zásadě znamenalo jeho konec, neboť by se dříve nebo později stalo odnoží strany, jež je neodmyslitelnou částí mocenských – Wall Streetem ovládaných – struktur, proti nimž přitom bojuje. Druhé nebezpečí spočívá v možnosti, že celé okupační hnutí vyšumí stejně jako jeho předchůdci před třiceti lety. První hrozbě #ows dosud úspěšně vzdoruje i přes pokusy ze strany demokratů a jimi ovládaných odborů, s jejichž členskou základnou ovšem spolupracuje. Pokud jde o druhé možné nebezpečí, navzdory pokusům o analýzu či předpověď je na oboje skutečně příliš brzy. Také proto, že hnutí je v mnoha ohledech natolik nové, že i pouhá srovnání málo říkají.

Navíc jsou tu mezinárodní souvislosti, které ukazují, že i přes všechny rozdíly v domácích podmínkách mají indignados z Madridu a Egypťané z Tahriru nebo chilští studenti ze Santiaga s americkými „okupanty“ mnoho společného. Z nadhledu se pak může současné pnutí jevit jako celosvětová vzpoura proti systému, jenž prožívá předsmrtelné křeče svého druhu. Je však téměř jisté, že ve výsledcích letošních amerických voleb se vliv hnutí Occupy Wall Street navenek moc neprojeví. O dlouhodobém vlivu ovšem nepochybuje známý sociolog a historik Immanuel Wallerstein, který ve svém komentáři z loňského 15. října neváhal mluvit o „fantastickém úspěchu“ hnutí a o tom, že #ows podstatně přispívá k přeměně současného světa v jiný.

Autor je překladatel a publicista.