Do centra pozornosti divadel i diváků se po letech nezájmu dostává současná česká hra. Možná také proto, že dramatici znovu začali s veřejností otevřeně komunikovat. Její stav odráží i výsledky kategorie Česká hra dvacátého ročníku ceny Alfréda Radoka.
Na rozdíl od porotou hodnocené dramatické soutěže „Radoků“ je Česká hra inscenační kategorií udělovanou dle prostého součtu hlasů ankety kritiků. Z užší nominace, v níž se ocitla trojice známých jmen Petr Zelenka, Miroslav Bambušek a David Drábek, cenu nakonec získal posledně jmenovaný za hru Jedlíci čokolády, kterou ve vlastní režii uvedl v minulé sezoně ve svém domovském Klicperově divadle. Pro Drábka to přitom není první „zářez na pažbě“, protože tuto cenu obdržel již v roce 2005 za hru Akvabely a před dvěma lety za text Náměstí bratří Mašínů (rozhovor s Davidem Drábkem viz A2 č. 16/2006).
Občan a společnost – ohrožené druhy
Jedlíci čokolády jsou komedií, v níž Drábek zpracovává své oblíbené téma bizarně pokřivených mezilidských vztahů a opět velmi vtipně paroduje svět mediální reality. Hra přitom stojí na čechovovském půdorysu. Tři sestry (Helena, Róza, Valérie) po smrti svého otce žijí ve společné domácnosti a snaží se postavit na nohy. Všechny tři trpí nějakou bizarní úchylkou nebo traumatem. Helena se vzpamatovává z náhlého úmrtí svého dítěte, Valérie se uzavřela ve svém vlastním světě a odmítá opustit práh domu a Róza se zase stala otrokem konzumního způsobu života, konkrétně čokolády a televize. Jejich dramatickými protihráči jsou tři muži, kteří jsou v jistém smyslu ještě většími outsidery. Takto namíchaná šestice postav umožňuje Drábkovi rozehrát parodii na milostné příběhy z ranku červené knihovny, na níž může stavět další významové plány hry. Text přitom spojuje a volně kombinuje také řadu dalších populárních žánrů (horor či filmovou grotesku) a volně směřuje k žánrovému synkretismu. Výrazným motivem, který se ve hře objevuje – jak jinak než ve velmi ironizované poloze –, je motiv občanského aktivismu a hrdinství v době, kdy není proti čemu ani proti komu bojovat.
Podobné téma stojí v centru další nominované hry Ohrožené druhy Petra Zelenky. Nedobrá finanční situace přinutí stárnoucího fotografa Jeremyho dát svou image neposkvrněného bojovníka za lidská práva a morální hodnoty do služeb reklamní agentury propagující medicínsky dosud řádně neprověřený lék. Jeho osud má parametry divokého snu, kterým je tato hra také orámovaná. Zmatení hodnot a křehkost mezilidských vztahů, které nestojí na pevných základech, je však jen jednou obsahovou rovinou celého textu. Tento tragikomický příběh se totiž odehrává v současnosti, v níž se již naplno ozývá finanční krize. Z tohoto pohledu lze Zelenkovu hru číst jako kritiku korporátního kapitalismu, který funguje na pochybných hodnotách a deformuje jak společenské vztahy, tak také proniká do sféry každodenních životů a páchá v nich drobná „zvěrstva“.
Ještě o stupeň společensky angažovanější hrou je Česká válka Miroslava Bambuška (recenzi inscenace viz A2 č. 14/2011). Ta se pokouší na příkladu jedné vesnice, která se rozhodla, že nevydá svého faráře do rukou Státní bezpečnosti, reflektovat dosud stále velmi kontroverzní téma českého protikomunistického odboje v padesátých letech minulého století.
Od historie k politice
Tyto tři texty v jistém smyslu odhalují základní tendence současné české dramatiky, která se po letech opět vrací ke společensky ožehavým tématům. A snaží se aktivně ovlivňovat veřejné mínění či alespoň podnítit kritický pohled čtenářů a diváků na svou národní minulost, ale také na stav současného světa. Reflexe minulosti samozřejmě není v novodobém českém dramatu novum. Již po revoluci se objevovala díla, která se mnohdy velmi radikálně pokoušela zúčtovat s dědictvím posledních čtyřiceti let (například Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma Karla Steigerwalda). Nyní se však téma velmi nedávné minulosti zjevuje v dramatických textech v poněkud jiném světle. Už nejde jen o autentickou výpověď o životě v reálném socialismu, ale často přímo o divadelní rekonstrukci některých klíčových událostí tehdejší doby (příkladem je Horáková, Gottwald Karla Steigerwalda nebo Já, hrdina Jiřího Havelky a kolektivu). Hry o minulosti často kombinují fabulační techniky s autentickými prameny a balancují na hraně dokumentu a fikce. Touto cestou se vydali autoři spojení s brněnským divadelním souborem Feste třeba ve hře Osmdesátdevět; Trenažér jedné revoluce, která je mimo jiné složená ze skutečných záznamů politických jednání z listopadu 1989.
Současnou sociální a politickou tematiku zas akcentuje hra Romana Sikory Zpověď masochisty, která je i otevřenou kritikou vlády (jednou z postav je ministr Kalousek). Textovým substrátem divadelních inscenací se v posledním desetiletí také často (jako svébytná dramata) stávají policejní odposlechy z prostředí byznysu a politiky, které jsou prostředkem, jímž se karikují některé mediálně známé korupční kauzy (např. Blonďatá II, reagující na případ Věcí veřejných). Zdá se tedy, že v dramatické literatuře se v posledních několika letech postupně ustálila společensky orientovaná linie tvorby, jejíž autoři se prostřednictvím svých děl přímo vyslovují k určitým společenským jevům.
Podoba současného dramatu
Struktura většiny textů samozřejmě odráží změny v polistopadové společnosti a zrychlené tempo globálního světa. Montážním principem sestavené série obrazů ukazují současného člověka ve výřezu dílčích situací, „nasvíceného“ z mnoha různých úhlů. Dramatici také stále častěji hledají cesty, jak prostřednictvím postav přímo oslovit diváky, a to i za cenu zrušení divadelní iluze. Dramatické texty totiž do své výstavby mnohdy přímo zapojují zcizovací efekty a metadivadelní komentáře. Hry počítají s multimediální prezentací a snaží se do svého divadelního jazyka vtělit prvky mediální řeči. Na druhé straně se také současná dramatika drží určitých témat a postupů, které by se daly označit jako typicky české. Autoři stále pohlížejí na člověka a jeho pozici ve světě s kombinací ironie a humoru, o čemž svědčí přetrvávající obliba tragikomického žánru, kde tvůrci mohou volně přecházet z vážné tóniny ke komice. Sžíravou kritiku poměrů a brutálně odhalené násilí – jako například v anglosaské coolness dramatice – u nás příliš čekat nemůžeme.
Snad nejzáslužnější práci na poli současného dramatu odvádí pražské Divadlo Letí, které se přímo programově specializuje na uvádění „čerstvých“ jak českých, tak zahraničních her. Letos také podruhé udělilo cenu Marka Ravenhilla za nejlepší domácí inscenaci nového textu. Všechny tyto aktivity pomáhají přivádět na scénu nové dramatické talenty – podobně, jak to již od roku 1959 dělá britský Royal Court Theatre, v jehož líhni se zrodili autoři jako Ravenhill, Sarah Kane nebo Martin McDonagh. Po letech existence v „ústraní“ se tedy nové hry, a to i některých českých dramatiků, konečně dostávají do popředí zájmu a řada z nich se dočkala i scénické realizace. Až čas ovšem ukáže, co z této „nové vlny“ má trvalejší hodnotu a bude zařazeno mezi kanonická díla, a co mělo význam jen dobový.
Autor je doktorand na FF MU.