V době končící mise Pražského komorního divadla v prostorách Divadla Komedie zde dostal režijní a výtvarný prostor Michal Pěchouček. Jak interpretuje „samotu bavlníkových polí“ načrtnutou Bernard-Mariou Koltèsem v polovině devadesátých let?
„Tragika života spočívá možná v tom, že si aspoň jednou během dne klademe podmínky, čím by náš život měl být naplněn, a dobrovolně se opájíme jedovatým sentimentem po tom, co nám chybí. Hodnotíme kvalitu naší existence jako nějaké zboží. O podivném obchodu, o nesmyslnosti sentimentu, sebedestrukci a ubohosti nesplnitelných tužeb je pro mě Koltèsova hra. Sám dělám neustále tu samou chybu, a proto mě jeho text od začátku vzrušoval,“ píše Martin Pěchouček o hře V samotě bavlníkových polí (Dans la solitude des champs de coton, 1986) francouzského dramatika Bernard-Marii Koltèse, které se v Divadle Komedie ujal jako režisér. Ve světě přeludu a skutečnosti, dospívání a dospělosti potkáváme dvě postavy, v samotě hledající samy sebe.
Důvěrnost, cizota
Bernard-Marie Koltès přenechal scénickou podobu hry interpretům. V jeho textu nenalezneme žádné místo děje ani žádný návod pro jeho scénické vybavení, a tak režisér sám vytváří novou vrstvu významu – je jen na něm, kam umístí samotu bavlníkových polí. Michal Pěchouček vsadil bavlnu na prádelní šňůry a do prostoru mezi nimi, který při prvním zběžném pohledu nemusí s diváckými představami o bavlníkových polích nijak korespondovat. A přece: je tak docíleno souhry důvěrně známého světa s příchutí domova se světem jiným, neznámým, cizím. První a poslední scénu rámuje sama samota, zpočátku narušená neočekávaným zjevením, na závěr naopak vyvolaná neočekávaným odchodem.
Konstelace postav odpovídá té, kterou známe z klasických her, z Fausta či Hamleta, z děl, v nichž hraje roli smlouva, předsevzetí, určitá forma závazku. Jsou to hry o lidství, lidské přirozenosti, lidských touhách, rozhodnutích, nedostatcích a chybách. Dealer a Klient, v podání Ivany Uhlířové a Jiřího Černého, jsou – podobně jako sluha a pán, světlá a tmavá – představiteli dvou stran jedné mince, jsou to dva póly, které se přitahují. Je důležité, že se přitahují, a ne kdo je kdo, protože rozdělení rolí je variabilní.
Ti, kteří musí žít
Ivana Uhlířová dokazuje víc než v kterékoli jiné hře, že zvládne zahrát jakoukoli postavu, a co je nejdůležitější, i jiným způsobem. V této hře mění styl svého hraní – ne proto, že vystupuje v mužské roli, ale možná právě proto, aby byla nerozpoznatelná, bez identity, jen druhý hlas, který ani neodpovídá, nýbrž se jen ozývá. Hra je postavena na kontrastech. Ty jsou nejlépe patrné v klíčové scéně, která poodhaluje režisérův záměr: je to scéna, kdy na jeviště přichází postava „muže otce“, aby pověsila a sebrala prádlo. V porovnání s jejím příběhem, který sice neznáme, náhle ztrácí předešlý děj na váze. Spor se stává abstraktním, Dealer i Klient se mění v přeludy. Oba věší zpět prádlo, které „muž otec“ sundává, ten je ale oba ignoruje, neexistují pro něj. Prolíná se zde rovina slov s rovinou činů, rovina touhy s rovinou života. Cítíme melancholii, smutek, vzpomínky.
Stojí zde proti sobě dlouhé monology, které se na konci rozplynou jako tajemná postava Dealera a o nichž nelze s jistotou říct, zda se opravdu udály, a ticho, které se stává hmatatelným, přímo tíživým, a s nímž najednou do hry vstupuje život, skutečný lidský osud. Slova Klienta a Dealera neobstojí ve srovnání s činy, které mají smysl a cíl. Život nevyjádří filosofická rozprava ani fiktivní obchod. O třetí postavě hry se nedovíme nic, ale tušíme, že ona jediná je ta skutečná, ta, která cítí. Rovina „co by, kdyby“ hledání a sporů se proměňuje v rovinu bytí.
Hra si nepokládá otázku, co je to touha, nýbrž co je to život. Touha může být jen předzvěstí, předehrou života. Nikdy se nebude moci poměřovat s tíhou života. Vyobrazený život se pohybuje mezi zvykem (věšení a sundávání prádla) a citem (svetr v otcových rukou dostává nový rozměr, ze symbolu se stává skutečnost, vzpomínka, která vytrhuje z rutiny). Michal Pěchouček diváky nechává vstoupit do tmavé samoty, ve které mohou potkat sami sebe. Zhmotnil to, co se dle něj nalézá mezi řádky: život mezi šňůrami touhy. Život, který může i bolet jako bodající světlo v závěru hry, kdy se setkává svět divadla s realitou: my jsme ti, kteří musí žít.
V samotě bavlníkových polí patří mezi inscenace, na které může být Divadlo Komedie hrdé. Řadí se k tomu nejlepšímu, co současná divadelní scéna nabízí. Ano, jde o divácky náročnou hru. Spokojil by se ale divák Komedie s nějakou jinou?
Autorka je germanistka.
Bernard-Marie Koltès: V samotě bavlníkových polí. Překlad Daniela Jobertová a Václav Jamek, režie a výprava Michal Pěchouček. Divadlo Komedie, Praha, premiéra 9. 3. 2012.