Kritika vůči Nečasově (nebo možná spíše Kalouskově) vládě se sice stupňuje, ale zastánci údajných reforem zpravidla odrážejí kritiku slovy: „Máte nějakou alternativu? Nemáte. Tak mlčte.“ Mimo reformistické návrhy, které by tu trošku přidaly a tam trošku ubraly, se naštěstí i v českém prostoru objevují vize radikálnějších změn. Ty jsou ale závislé na aktivitě a spolupráci samotných občanů, občanských sdružení a dalších subjektů, nikoli na čekání „až to praskne“. Velkou inspiraci je možné hledat v Latinské Americe, ale hnutí zdola se intenzivně rozmáhají také ve Spojených státech. V souladu s teorií, která nám říká, že zásadní systémové změny musí začít v nejvyspělejších zemích, by tedy bylo dobré vědět, co se vlastně v tomto směru, mimo mediálně známé hnutí Occupy, v USA děje.
New Economy Movement (Hnutí za novou ekonomiku) začíná pomalu a zdola měnit tradiční obraz Spojených států. Jde o široké uskupení, které spojuje organizace i jednotlivce, kteří se snaží o změnu celého socioekonomického systému USA. Samozřejmě včetně politiky. Hlavním cílem je přitom demokratizace vlastnictví do rukou 99 procent Američanů. To vše by se mělo stát ekologicky udržitelným způsobem a na základě občanské participace v budování komunit. Nejde přitom jen o plané kavárenské filosofování. Jedním z nejsilnějších projevů nového hnutí je totiž například boom družstev. Roli nehraje jen skutečnost, že OSN vyhlásila rok 2012 Mezinárodním rokem družstevnictví, ale také fakt, že právě družstva jsou právní formou, která umožňuje, ba přímo vyžaduje aktivitu svých členů. Družstevnictví předpokládá fungování na bázi solidarity a vzájemné spolupráce a družstva mají v současné době i jinou vynikající vlastnost – nejsou zakládána primárně za účelem zisku, nýbrž za účelem uspokojení potřeb svých členů. Proto ostatně družstva houfně vznikají ve vyloučených lokalitách. Řada z nich se orientuje na energetiku, například solární, nebo pěstování zeleniny. Vstříc jim vychází veřejný sektor – nemocnice a univerzity užívají jejich zboží a služby.
Velký význam má jistě příklad Mondragonského družstva, nejúspěšnějšího družstevního podniku na světě, a jeho spolupráce s Centrem zaměstnaneckého vlastnictví v Ohiu. Zaměstnanecká participace (ESOP – employee stock ownership plan) je ve Spojených státech rovněž rozšířená, více než deset milionů Američanů dnes pracuje ve firmě vlastněné zaměstnanci. Dynamicky roste i počet komunit, které se snaží získat pod veřejnou kontrolu infrastrukturu, bydlení a půdu. Hnutí stojí rovněž za kampaní Move Your Money, která vedla k tomu, že některé státy USA již připravily legislativu pro vznik veřejné banky (například Severní Dakota). Idea družstevnictví tedy není ve Spojených státech – aspoň ve srovnání s Českou republikou – nijak zvlášť pošramocena a neustále zde vznikají družstevní záložny nebo družstva v podobě bank vlastněné danou municipalitou.
Jedním z nástrojů oživení komunity jsou lokální, alternativní měny. Mezi nejznámější patří Berkshares ve státě Massachusetts. U nás jsou tyto nástroje, které povzbuzují ekonomickou, a tím pádem také sociální činnost v dané lokalitě, stále dosti neznámé. A to pro příklady nemusíme chodit až do Spojených států, německý Chiemgauer máme přímo „za humny“.
Hnutí za novou ekonomiku však nemá jen ryze praktický, akční aspekt, disponuje také svou teoretickou reflexí. Zabývá se nejen tím, jak vytvořit v praxi zárodky „něčeho“ nového, ale také jak se vypořádat s velkými korporacemi. Možnosti se pohybují od návrhů na změnu dozorčích rad, kde by zasedali představitelé komunit a nevládních organizací, až po radikálnější řešení Davida Schweickarta, který by tyto korporace prostě znárodnil a předal je k řízení zaměstnancům. Mezi významné osobnosti hnutí patří mimo jiné i Richard Heinberg, jenž se dlouhodobě zabývá ropným zlomem. Obecně je zdůrazňována nutnost vypracování realistického konceptu ekologicky udržitelné ekonomiky i nového pojetí veřejných statků.
Ve Spojených státech existuje již řada think-tanků a institutů, které se přechodem na nový systém intenzivně zabývají. Tematické rozpětí je široké: ekologie, veřejné banky, zaměstnanecké vlastnictví, družstevnictví, vytváření komunit. Podobné věci se navíc probírají na univerzitách, v obchodních centrech a nejrůznějších trustech. Práce aktivistů přitom naráží na stejné překážky jako v České republice – zkreslené informováni médií a obrovskou moc finančního kapitálu propojeného s politikou. Místo rezignace však následuje spíše aktivismus „od dveří ke dveřím“ a praktická činnost. Ostatně, ekonomické a sociální podmínky se zhoršují a funkční projekty, které ukazují, že to „jde i jinak“, jsou tím nejlepším nástrojem, jak přesvědčit ty, kteří nemusejí mít současný systém v lásce, ale přijímají jej jako nutné zlo s tím, že „nic jiného není myslitelné“. Indoktrinace zhoubným thatcherovským přesvědčením „there is no alternative“ je mistrným tahem vládnoucí moci.
U nás bohužel zatím nemáme vytvořenou spolupracující síť komunit. Existuje ale řada možností, jak začít: od výměnných cyklů přes zakládání družstev, budování lokálních cyklů na bázi zemědělství, zpracování odpadů a výroby energie po zakládání sociálních podniků atd. Čekat na „osvícenou“ elitu by se mohlo stát čekáním na Godota, což mi potvrdilo setkání na Vysočině, kde jsem vícekrát zaslechla jediné: musíme si pomoci sami, spolu, zdola.
Autorka je ekonomka.