Žít queer život!

Tématem tohoto čísla je angažovaná poezie. Znamená pro vás něco tento termín?

V souvislosti s mými zájmy a tvorbou je termín angažovanosti synonymem pro podílení se na kolektivních projektech – to je moje strategie.

Měli jsme na mysli spíše možnosti literatury, snahu sdělit slovy konkrétní politický postoj. Ve vašem textu Ecstatic Resistence je patrné úsilí o narušení zaběhnutých lingvistických kategorií, útlaku normativního jazyka. Jde tedy o příklad angažovanosti v literatuře?

Myslím si, že nemusí jít jen o literaturu. Největším zájmem feministického hnutí je otázka genderu a jeho hranic, vymanění se z těchto určení, a o tom je také můj text. Organizace, s nimiž spolupracuji, se zaměřují především na aktivity cílené proti policejnímu, vězeňskému státnímu aparátu, který ve Spojených státech nyní vládne. Mnoho lidí se možná podiví, jak to souvisí s feministickým myšlením a teorií. Nám ale jde o transaktivismus.

Otiskují se do vaší tvorby nebo myšlení nějak významněji akce Occupy Wall Street?

Měla jsem to štěstí být v New Yorku po celou dobu protestů a bylo to neuvěřitelné. New York je obvykle rušné město, ale tahle událost ho naprosto změnila, lidé si začali více všímat toho, co se kolem nich děje, druhých lidí. Byla to nepochybně inspirace. Minulý rok jsem se ve své tvorbě zabývala otázkou neregulovaného veřejného prostoru jakožto něčeho zcela nemožného. A najednou to bylo zde, přímo v Liberty parku. Bylo to něco neskutečného. Znovu jsem se zamilovala do New Yorku.

Mohla byste stručně vysvětlit váš koncept „extatické rezistence“, představený ve stejnojmenném eseji? Čemu má vlastně vzdorovat?

Začala jsem to spojení používat asi dva roky předtím, než jsem se ho vůbec pokusila definovat. Používala jsem ho během přípravy kolektivního projektu, jehož samotné uskutečnění nám zabralo šest let, takže se ten termín především vztahoval k performativní politice. Postupem času jsem začala vnímat jeho smysl i v oblasti textové. Během psaní jsem sice neměla žádnou určenou strategii, ale každý odstavec drží specifickou strukturu. Lze zde zaslechnout ozvěny akademického jazyka, takový flirt s intelektuálním diskursem, ale o to mi nešlo – snažím se tento jazyk využívat k jiným účelům. Místo učeného pojednání nabízí spíše performativní hru s pojmy, cílenou ke specifickému předmětu. Klíčová otázka je, co všechno může být rezistentní. Pro mě je tenhle pojem důležitý ve vztahu k jazyku i tělu. Jednoduše řečeno, vyjadřuje propojení imaginárna a toho, co zdánlivě nelze změnit. Běží zde o limity reprezentace a jazykového porozumění. Rezistence si přeje uvažovat nad věcmi, které se zdají nemyslitelné a nesdělitelné.

Váš esej zdůrazňuje roli jazyka a vyjadřování ve společnosti. Domníváte se, že je jazyk stále hlavním nástrojem kontroly, nepřebírá tuto úlohu v současnosti spíše obraz?

Jazyk je stále nástrojem sdělení a může být rozrůzněnější než obraz. Všechny moje projekty vyrůstají z jazyka, skládám slova dohromady a sleduji, jak funguje celek. Nestudovala jsem umění, ale psychologii a mezinárodní politiku, takže řeč je v mé tvorbě vždy základem. Když si vybírám slova, uvažuji o jejich blízkosti a jejich vzájemných vztazích. Ke konceptu extatické rezistence jsem udělala i vizuální diagram, takže systém jazyka sleduji jak na rovině lingvistické, tak grafické a vizuální.

Váš text je charakteristický určitým vratkým, hraničním postavením mezi teorií a uměním. Jak se vztahujete k teorii?

V době, kdy jsem studovala, jsem četla Frantze Fanona, Deleuze a Guattariho a mnoho dalších. Tehdy to byla poměrně módní záležitost, ale stejně mě tyto texty velmi ovlivnily. K psychoanalýze jsem se dostala přes sociologii, zkoumání revolučních hnutí a jejich genealogie. Teď už mám od těchto textů trochu odstup. Samozřejmě je čtu, ale ten vztah už není tak vášnivý, jako když jsem byla začínající umělkyně.

Píšete v jistém smyslu záludně. Na první pohled jsou vaše texty poměrně přístupné, přitom však vyjadřují celkem komplikované úvahy.

Pokouším se, aby v mém psaní byly jisté praskliny, kterými se lze nějak přiblížit autorovi, pochopit jeho způsob psaní. Podobná situace může nastat i při výuce, a to i na vysokoškolské úrovni. Někteří učitelé předkládají látku, jako by šlo o jejich výtvor, mají svůj styl. Takže skloubit abstraktní a osobní lze vcelku dobře.

Pohybujete se na mnoha oborových polích a využíváte rozmanitých médií. Je tato interdisciplinarita záměrná, například v politickém smyslu? A souvisí nějak s konceptem rezistence? Nebo se jedná o snahu nebýt polapitelná?

Odpovídám ano a ano. Instinktivně se zúčastňuji rozličných projektů, jako umělkyně se také velmi ráda setkávám s nejrůznějšími lidmi a přijímám různé role. Například píšu texty pro hudební skupiny, což je naprosto odlišná tvorba, co se performativity, ale i struktury a pravidel týče. Je to podivné, těžké a zábavné najednou. Všechny věci, kterými jsem se v průběhu své umělecké praxe zabývala, se snažím kombinovat, a vytvářet si tak vlastní umělecký obraz. Ale nepochybně by bylo snazší, kdybych zůstala u jednoho výrazu, média. Měla bych svou nálepku, byla bych úspěšná a vydělávala kupu peněz. Nikdy jsem to neudělala a za tímto rozhodnutím si plně stojím. Stále trvám na jistých podmínkách, za kterých jsem jako umělkyně ochotná pracovat, a odmítám v životě dělat kompromisy. Tahle cesta je svým způsobem i politický postoj.

Vaše díla jsou často svázána s konkrétním místem. Teď jste v Praze. Domníváte se, že je možné v tomto regionu uchopit něco, co by jinde pojmenovat nešlo?

Obecně můžu říct, že v mé tvorbě vznikla potřeba komunikace s konkrétní lokalitou v podstatě tak, že jsem neustále cestovala z místa na místo. Mohla jsem opustit svůj byt a neplatit pravidelně nájem. Mám to ráda, vyhovuje mi to, i když bych to asi těžko mohla označit za strategii – byla to prostě nutnost. O střední Evropě si mluvit nedovolím, protože jsem tu pouhé tři dny. Mým kontextem je zde galerie Tranzitdisplay a její členové, s nimiž jsem pracovala již před dvěma lety a dobře se známe. Ale Praha je pro mě zcela nová. A to i v tom smyslu, že jsem nikdy předtím podobnou retrospektivní výstavu neměla, je to moje velká premiéra. Na výstavě je video z roku 2007, další vzniklo letos v červnu v Tate Gallery a ještě jsou zde dvě menší projekce.

Co pro vás znamená slovo queer?

Používám ho už léta a osobně je neužívám jen v rámci otázek sexuální orientace. Queer odkazuje na určité univerzální postupy a přístupy. Queer je záležitostí performativity, člověk může mít queer jazyk a queer životní styl. Jde v zásadě o politickou kategorii, opoziční postoj. Zajímají mě queer životy, ať už to znamená cokoli. I feminismus chápu v širším významu, nejde jen o ženská témata, ale o opozici vůči rasismu a patriotismu. Opět jde o rozhodnutí, jak žít svůj život.

Jde tedy o jakési opoziční hnutí?

Asi tak dvanáct let už žiji v New Yorku, ale pořád je v podstatě nemožné nazvat queer přímo hnutím. Aktivismus tu bují velmi živě, lidé se zajímají o roli systému, ale nemyslím si, že jsme vytvořili zřetelnou, konzistentní queer kulturu.

Může být takový únik před nálepkami považován za specifickou identitu?

Může, ale stejně tak mne můžete nazývat jinak. Neutíkám před nálepkami jako gay nebo lesba, ale osobně dávám přednost termínu queer, protože se vztahuje k ideologii, k mým názorům. Jsem zkrátka členkou queer komunity existující ve Státech, která sdružuje mnoho transidentit, a tady jsou jakékoli nálepky zbytečné.

Označila byste se za aktivistku?

Lidé mě tak někdy nazývají a já jim to nevymlouvám. Byla jsem součástí jedné velké výstavy v New Yorku a ptali se mě: „Jaké to je, být zde jediným umělcem-aktivistou?“ Říkala jsem si, to je ale hloupá otázka. Mám přátele, kteří jsou skutečnými aktivisty, a s nimi se nemůžu srovnávat. Já jsem přece umělkyně, zatraceně. Oni jako právníci obhajují lidi, kteří se dostali do vězení na základě své sexuální orientace. Tomu říkám skutečný aktivismus.

Takže příliš nevěříte tomu, že by umění mělo nějaký významný vliv na společnost?

To je jeden z důvodů, proč svou tvorbu stavím na spolupráci a příliš se nevěnuji uměleckým artefaktům. Je to samozřejmě otázka, kterou každodenně sama sobě pokládám. Proto mi trvalo tak dlouho, než jsem se skutečně stala umělkyní – toužila jsem být užitečnější. Ale kdybych v umění nevěřila, nemohla bych ho vytvářet.

Queer komunita v New Yorku se zdá být velmi silná. Má jistou nezpochybnitelnou pozici na umělecké scéně, má vlastní časopis, výstavní prostory…

To je pravda a jsem ráda, že jsme rozpoznatelní i z velké dálky. Newyorský trh s uměním je obrovský a někdy se zdá, že běží jen o něj. Já se mu ze zásady vyhýbám. Umělci z mého okruhu, tedy ti, kteří se počítají ke queer společenství a kolektivu LTTR [feministický genderqueer kolektiv z New Yorku – pozn. red.], vyrostli v tomhle městě a měli zde své významné předchůdce, například skupinu Act Up.

Myslíte, že je možné, aby na základě těchto aktivit vznikla i jistá institucionalizovaná alternativní umělecká scéna? S vlastními galeriemi, paralelním uměleckým provozem?

I tato komunita se různě větví. Když jsem začínala s LTTR, bylo nás jen pár. Dělali jsme svůj časopis s jasným záměrem – rozšiřovat vlastní myšlenky a tvorbu mezi další zájemce. Byl to náš specifický diskurs, nikdy jsme si nechtěli budovat publikum mimo komunitu. Nicméně dnes jsou lidé k různým minoritním uskupením mnohem citlivější, usilují o vytváření alternativ vůči převládajícímu stavu.

Přeložila Anna Vondřichová.