Jasné, logické, racionálně analytické myšlení. Čím důsledněji se ho snažím používat (vtloukli mi do podvědomí snad ve škole nebo nevím kde, že je na něm něco dobrého), tím blíž se ocitám poznání, že je to velice neefektivní, nepřesné a omezující. Nepoužitelný přístup.
Sirény logiky mají přesladký, až příliš abstrahovaně čistý, nebezpečně přitažlivý hlas. Je krásné se oddat té průzračně jasné interpretaci, která navíc slibuje nekonečnou perspektivu, všemocnou ochranu před slepou ulicí bezradnosti. Analytické systémy mají vlastnosti drogy. Vytvářejí závislost. Tomu, kdo je bezvýhradně přijme a příliš jim propadne, přestanou sloužit jako nástroj – jeho pozornost se upne čistě k nim samotným, bez ohledu na původně sledované cíle.
Analýza ze své podstaty spočívá v dělení problémů. Komplexní a zároveň těžkopádně singulární skutečnost je polarizována a rozkouskována do více částí, které hned vypadají veseleji, protože se s nimi dají provádět různé logické operace. Těch se dá nasekat hromada a vytváří se tak falešný dojem pokroku, což motivuje k dalším analýzám, dokud není skutečnost beznadějně rozšmelcována na prach, zatímco svůdně se tvářící balastní kategorie, které u toho je nutné v rostoucích dávkách generovat, na sebe navážou veškeré úsilí.
Banda akademiků, nadopovaných inteligencí jak koně, dokáže v analytickém rauši logicky obhájit cokoli. Potřebují se k tomu jen důkladně vyzbrojit nádobíčkem v podobě pojmového aparátu a mít dostatek času. Potom je jedno, jestli jsou výstupy nesmyslné, nemorální, chybné – vše může působit velmi důvěryhodně, protože tento způsob myšlení má sklony vytvářet si i vlastní normy. Mysl vytěsňuje vše, co zavání marností a optimisticky se drží iluze pokroku. My, kteří správně myslíme, se logicky mýlit nemůžeme, a kdybychom se mýlili, tak to díky správnému myšlení odhalíme, takže to vlastně ani není omyl, a proto je naše myšlení logicky to jediné správné myšlení, a tak dále ad infinitum.
Inteligentnímu feťákovi jeho inteligence taky dělá medvědí službu: jen si závislost dovedněji zpětně racionalizuje. Logika je zkrátka účinný nástroj ke zkreslování skutečnosti. Nevím, jak to máte vy, ale do mě ten fet prali od raného dětství.
Jak známo, drogy nadělají největší paseku na nezletilých. Tady tomu není jinak. Pokud je někdo dobře obeznámen se skutečností, může mu analytické myšlení (při opatrném užívání!) pomoci uvědomit si některé specifické vlastnosti její struktury, takřka mu otevřít nové obzory – aby ho ale Sirény nezlákaly, měl by se obklopit hluchými a k něčemu pevnému se nechat přivázat. Komu je ale skutečnost od počátku předkládána v podobě připravených kategorií s jasnými logickými vazbami, ten je ve vážném nebezpečí, že už nikdy nedokáže vnímat celistvě, mimo tyto kategorie.
Uvědomil jsem si, proč jsem omezený a neschopný, co se týče poslechu hudby: protože do mě od nějakých pěti let, kdy jsem nastoupil na lidovou školu umění, byly pod tlakem pumpovány extrémně analytické systémy evropské notace, hudební historie, estetiky atd. Kdo tím jednou načichne, má problém to ze sebe zcela vyvětrat. Pokračuje to stále, protože skoro každá hudba, která ke mně dorazí, před sebou tlačí hromady analytických dat, kterými je třeba zabývat se ještě dřív, než zazní. Kdo se hrabe v tom, že je hudba vážná a populární, nebo komerční a alternativní, zábavná a duchovní, country a R’n’B a podobně, lehce zapomene na to, že je hudba.
Jeden můj přítel se snaží k hudbě přistupovat zcela otevřeně a důsledně eliminovat i nejosobnější analytické kategorie, tedy dualitu líbí – nelíbí. Něco na tom bude, přináší to nečekanou svobodu. Rád bych se tomu naučil, ale bojím se do toho skočit. Mám zřejmě obavy z absťáku.
Tento text nese neklamné znaky výplodu solidní dávky analytického myšlení. Trochu se mi vymkl z ruky, měl původně řešit něco jednoduchého. Co chcete – lítám v tom odmalička. Nějaký rauš se dostavil, ale ta skepse je nejspíš příznakem počínající kocoviny. Měl bych honem logicky uvažovat, čím se vyprostím.
Autor je hudební skladatel a performer.