Inkarnace popálených dětí

Taťka zrovna na zadní straně domu zavěšoval dveře u nájemníkova bytu, když zaslechl dětské výkřiky, mezi které vstoupil Mamčin hlas. Když na to přišlo, dokázal se pohybovat rychle a z verandy byl v kuchyni raz dva, a než se za ním s prásknutím zavřely dveře se sítí proti hmyzu, opanoval Taťka zcela scénu, tedy převrhnutý hrnec na podlaze před vařičem a modrý plamen hořáku a kouřící kaluž, která po podlaze roztahovala své početné prsty, zatímco batole v naducané plence stálo jak zařezané a z vlasů mu stoupala pára a hruď a ramena mělo zarudlé a oči navrch hlavy a opravdu hodně do široka otevřenou pusu, která jako kdyby neměla nic společného se zvuky, jež vydávala, zatímco Mamku, která klečela na jednom koleni a nesmyslně dítě otírala utěrkou a k jeho výkřikům přidávala své, téměř ochromila hysterie.

Koleno i hebounká malá chodidla ještě pořád byly v kouřící louži, a Taťka tak vůbec ze všeho nejdříve chytil dítě v podpaží a vytáhl je ven a položil do dřezu, ze kterého vyházel talíře, a pak pustil z kohoutku studenou vodu na chlapečkova chodidla a zároveň další studenou vodu nabíral do dlaně a lil mu ji nebo cákal na hlavu a ramena a hruď, ze všeho nejvíc přitom chtěl, aby zmizela ta pára, Mamka se mu mezitím za zády dovolávala Boha, dokud ji neposlal pro ručníky a gázu, pokud ji mají, pohyboval se přitom rychle a důkladně a v mysli neměl nic jiného než účel, neuvědomoval si ještě, jak klidně se pohyboval, ani to, že přestal vnímat výkřiky, protože by ho to ochromilo a nemohl by poskytnout nezbytnou pomoc svému dítěti, které křičelo stejně pravidelně, jako dýchalo, a křičelo tak dlouho, až se křik v kuchyni zhmotnil jako věc, která se rovněž rychle pohybovala po místnosti.

Nájemníkovy dveře venku visely na horním pantu a nepatrně se kývaly ve větru a pták na dubu na druhé straně příjezdové cesty nakláněl hlavu na stranu a podle všeho si je prohlížel a zevnitř stále zněl křik. Nejhorší opařeniny chlapeček zřejmě utrpěl na pravé ruce a rameni, zrudlá hruď a břicho pod studenou vodou pomalu růžověly a na hebounkých chodidlech nebyly puchýře, to všechno taťka viděl, batole ale pořád svíralo pěstičky a řvalo, i když teď už jen reflexivně ze strachu, myslel si v tu chvíli Taťka, mělo opuchlý obličejík a spánky lemovaly vlákna žilek a Taťka neustále opakoval, že je tady, že je tady, zároveň ubývalo adrenalinu a v nejodlehlejších zákoutích mysli se mu začal hromadit vztek na Mamku, že něco takového dopustila, mělo ale trvat ještě hodiny, než nabyl konkrétní podoby.

Když se Mamka vrátila, nebyl si jistý, jestli má dítě zabalit do osušky, anebo ne, osušku pak ale zvlhčil a zabalil je, pevně zavinul a zvedl z dřezu a položil na okraj kuchyňského stolu, aby ho utišil, Mamka se mezitím snažila zkontrolovat chodidla, jednou rukou si přitom máchala kolem pusy a plácala nesmysly a Taťka skláněl tvář nad obličej dítěte na okraji stolu s kostkovaným ubrusem a opakoval, že tam je, a snažil se utišit křičící batole, které ale stále udýchaně křičelo, vysokým, čistým, jasným hlasem, který by mu dokázal zastavit srdce, a prťavé rtíky a dásně dítěte teď měly lehce modrý nádech jako mírný plamen, pomyslel si Taťka, zatímco dítě křičelo, jako kdyby pořád ještě trpělo pod převrženým hrncem.

Jedna nebo dvě minuty proto takto člověku připadaly mnohem delší a Mamka stojící vedle Taťky cosi zpívala dětskému obličeji a skřivan dál seděl na větvi s hlavou na stranu a na pantu namáhaném vrzajícími dveřmi se objevila bílá čára, pak se od lemu zavinuté osušky líně odpojil první proužek kouře a pohledy rodičů se setkaly a rozšířily – když rozbalili osušku a položili chlapečka na záda na kostkovaný ubrus a uvolnili měkká poutka a snažili se sundat plenku, příliš to nešlo a vyvolalo to nové výkřiky, a cítili, jak je horká, plenka jejich dítěte pálila na rukou a bylo jasné, kam voda doopravdy natekla a kde jí bylo nejvíc a kde celou tu dobu pálila jejich dítě, které křičelo o pomoc, a oni mu stále nepomáhali, protože je to nenapadlo, a když plenku sundali a viděli, co viděli, vyslovila Mamka křestní jméno jejich Boha a chytila se stolu, aby neupadla, a otec se odvrátil a prudce máchnul pěstí do kuchyňského vzduchu a rozhodně ne naposledy proklel sebe i svět a jeho dítě už klidně mohlo spát, nebýt rychlého dýchání a nepatrného škubání ručičkama ve vzduchu, ručičkama velkýma jako palec dospělého muže, které jindy v kolíbce svíraly Taťkův palec, když batole s hlavou na stranu pozorovalo Taťkovy zpívající rty a vypadalo, jako kdyby se dívalo daleko za něj, a Taťka si před jeho očima připadal tak nějak divně osamělý.

Pokud jste nikdy nebrečeli a chcete, pořiďte si dítě. Dítě vám zlomí srdce, zpívá nosový hlas v písničce, kterou Taťka znovu slyší, jako kdyby tam ta paní v rádiu byla s ním a viděla, co provedli, i když o několik hodin později se Taťka bude nejvíce pamatovat na to, jak moc si chtěl zapálit, hned jak dítě zabalili do gázy a dvou překřížených osušek, jak nejlépe dovedli, a Taťka ho k sobě zvedl jako čerstvě narozené, dlaní je držel za lebku, když utíkal do rozpáleného auta, a cestou do města a na pohotovost zavařil pneumatiky a nájemníkovy dveře celý den jen tak visely, až se pant utrhl, ale to už bylo pozdě, už to nešlo zastavit a ani by to nezvládli, dítě se naučilo opustit své tělo a pozorovat vše ostatní z výšky a na tom, co ztratili, už pak nezáleželo, a neobydlené tělo dítěte vyrostlo a chodilo po světě a bralo plat, bylo další věcí mezi jinými, a jeho duše se vznášela nahoře jako opar, padala dolů jako déšť a pak zase stoupala, jako slunce se pohybovala nahoru a dolů jako jojo.

Z anglického originálu Incarnations of Burned Children (ze souboru povídek Oblivion: Stories, Little, Brown and Company, New York 2004) přeložil Zdeněk Fučík.