Tohle je voda

Plavou takhle dvě mladé ryby, proti nim si to šine starší, kývne na ně a řekne: „Zdravíčko, kluci, jaká je voda?“ Plavou dál, po chvíli se jedna na druhou podívá a řekne: „Co to sakra je, voda?“

Používání didaktických moralitek patří ke standardní a dokonce nutné výbavě amerických promočních proslovů. Je to jedna z těch lepších, méně pitomých žánrových konvencí, ale pokud máte strach, že se tady budu předvádět jakožto starší, moudrá ryba a ukazovat vám, mladším rybám, co je voda, prosím, nemějte. Nejsem stará, moudrá ryba. Smyslem onoho příběhu je, že nejhůř se pozorují a popisují právě ty nejzjevnější a nejdůležitější skutečnosti. Taková věta sama o sobě je samozřejmě jen banální frází, ale je pravda, že v každodenních zákopech dospělosti se mohou právě banální fráze stát otázkou života a smrti.

Hlavním požadavkem podobných proslovů je samozřejmě promluvit o významu vašeho vzdělání v oboru humanitních studií a pokusit se vysvětlit, proč titul, který máte zanedlouho obdržet, má opravdovou společenskou hodnotu a že jeho plodem nebude jen materiální profit. Povězme si proto něco o nejpřesvědčivějším žánrovém klišé proslovů: studium neznamená nacpat do vás co nejvíc znalostí, ale pokusit se vás naučit myslet. Jestliže jste studenti, jako jsem býval já, budete se cítit trochu uraženi a neuslyšíte rádi, že byste měli potřebovat kohokoli, aby vás učil myslet. Fakt, že jste byli přijati na takhle dobrou vysokou školu, je snad dostatečným důkazem, že myslet už umíte. Ale já tvrdím, že tohle klišé není urážlivé ani za mák, protože nejpodstatnější škola myšlení, kterou byste zde měli získat, se netýká ani tak schopnosti přemýšlet, jako spíš toho, o čem přemýšlet. Máte-li pocit, že díky naprosté svobodě ve výběru témat k přemýšlení je tahle otázka jen plýtváním času, poprosil bych vás, abyste se na chvilku zamysleli nad rybami a vodou a uzávorkovali svůj skepticismus ohledně hodnoty věcí zcela zjevných.

Ryby, Eskymáci a Bůh

Didaktická historka číslo dvě. Sedí dva chlápci v baru uprostřed pusté aljašské divočiny. Jeden je věřící, druhý ateista a přou se o Boží existenci s vervou, jež se obvykle dostaví po čtvrtém pivu. Ateista řekne: „Hele, ne že bych neměl opravdové důvody, proč nevěřit. A ne že bych s tím vším kolem Boha a modlení nelaškoval. Zrovna minulý měsíc mě chytla venku strašlivá vánice, nebylo vidět na krok, byl jsem úplně ztracený, mrzlo, až praštělo, tak jsem to zkusil. Padl jsem na kolena do sněhu a zařval: ‚Bože, jestli existuješ, ztratil jsem se ve vánici, a když mi nepomůžeš, umřu.‘“ Věřící se na ateistu zmateně podívá. „Tak to jsi přece musel uvěřit, ne? Když jsi teď tady živý a zdravý.“ Ateista obrátí oči v sloup. „Ale ne, brácho, prostě se jen náhodou kolem potulovali dva Eskymáci a ukázali mi cestu do tábora.“

Tenhle příběh lze snadno podrobit obvyklé společenskovědní interpretaci – táž zkušenost může pro dva rozdílné lidi znamenat něco naprosto rozdílného na základě jejich rozdílných koncepcí víry a rozdílného způsobu konstruování smyslu z dané zkušenosti. Ceníme si tolerance a svobody vyznání, takže v žádné společenskovědní analýze nikdo neprohlásí, že jedna z těch interpretací je pravdivá a druhá mylná nebo špatná. Což je pěkné, až na to, že také nikdo nezkoumá, kde tihle chlapíci ke svým myšlenkovým vzorcům a vyznání přišli – tedy myslím vnitřně. Zdá se, jako by byly základní postoj člověka ke světu a smysl zkušenosti neměnné, jako například u dospělého výška nebo číslo bot, anebo plně odvozené z určité kultury či například jazyka. Jako by to, jak konstruujeme smysl, nebylo v podstatě otázkou osobního, záměrného rozhodování. Navíc je ve hře i otázka arogance. Nevěřící chlápek je proto skálopevně přesvědčený, že potulující se Eskymáci neměli vůbec nic společného s jeho předchozí modlitbou o pomoc. Jistě, existuje i spousta věřících, kteří působí arogantně a jsou stejně skálopevně přesvědčeni o vlastních interpretacích. Dokonce jsou možná i odpudivější než ateisté, aspoň pro většinu z nás. Ale problém dogmatického věřícího je naprosto stejný jako onoho nevěřícího z příběhu: je to slepá jistota, názorová úzkoprsost, která vede k natolik obecným myšlenkovým okovům, až vězeň ani netuší, že je pod zámkem.

Past sebestřednosti

Domnívám se, že moje touha naučit vás myslet má do jisté míry znamenat právě toto. Abyste byli jen o chlup méně arogantní. Abyste byli aspoň trochu kritičtí k sobě a svým jistotám. Protože obrovské procento věcí, jimiž jsem si obvykle automaticky jistý, se nakonec ukáže být naprosto špatně a mimo. Tohle jsem se naučil na hodně trnitých stezkách a hádám, že to bude i váš případ, milí absolventi.

Jen jeden příklad naprosté pomýlenosti u faktu, jímž jsem si nevědomky zcela jistý: všechno, co bezprostředně zakouším, posiluje hluboké přesvědčení, že jsem naprostým středem vesmíru, nejskutečnější, nejživější a nejdůležitější člověk, jaký kdy žil. O téhle přirozené, základní sebestřednosti uvažujeme jen zřídka, protože je společensky naprosto zavrženíhodná. Ale v podstatě se týká nás všech. Jde o základní nastavení, namontované pevně do našich ovládacích desek již při narození. Zamyslete se nad tím: neexistuje žádná zkušenost, v jejímž středu byste nestáli vy sami. Svět, jak ho prožíváte, stojí před VÁMI či za VÁMI, nalevo či napravo od VÁS, objeví se ve VAŠÍ televizi nebo na VAŠEM monitoru. A tak dál. Myšlenky a pocity druhých se k vám také vždycky nějak dostanou, ale jen ty vaše jsou naléhavé, okamžité, skutečné.

Nebojte se, prosím, že vám hodlám kázat o soucitu nebo otevřenosti vůči druhým nebo jiných takzvaných ctnostech. Tohle není otázka ctnosti. Jde o rozhodnutí změnit základní nastavení nebo se od něj osvobodit, zpřetrhat pevné kabely, které jsou v hloubce desky spojeny v jedno a které umožňují vidět a interpretovat všechno skrze optiku sebe sama. Lidé, kteří dokážou nastavení takto změnit, jsou prý „srovnaní sami se sebou“, což, jak si dovolím tvrdit, není nahodilé spojení.

Přeinstalovat základní desku

Před zraky slovutného akademického publika zde klíčí otázka, nakolik snaha změnit toto nastavení vyžaduje skutečné znalosti nebo intelekt. Je to zapeklité. Pravděpodobně nejnebezpečnější věcí na vysokoškolském vzdělání – aspoň v mém případě – je, že mi umožňuje věci přeintelektualizovat, ztratit se v abstraktních myšlenkových přích, sledovat spíš, co se děje uvnitř mne, než abych si jednoduše všímal, co se děje přímo přede mnou.

Nepochybně už dnes víte, že je nesmírně těžké zůstat pozorný a bdělý a nenechat se omámit neutuchajícím monologem ve své hlavě (což se může dít právě teď). Dvacet let po promoci mi konečně začalo docházet, že klišé všech „svobodných umění“ o tom, jak naučit studenty myslet, je v podstatě zkratkou daleko závažnějšího poznání: naučit se myslet znamená ve skutečnosti naučit se ovládat, jak přemýšlíte a co si myslíte. Jinak řečeno, být dostatečně vnímaví a bystří, abyste věděli, na co upřít svou pozornost a jak konstruovat smysl ze zkušenosti. Protože pokud tohle v dospělosti nedokážete, brzy to s vámi půjde z kopce. Vzpomeňte si na staré klišé o tom, že mysl je skvělý sluha, ale strašný pán.

Stejně jako mnohá další klišé i tohle je zdánlivě hloupoučké a nudné, nicméně ve skutečnosti vyjadřuje velkou a děsivou pravdu. Není ani v nejmenším náhoda, že dospělí, kteří spáchají sebevraždu střelnou zbraní, téměř výlučně míří na hlavu. Odprásknou strašného pána. A je pravda, že většina těchto sebevrahů je mrtvá dávno předtím, než stiskne spoušť.

Za opravdovou hodnotu společenskovědního vzdělání pokládám toto: schopnost neproplout pohodlnými, prosperujícími, úctyhodnými dospělými životy jako mrtvoly, otročící nevědomé hlavě a základnímu nastavení, které diktuje, abychom byli naprosto, výlučně, kardinálně osamoceni od rána do noci. Aby to neznělo jako nadsázka nebo abstraktní nesmysl, buďme raději konkrétní. Prostým faktem je, že zatím nemáte ani ponětí, co skutečně znamená „každodenně“. V dospělém životě každého Američana jsou oblasti, o nichž se v proslovech nikdo nikdy nezmíní. Jedna taková zahrnuje nudu, rutinu a frustraci. Rodiče a starší tady v sále moc dobře vědí, o čem mluvím.

Zákopy každodennosti

Je průměrný dospělý den. Ráno vstanete, odeberete se do svého motivujícího kravaťáckého zaměstnání, jež je výsledkem vašeho vysokoškolského vzdělání, osm hodin těžce pracujete a na konci dne jste strašně unavení, trochu vystresovaní a jediné, po čem toužíte, je jít domů, dát si dobrou večeři, na hodinku si dát nohy nahoru a vypnout a pak brzy zalehnout, protože druhý den musíte vstávat a podniknout to celé znovu. Jenže pak si vzpomenete, že doma není nic k jídlu. Neměli jste v týdnu kvůli svému motivujícímu zaměstnání čas nakoupit, takže musíte po práci sednout do auta a jet do supermarketu. Den se chýlí a předpověď pro dopravní situaci bude pravděpodobně znít: velmi zlé. Tudíž dostat se do obchodu trvá mnohem déle, než by mělo, a když konečně dorazíte na místo, mačkají se tam mraky lidí, protože je to samozřejmě doba, kdy se samoobsluhami prodírají všichni zaměstnaní lidé. Obchod je děsivě osvětlený a prosycený duši umrtvujícím muzakem nebo korporátním popem a celkem vzato jde o poslední místo na zemi, kde byste teď chtěli být, ale nemůžete se zkrátka rychle dostat dovnitř a ven, musíte se trmácet záludnými uličkami za zbožím, které potřebujete, manévrovat s nákupním vozíkem mezi všemi ostatními znavenými, pospíchajícími lidmi s vozíky (a tak dále, a tak dále, vypustím mnoho detailů, jde totiž o dlouhý obřad), a když konečně získáte v boji všechny suroviny na večeři, ukáže se, že je otevřená jediná pokladna, ačkoli je největší frmol. Takže se tu utvořila neskutečně dlouhá fronta, zbytečná a iritující. Ani si nemůžete vybít zlost na šíleně vyhlížející ženě za pultem, která je přepracovaná ze zaměstnání, jehož nesmyslnost a každodenní úmornost se nachází daleko za hranicí představivosti nás všech z prestižních univerzit.

Když se nakonec přece jen propracujete na začátek fronty, zaplatíte a hlas, který připomíná samotnou smrt, vám řekne „hezký den“. Pak musíte naskládat slizce přilnavé, šustivé a na mnoha místech protržené igelitky do vozíku s kolečkem, co zahýbá pořád vlevo, že by se z toho jeden zbláznil, a projet přeplněným, hrbolatým a zaneřáděným parkovištěm, a potom se musíte až domů ploužit hustým provozem plným velkých aut, která člověka neustále ohrožují. Samozřejmě jste tohle všichni zažili. Ale ještě se to nestalo součástí vašeho dospělého, absolventského stereotypu – den po týdnu, po měsíci, po roce.

Nicméně se to jeho součástí stane, spolu s mnoha dalšími únavnými, otravnými a nesmyslnými rutinními činnostmi. Hlavní ovšem je, že přesně v tomhle malicherném svrabu přijde onen okamžik rozhodování. Dopravní zácpy, narvané obchody a dlouhé fronty u pokladny poskytují spoustu času k přemýšlení, a jestliže se vědomě nerozhodnu, o čem chci přemýšlet a čemu věnovat pozornost, budu naštvaný a ztrápený pokaždé, když se vydám na nákup.

Příčinou je, že základní nastavení s jistotou tvrdí, že v podobných situacích běží jen a jen o mne, o MŮJ hlad a MOU únavu a MOU touhu dostat se brzy domů. A proto se všem bude vždycky zdát, že se jim ostatní stavějí do cesty. A kdo jsou ti překážející lidé? A hele, jak je většina z nich odporná, jak hloupě vypadají, jaké mají mrtvolně prázdné, až nelidské oči, jak zaclánějí ve frontě, anebo jak jsou otravní a neslušní ti, co v půlce fronty mluví nahlas do mobilu. A podívejte se, jak je to hluboce a osobně nespravedlivé.

Já a ti druzí

Samozřejmě, pokud je základní nastavení citlivější ke společenským otázkám, mohu trávit hodiny ve večerní zácpě tím, že se budu pohoršovat nad všemi těmi obrovskými, hloupými, překážejícími džípy, pickupy a dodávkami, které marnotratně spalují obsahy svých stopadesátilitrových benzínových nádrží, a rozjímat nad tím, že náboženské nebo vlastenecké nálepky jsou vždycky na těch největších, nejsamolibějších vozidlech, která řídí nejošklivější, nejneurvalejší a nejagresivnější řidiči. A také mohu uvažovat o tom, jak nás budou jednou nenávidět děti našich dětí za to, že jsme vyčerpali všechny pohonné hmoty a nejspíš nenávratně poškodili ovzduší. Nebo třeba o tom, jak jsme všichni odpudiví, hloupí a nadutí a jak je celá moderní konzumní společnost na prd a tak donekonečna.

Chápete, že?

Pokud se rozhodnu v obchodě nebo na dálnici uvažovat takhle – proč ne, dělá to spousta z nás. Až na to, že takové uvažování se zdá být natolik prosté a automatické, že ani rozhodnutí nevyžaduje. Je to mé přirozené základní nastavení. Jde o automatický způsob, jímž prožívám nudné, iritující a přecpané části dospělého života, když se podřizuji automatickému, podvědomému přesvědčení, že jsem středem světa a že mé bezprostřední potřeby a pocity by měly být relevantní při určování celosvětových priorit.

O podobných situacích, třeba o téhle zácpě, v níž se všechna vozidla zasekla a teď se loudají přede mnou, lze samozřejmě uvažovat i úplně jinak. Nedá se například vyloučit, že někteří z těch, co řídí obří džípy, kdysi hrozivě havarovali a teď je řízení děsí natolik, že jim jejich terapeut důrazně nařídil, aby si pořídili velikánské, těžké auto, v němž by se mohli při jízdě cítit bezpečně. Anebo že hummerem, který mi právě vjel do cesty, veze otec své nemocné nebo zraněné dítě do nemocnice, a jeho spěch je tudíž logicky větší a také ospravedlnitelnější – já tu vlastně překážím JEMU.

Nebo se mohu donutit vzít v úvahu možnost, že jsou ve frontě všichni stejně znudění a otrávení jako já a že někteří z nich mají dokonce i úmornější a palčivější život.

Znovu připomínám: nemyslete si prosím, že vám chci kázat nebo že tvrdím, že byste měli uvažovat tak či onak, nebo že někdo předpokládá, že to automaticky takhle děláte. Změnit myšlení je obtížné. Vyžaduje to vůli a úsilí, a pokud jste jako já, někdy toho nebudete schopni a někdy se vám, upřímně, prostě nebude chtít.

Rozhodnout se

Jestliže jste ale dost přemýšliví, abyste si dopřáli možnost se rozhodnout, většinou si můžete vybrat, že se na tu tlustou, zmalovanou ženu s mrtvolnýma očima, která ječí na dítě ve frontě, podíváte jinak. Třeba taková není vždycky. Třeba už tři noci nespí a drží za ruku manžela umírajícího na rakovinu kostí. Anebo je to mizerně placená úřednice na dopravním inspektorátu, která včera pomohla vaší drahé polovičce vyřešit s pomocí trochy byrokratické laskavosti hrůzně vyhlížející problém obálky s červeným pruhem. Samozřejmě že nic z toho není pravděpodobné, ale není to ani vyloučené. Záleží jen, co chcete brát v úvahu. Pokud jste si automaticky jistí, co je skutečnost, a fungujete v základním nastavení, pak nejspíš stejně jako já nebudete brát v úvahu možnosti, které nejsou otravné nebo zkrušující. Ale jestliže se skutečně naučíte dávat pozor, poznáte, že jsou i jiné varianty. Dokážete zažít přecpané, nepříjemné, zdržující situace a chápat je nejen jako smysluplné, ale také jako posvátné, naplněné stejnou energií, která stvořila hvězdy – láskou, sounáležitostí, hlubokou mystickou propojeností všech věcí.

Ne že by to s tou mystičností musela být nutně pravda. Jediná pravda s velkým P zní, že se jen a jen vy musíte rozhodnout, jak se na věci budete dívat. Tvrdím, že jde o svobodu plynoucí ze skutečného vzdělání, z poznání toho, jak být se vším srovnaný. Vědomě se rozhodujete, co má a nemá smysl. Rozhodujete se, co uctívat.

Je tu totiž ještě jedna podivná, ale pravdivá věc: v každodenních zákopech dospělého života v podstatě neexistuje nic jako ateismus. Neexistuje situace, v níž byste něco nezbožňovali. Každý to dělá. Můžeme se jen rozhodnout, co to bude. Pádným důvodem, proč se rozhodnout uctívat nějakého boha nebo duchovní entitu, ať už JK nebo Alláha nebo JHVH nebo Matku Kálí nebo Čtyři vznešené pravdy, je to, že prakticky cokoli jiného, co byste mohli ctít, vás sní zaživa. Budete-li ctít věci a peníze a pokládat je za opravdový smysl svého života, nebudete mít nikdy dost, nepocítíte dostatečné uspokojení. Je to pravda. Uctívejte tělo, krásu a sexuální přitažlivost a vždycky se budete cítit oškliví. A až se začne projevovat věk a stáří, milionkrát zemřete, než budete skutečně oplakáni. V jistém ohledu už tohle všechno víme. Stalo se to trvalou součástí mýtů, přísloví, klišé, epigramů, bajek – jde o kostru každého velkého příběhu. Udržení této pravdy v každodenním vědomí je základem všeho.

Uctívejte moc a skončíte s pocitem bezmocné ustrašené trosky, která bude potřebovat stále víc moci, aby přemohla druhé a otupila svůj strach. Uctívejte intelekt a obdiv druhých a skončíte s pocitem hloupého podvodníka, kterému neustále hrozí, že ho někdo odhalí. Nejzáludnější věcí na těchto způsobech uctívání ale není to, že jsou špatné nebo hříšné, ale že jsou nevědomé. Jde o základní nastavení. Do určité formy uctívání postupně vplujete, den za dnem budete stále omezenější v tom, co vidíte a co jak hodnotíte, aniž byste si vůbec všimli, že k tomu dochází.

Bazén frustrace a opravdová svoboda

A takzvaný opravdový svět vám ve využití tohoto vašeho základního nastavení nebude ani v nejmenším bránit, protože skutečný svět lidí a peněz a moci rozpustile dovádí v bazénech strachu, vzteku, frustrace, touhy a sebeuctívání. Naše současná kultura si tyto síly zapřáhla způsobem, díky němuž jsme získali nesmírné bohatství, pohodlí a osobní svobodu. Všichni jsme získali svobodu vládnout královstvím vlastní malinké lebky a být středem všehomíra. Je mnoho důvodů, proč tomuto stavu dát přednost.

Ale existuje samozřejmě spousta druhů svobody, a o té nejcennější se ve velkém světě chtění a získávání příliš nemluví. Opravdu důležitý druh svobody totiž zahrnuje pozornost, bdělost, kázeň a schopnost skutečně si všímat druhých, každodenně se pro ně obětovat v myriádách drobných, nepříliš atraktivních skutků. To je opravdová svoboda. To je být vzdělaný a vědět, jak myslet. Alternativou je nevědomí, základní nastavení, krysí závody, neutuchající všetečný pocit, že jsem měl a ztratil něco podstatného.

Vím, že můj promoční projev nejspíš není zábavný nebo příjemný nebo bůhvíjak inspirativní, jak by měl správně být. Ale já to vidím jako pravdu s velkým P, svléknutou ze všech rétorických cingrlátek. Můžete si samozřejmě myslet, co chcete. Ale nezavrhujte to prosím jako nějaké konzervativní kázání televizní pseudopsycholožky hrozící prstem. Nic z toho se ve skutečnosti netýká morálky nebo náboženství nebo dogmat nebo velkých, rádoby zásadních otázek života po smrti.

Pravda s velkým P

Pravda s velkým P se týká života PŘED smrtí. Týká se skutečné hodnoty skutečného vzdělání, které má jen pramálo společného se znalostmi, ale úplně všechno s prostou bdělostí. Bdělostí odhalující, co je opravdu skutečné, základní, ale skryté běžnému pohledu. Nepřetržitou bdělostí, jež nás neustále nutí opakovat si:

„Tohle je voda.“

„Tohle je voda.“

Zůstat každodenně bdělý je v dospělém životě nepředstavitelně obtížné. A tím se potvrzuje další klišé – vaše vzdělání je celoživotní záležitost. A začíná: právě teď. Přeju vám mnohem víc než jen štěstí.

Z anglického originálu This Is Water přeložila Anna Vondřichová. Esej byl v upravené verzi vydán knižně pod názvem This Is Water: Some Thoughts, Delivered on a Significant Occasion, about Living a Compassionate Life (Little, Brown and Company, New York 2009).