Dvě povídky Davida Fostera Wallace spojují vypjaté okamžiky, v nichž se bojuje o život.
Čerstvě rozvedený Obchodník opět v kanceláři v Obchodním zůstal až pozdě do večera. Táhlo už na jedenáctou. V jiné kanceláři, na opačném konci budovy v jiném patře také přetahoval Viceprezident pro zahraniční výrobu, který byl ženatý téměř třicet let a měl už jedno vnouče. Oba muži odešli.
Oba poslední manažery opouštějící Budovu spojovaly podobnosti, jimž se obvykle těší rovnoběžky. Každý z odcházejících mužů při chůzi vyvažoval tíhu útlého kufříku. Každý svíral kovovou rukojeť potaženou kůží lemovanou monogramy a firemními logy. Každý byl na svém podlaží úplně sám, postupoval bíle osvětlenými chodbami po ševelícím a hrubém a monochromatickém koberci k výtahům, jejichž otevřené tlamy tiše číhaly v šachtách na obou stranách, kde rozlehlá Budova měla vchody. Každý procházel chodbou ve svém oddělení a pociťoval zvláštní podzvukový neklid, jaký po práci přesčas pociťují manažeři ve svrchníku a zvadlém obleku a s povolenou kravatou, když v noci kráčejí prostorami ryze denní povahy a účelu. Každý si, v mezích své osobní bolesti, intuitivně všiml, že tu něco nehraje, když v pečlivě poskládaných plátcích osvětleného prostoru mezi manažerem a vzdáleným naříkáním vysavače nočního uklízeče nabylo výrazu samotné ticho Budovy: pomalý mohutný výdech, prostorový povzdech, mírně potutelný pohyb obřích víček rozevřených procitnuvší náklonností k prázdnotě, která, dojde racionálnímu manažerovi, představuje polovinu dne Budovy, a zamrazilo je téměř až u páteře. Uvědomili si, že Budova prostor pouze nezabírá, ale i organizuje, že ovládá manažery, a ne naopak. Že Budovu vlastně neutvářejí či nevytvářejí manažeři. Či personál.
Zvláště pak rozvedený Obchodník si, když osaměle ve výtahu klesal do garáže, v duchu poznamenal, že v určitém přehlédnutém, ale nikdy neopominutém okamžiku během každého večera, který věnoval firmě, nastal Čas odejít, že tento okamžik přesčasové noci představoval osu, na níž byly jemně zavěšené věci povahy základní i zastřené – čep, o němž v pracovní době nikdo neměl potuchy –, a že ve lhůtě mezi tímto okamžikem a pracovním ránem odpočatých obleků, v jejich nepřítomnosti nenápadně, o to ale naléhavěji vyvstává otázka, komu vlastně Budova patří, a visí ve vzduchu, bez uspokojivého řešení.
Ve vzduchu visel i Obchodník, snášel se na laně výtahu. Znovu svobodný nižší manažer byl štíhlý a vysoký a hbitý a působil nesmírně střídmě a na manažera byl příliš mladý (a označení junior, které mu ve firemní hierarchii náleželo, se tak k němu vztahovalo téměř doslova), přičemž nejuvolněněji se cítil ve společnosti lidí, od nichž ho dělilo několik desítek centimetrů, zároveň se ale choval profesionálně a ke klientům, které měl ve firmě na starost, přistupoval s úctou, jež se na stupnici pohybovala od uhlazeně způsobilé po chladnou.
Obchodníkův běloskvoucí skútr z dovozu svíral s podlahou úhel daný opěrkou za masivním a rovněž naleštěným širokým kadilakem Brougham. Jiná vozidla v prázdné Manažerské garáži pod Zaměstnaneckou garáží pod servisním suterénem Budovy nebyla. Nejhlubší úroveň Budovy teď, dlouho po desáté, působila na hony vzdálená od okolního světa. Prázdná Manažerská garáž byla obrovská, široká, dlouhá, strop byl v klaustrofobní výšce půltřetího metru a pronikavě žlutá světla se tak dotýkala hlavy a barva betonové podlahy trpěla únavou ze záplavy výfukových zplodin. Zvonění, těžkopádné supění a vzdychání kabiny Obchodníkova výtahu se odráželo v ozvěnách a ozvěnách ozvěn od šedohnědých ploch Manažerské garáže a mezi nimi stejně jako klapání Obchodníkových bot a chrastění klíčů oddělivších se od drobných. Tamní ticho, naprosté a háklivé na rušivé podněty, odrazovalo od pohvizdování. Manažerská garáž byla cítit po výfukových zplodinách, něčem sice vzdáleně, ale skrznaskrz gumovém a Obchodníkovi. Garáž čeřil vlhký vzduch: dovnitř vnikal klikatým jícnem výjezdu sousedícího s Vyhrazenými parkovacími místy, vyhrazenými pro Ředitele a Náměstky – od Broughama a motorky zaparkovaných uprostřed je dělila vzdálenost odpovídající na povrchu asi půlce městského bloku. Tmavá spirála výjezdu mizela kdesi v nedohlednu, procházela Zaměstnaneckou úrovní na tichou, prázdnou ulici osvětlenou pouličními lampami.
Obchodník obešel kýl naleštěného černého Broughama a došel ke skútru, když na opačné straně Manažerské garáže těžkopádně a s povzdechnutím dosedl výtah.
Helmu měl připevněnou a zamčenou vzadu na sedle, a chránila tak teď motorku. Obchodníkovi, jehož ženu, se kterou ho nyní rozloučil soud, bavilo kombinovat věci a spřádat o nich příběhy, skútr s helmou chvíli připadal jako šetlandský kentaur osedlaný vílou, éterickou a drobounkou majitelkou – trvalo to ale jenom chvíli, protože nižšího manažera téměř okamžitě upoutalo dění daleko za motorkou, na druhé straně Garáže, odkud zněla ozvěna zazvonění protějšího výtahu. Z výtahu se vyvalila zarudlá tvář Viceprezidenta pro zahraniční výrobu, který pak toporně vkročil do otevřeného, nízkého a žlutého prostoru Manažerské garáže.
Obchodník a Viceprezident pro zahraniční výrobu se znali jen letmo od vidění. Obchodník si navíc na záchodě v Obchodním před dlouhým večerem v kanceláři vyndal čočky, aby se mu snáze četly dokumenty pod bílým světlem. Viceprezident pro zahraniční výrobu ale byl chlap jak hora – byl vysoký, rozložitý, měl široká ramena a byl oblý a jeho záda během pracovní doby proplouvala Výrobním jako majestátní loď. Měl ostře řezanou a obvykle růžolící tvář a byl dost starý na to, aby mohl zastávat vrcholovou pozici. Obchodník tak téměř okamžitě poznal, že z výtahu na opačné straně Manažerské garáže vystoupil Viceprezident pro zahraniční výrobu a s klapáním a chrastěním si to toporně namířil do Obchodníkova zorného pole, našpicoval přitom uši, jako kdyby slyšel vysoký tón – to docela rozložité tělo vyvedené z míry záhadně zpomalilo a naklonilo se, ze strany na stranu se pohybovalo jen setrvačností, jako přefouknutý humanoidní balón nesoucí těžký útlý kufřík s koženou rukojetí k černočernému Broughamu zaparkovanému vedle Obchodníkova „ovíleného“ skútru s nasazenou helmou – a šmátral po něčem ve svrchníku rukou plnou ubrousků a klíčů.
Obchodník se opět sehnul, protože chtěl pokračovat v odepínání helmy od motorky. Připravoval se na to, že si podají ruce, i na zvláštní pocit spojený s konverzační nutností doléhající na dva nějak profesně spřízněné muže, kteří se v noci potkají v jinak prázdném a tichém, byť křehce tichém podzemním prostoru hluboko pod vysokou a jen neznatelně pulsující budovou, ve které oba strávili dlouhý a vyčerpávající den: s nutností konverzace bez společných konverzačních předpokladů intimity anebo zájmu anebo starosti. Společnou měli bolest, to ale o sobě samozřejmě nevěděli.
Obchodník skloněný při dekapitaci motocyklu v duchu volil slova, která nesměla být ani odmítavá, ani vstřícná, ani strohá či vtíravá. Nasazoval si pečlivě nonšalantní obličej. Možné pozdravy mezitím zúžil na poněkud úzkoprsé „Zdravím vás“, které už vyjadřovalo vzdálenost i pohodlnou ochotu ji udržet. Ještě v předklonu dosáhl kýženého výrazu obličeje, který byl nenucený, ale zdvořile nenucený, v němž by ani pozorovatel s velmi bujnou fantazií neshledal ztrápený pohled, a který byl připravený na nevyhnutelné setkání s očima Viceprezidenta pro zahraniční výrobu. Dveře protějšího výtahu se těžkopádně zavřely a věci uvnitř začaly hlučně stoupat.
Viceprezident pro zahraniční výrobu byl stále tak daleko, že jej předcházela ozvěna. V periferním pohledu se ale stále snášel dolů, pomalu jako balón, ledovec, k Obchodníkovi, který zvedl kompozici na svém obličeji od (konečně) amputované helmy a odvrátil se od bílého stroje, aby oslovil vrcholového manažera.
Spatřil kácejícího se Viceprezidenta pro zahraniční výrobu, jehož ruka stále chrastila pod svrchníkem a který se najednou zastavil a nehybně stál a za něčím natahoval silný krk a velkou hlavu, jako když zvíře zpozorní kvůli závanu varovného pachu.
Obchodník se na něj nejprve podíval jen letmo, pak ale upřeně pozoroval Viceprezidenta pro zahraniční výrobu, který stál – jako přikovaný a nafouknutý – a šklebil se, Vrcholový manažer se šklebil na cosi za Obchodníkovými zády, podle všeho těsně nad nimi, jako kdyby analyzoval runu vyrytou anténou automobilu na půldruhého metru vysokém stropu Manažerské garáže.
Viceprezident pro zahraniční výrobu stál a šklebil se, stál jen o fous mimo dokonalé astigmatické ohnisko. Ztěžka se snažil udržet rovnováhu, opět se zašklebil, hlasitě upustil útlý kufřík a položil obě ruce na neurčitou výduť, která se podle všeho, byť nejasně, objevila vepředu na dvouřadém svrchníku. Držel se tak, jak se drží lidé zasažení bolestí, pak jako kdyby se zlomil v pase, jeho obří tělo se svíjelo kolem zjevné bolesti v bouli na svrchníku. Z hrdla se mu vydral zvuk připomínající kloktání, které ozvěna posunula do vyšší tóniny.
Obchodník pozoroval, jak Viceprezident pro zahraniční výrobu udělal piruetu a vyryl přitom v sazích z betonových pilířů panenskou čistou stopu a vrazil do vyváženého betonového koláče se značkou Zákaz vjezdu, patou přitom opsal kružnici a natáhl ruku do vzduchu, nahrbil se, zhroutil a upadl. Obchodníkovi připadalo, že Viceprezident pro zahraniční výrobu spadl mimo rytmus, asi za polovinu doby, kterou předměty obvykle padají.
Chroptící Viceprezident pro zahraniční výrobu se držel za klesající hruď a s pomalou elegancí dopadl na podlahu Manažerské garáže prosycenou výfukovými zplodinami, kde se dál svíjel.
Obchodník naštěstí uměl poskytnout první pomoc. Klidný, elegantní, mrštný, udržovaný, nezávislý a teď i osamělý vlk – byť výkonný vlk – v šedivém lese života, ani ne tak chladný, jako spíše hladce efektivní, se proměnil v Samaritána a rychle překonal šedou plochu mezi svým útlým kufříkem a motorkou zbavenou helmy a Viceprezidentem pro zahraniční výrobu a sedl si obkročmo na svíjejícího se obrovského oblého starce, který – jak odhalila právě vzniklá zóna první pomoci – měl na obličeji velké póry, přívětivé oči bez výrazu a na tvářích jemnou červenou kapilární pavučinu, ústa dokořán jako ryba, čelo bílé jak břicho ropuchy a bledou nasupenou bradu ztracenou v hrdelní mase, ruce sebou bez rytmu škubaly na prsou, nepatrné kňouravé chrčení se ztrácelo v násobených ozvěnách Obchodníkova naléhavého a opakovaného volání o pomoc. Svršky, šedý vlněný oblek jako kdyby se volně rozlévaly kolem ležícího vrcholového manažera – jako voda, pomyslel si Obchodník, notorický vrhač kamenů do škraloupů na hladině rybníků, jako voda vzdalující se v prstencích od předmětu, který narušil její střed. Obchodník v tomto intervalu, od zásahu a povalení sloupku se značkou, volal v prázdné Manažerské garáži o pomoc. Výkřiky, chrčení ležícího Viceprezidenta pro zahraniční výrobu a doprovodné ozvěny se slévaly v úhrnném šumu takového – a podle všeho v uzavřené Manažerské garáži ničím neomezeného – rozsahu, že by Obchodníka, když otáčel tu velkou, ostře řezanou hlavu s velkými póry na stranu k dlani s čistým prsteníčkem, aby z hrdla uvolnil manažerův jazyk, růžový jak děloha, a případný cizí předmět, překvapilo a až k neuvěření zaskočilo, jak málo z toho nelibozvučného a podle všeho totálního zvuku volání o pomoc pronikalo úzkým výjezdem a prosakovalo těmi několika málo skulinami ve sníženém stropu Manažerské garáže na prázdnou Zaměstnaneckou úroveň, nemluvě o průchodu obrácenou spirálou výjezdu anebo úniku z docela silných betonových zdí Zaměstnanecké garáže do tiché, ale důkladně osvětlené ulice v obchodní čtvrti na povrchu, kde se vznešeně, bledí jako panenky, s propletenýma rukama, bez jediného slova procházeli dva milenci, kteří sice nebyli hluší, slyšeli ale jenom ustavičný a v zásadě neměnný vzdálený hukot a skučení městské noční dopravy.
Pod Zaměstnaneckou garáží pod ulicí v opuštěné Manažerské garáži plné ozvěn mezitím vytrhl rozlévající se látku z podivného odlivu a prováděl výpady vůči vadnému srdci Viceprezidenta pro zahraniční produkci. Obchodník poskytoval první pomoc, mačkal měkký důlek prsní kosti, střídal čtyřtakt úderů a vdechování přes plné, ale mírně modré rty ochromeného vrcholového manažera do stoupající a poté znovu klesající propadlé hrudi a přitom při pauze po každém čtvrtém zmáčknutí, pokud to podmínky dovolovaly, využíval volný čas a dech k volání „Pomoc“ směrem k tiché ulici, s nadějí, že díky první pomoci udrží Viceprezidenta pro zahraniční výrobu přinejmenším při životě, dokud někdo nedorazí, jak ho to naučila drobounká bohémská dobrovolná instruktorka Červeného kříže s mandlovýma očima, které se všichni studenti dobrovolně hlásili, aby jim obkročmo dávala umělé dýchání, a které Obchodník, během jednoho spontánního večera ve světle solných lamp koupil šálek kávy a vícezrnný toast a pozval ji na tradiční ples nováčků Obchodního a kterou si vzal za ženu, a vystavila mu příslušné osvědčení, protože jeden nikdy neví, kdy díky tomu někomu zachrání život – zcela mu tehdy učarovala slova jeho snoubenky, že člověk by i přes pochyby měl být připravený poskytnout první pomoc a uchovat při životě, dokud nedorazí záchrana, teď ale měl ruce a bedra v jednom ohni, když v předklonu nepřestával masírovat hruď ležícího vrcholového manažera, a přestával, jen když volal o pomoc a když si potřeboval uvolnit tuhý límec, po napjaté pokožce pod novým podšitým svrchníkem a šedým vlněným oblekem mu přitom stékal mastný pot, a dýchal stále víc ztěžka, protože se snažil ochromeného Viceprezidenta pro zahraniční výrobu udržet aspoň trochu při životě, dokud nedorazí pomoc, tak pozdě po desáté, uprostřed naprosté prázdnoty, volání o pomoc ale nikdo neslyšel a život šťastně ženatého muže a bezvýhradně vlídného dědečka teď byl doslova v rukou a sevření nižšího manažera mezi vířením zapomenutých výfukových plynů a pod vyrovnaným ostražitým okem předního světla jeho o hlavu připravené motorky.
„Pomoc,“ nepřestával vytížený Obchodník volat ve volných kvartách umělé oběhové údržby Viceprezidenta pro zahraniční výrobu obkročmo zásobovaného vzduchem, který ochromeně ležel uprostřed placatého víru látky, která se stále pomalu rozlévala po betonové podlaze plné oxidu uhelnatého.
„Pomoc,“ volal Obchodník, na krku cítil nepatrné závany vlhkého vánku a pak si znovu udělal přestávku a ohlédl se a díval se za černou kapotu Broughamu a ledabyle upuštěnou helmu vedle bílého motocyklu na výjezd, který se stáčel z dohledu na ulici, prázdnou a prozářenou, před Budovu, prázdnou a prozářenou, bez majitele, samostatnou a samovolnou. Skloněný při tom, co potřebovaly oba životy, v hlubině znovu a znovu volal o pomoc.
Z anglického originálu Luckily the Account Representative Cnew CPR (ze souboru povídek Girl with Curious Hair, W. W. Norton and Company, New York 1989) přeložil Zdeněk Fučík.