V právě probíhající prezidentské kampani lze rozkrýt nostalgické tendence českého politického prostředí. Volba nového prezidenta rozhodne, zda svůj světonázor a vyhlídky do budoucnosti stále opíráme o odkaz transformačního procesu, nebo si přejeme přece jen opatrně nakročit jiným směrem.
Do boje o post prezidenta se hlásí už třináct adeptů. Někteří, jako například dosavadní favorit všech průzkumů Jan Fischer, využívají životní příležitosti, která byla spíše dílem náhody než systematické práce – stal se premiérem, protože nikomu nevadil. Jiní, jako třeba Přemysl Sobotka, sahají po postu jako zasloužilí členové strany, anebo, jako Táňa Fischerová, podlehli představě, že je vlast opravdu potřebuje a že je konečně nutné prolomit hranici mezi politikou a občanskou společností, což jistě není špatná myšlenka, jen by asi měla vycházet z mnohem hutnějšího fundamentu.
Kandidatura za zásluhy
Mezi kandidáty jsou ale i lidé nároku vyššího: říkejme mu třeba nárok následnictví či dědictví, vycházející z míry porevolučních zásluh. Zdá se totiž, že Vladimír Dlouhý a zejména Miloš Zeman kandidují nejen proto, že se cítí na tento post dostatečně intelektuálně, morálně a hlavně myšlenkově kvalifikováni, nýbrž hlavně proto, že se mohou odkazovat na své výkony ve složité porevoluční transformaci, a tím potvrdit přirozenost svého nástupnictví po předchozích dvou prezidentech.
Už prezidentská kandidatura Václava Klause měla podobný následnický opar. První polistopadový prezident Václav Havel byl nezpochybnitelným symbolem revoluce, jeho prezidentský nárok vycházel z centrální role, kterou během listopadu 1989 získal. Tu nemohla později zpochybnit ani ODS, která na konci devadesátých let přece jen chvíli vážně váhala, zda Havla znovu podpořit ve funkci prezidenta republiky. Nakonec to ale udělala, protože dobře věděla, že nezvolení Havla by nejen poškodilo Českou republiku v zahraničí, ale ublížilo by i zdání jisté transformační jednoty, která, jakkoli popraskaná, pořád ještě podvědomě vládla a byla důležitá i pro politickou pověst občanských demokratů.
Zvolení prezidenta Václava Klause bylo či mělo být rovněž jakousi poctou transformaci a tento argument také v předvolebních diskusích o tom, zda Klaus ano, či ne a proč, několikrát padl. Klaus byl podle této logiky opravdu nejpřirozenější následovník. Jeho zásluhy o úspěch transformace byly sice už v té době zpochybněny první ekonomickou krizí a důsledky plýtvavého bankovního socialismu, který zcela záměrně podporoval, ale to, že ekonomickou proměnu republiky, o niž se občané hnáni západním snem zajímali ze všeho nejvíce, rozjel právě Klaus, nikdo nezpochybňoval. Když se k tomu přičtou zásluhy o vznik klasického systému politických stran, byl Klausův nárok na prezidentství potvrzen.
Místa ve frontě
Kandidatura expremiéra Miloše Zemana má velmi podobnou motivaci. Byl-li Havel jasná prezidentská jednička a Klaus uznaná dvojka, je logické, naznačuje kandidatura Miloše Zemana, že právě muž, který zvedl z mrtvých českou sociální demokracii, by měl v prezidentské následnosti získat třetí místo.
Není vůbec vyloučeno, že z hlediska polistopadového vývoje je to vlastně logika velmi přesná. Zeman přece žádným způsobem nenarušil původní transformační směr. Naopak – jakkoli se to z dnešního hlediska mnoha levicově smýšlejícím lidem nelíbí – privatizací bank kapitalistickou, ekonomickou proměnu definitivně ukotvil v globálním prostoru a definitivně ji dotáhl. K tomu je tu ještě jedna zásluha navíc: Zeman jako přesvědčený proevropský politik od počátku táhl Českou republiku do evropských struktur, a to nejenom formálně, ale i věcně, což pomohlo politice i ekonomice, ale především vědomí, že tady, nikoli pouze doma, je to místo, o němž by politici i občané měli do budoucna přemýšlet.
Druhý pretendent, který podprahově hraje s transformační zásluhou, která v Česku, jak se zdá, nejlépe uschopňuje k prezidentské funkci, je Vladimír Dlouhý. Bývalý ministr průmyslu a obchodu byl přece spolutvůrcem nejúspěšnější ekonomické změny, liberalizace trhu, a také z politiky odešel včas, dříve než na něj stačily dopadnout výčitky za to, že celá transformační skupina ekonomů tak trochu podcenila morální a právní souvislosti. Popularitou, schopnostmi a inteligencí tehdy za Klausem stál právě Dlouhý.
Pokud tedy novodobá česká tradice volby prezidentů odvozená od transformačního období zůstane zachována, je zřejmé, že prezidentem se stane Miloš Zeman, případně Vladimír Dlouhý. Přímá volba tak bude i prověrkou české věrnosti k tradici, nebo naopak náklonnosti k uměřené odvaze aspoň jednou za dvacet let změnit poměry. Každý jiný prezident než Zeman nebo Dlouhý bude potvrzením, že první éra porevoluční politiky, zakletá transformací, definitivně skončila. Seznam zbylých kandidátů ovšem nedává příliš uspokojivou odpověď na otázku, jaké důležité hodnoty nahradí transformační patos a nostalgii.
Autor vede kulturní rubriku České televize.