Pražská muzejní noc je pro řadu lidí jedinou návštěvou galerie za rok. Důvodem pro tuto návštěvu je vstupné zdarma, příležitost zajít do galerie v podvečerním klidu a navštívit více míst najednou. Proč to u nás není možné častěji, třeba jednou měsíčně, jak se stává pravidlem v zahraničí, ponechám tentokrát stranou.
Reakce návštěvníků na aktuální umělecké formy vypadají po léta pořád stejně. Stále jsme nedokázali oprostit naše vnímání od různých klišé a omezeného – často v období socialismu definovaného – výkladu historie umění. Proč jsme však ochotni akceptovat změny v naší společnosti, zatímco současnou proměnu výtvarného umění vnímáme jako útok na prověřené hodnoty?
Organizátory letošní Muzejní noci jsem byl osloven, abych představil díla dvou současných umělců. Oba pracují s videem jako uměleckým materiálem. Dlouho před výkladem jsem pozoroval návštěvníky galerie. Reakce nebyly odmítavé, protože nebyly žádné. Je ostatně těžké věnovat několikaminutovému videu aspoň trochu času, když není jasné, co od něho očekávat. Je to obtížné pro někoho, komu podobné práce nebyly nikdy představeny. Prostě se najednou objevily v galeriích a tváří se, že tam patří. O pár minut později ukazuji videa menší skupině zájemců. Jen několik vteřin pozornosti věnované dílu stačí, aby návštěvníci snímek rozklíčovali. Nechci tvrdit, že všichni odešli uhranuti novou informací. Seznámili se však s jiným způsobem vyjadřování, porozuměli mu, mohli jsme se o něm spolu normálně bavit. Nervozita z neznámého opadla.
Právě pracovníci galerijních a muzejních institucí a pedagogové často přispívají k reprodukování zaběhnutých frází a vnímání umění jako panoptikální a okrajové záležitosti našich životů. Bohužel se často raději podílejí na vytváření zdi, kterou stavějí mezi tvorbu „hodnotnou“ (rozuměj časem prověřenou, institucionálně domestikovanou) a tu „současnou“ (zmatenou, nesrozumitelnou, nekvalitní). Umění může být matoucí, odpovědí by však neměl být nezájem a devalvace. Umění logicky reflektuje dobu a společnost, v níž vzniká, je jejím zrcadlem. Bylo by neprozíravé sama sebe nebo své studenty o tuto informaci okrádat jen z obav před vlastními chybami. Snahou institucí má být jasně a rozumně vysvětlit, k čemu je (výtvarné) umění dobré, jaké má schopnosti. Naše vzdělávání je v tomto směru vyprázdněné. Výsledkem jsou návštěvy výstav, jež jsou často jen povinnými exkurzemi s omezeným dopadem.
Právě výstavy se snadno mohou stát možností, jak s veřejností navázat dialog o proměnách umění. Je to vlastně jejich zásadní smysl, možná důležitější než samotná prezentace děl. Kde se lépe dozvědět o proměně uměleckých i společenských hodnot, o změněné roli umělce i návštěvníka, o proměně jazyka umění, a tedy i našeho jazyka? Proč se galerijní instituce, a především ty námi financované, bojí odlišného – možná kritického – pohledu na naši historii nebo na naše „mistry“?
Z tohoto pohledu se v posledních letech uskutečnilo jen několik málo zajímavých výstavních projektů. Nebylo by možné vnímat dílo a osobu třeba Mikoláše Alše (snahu o jeho demytizování na velké výstavě před lety překazil Milan Knížák), Emila Filly (obdobně) nebo nedávno popularizovaného Václava Radimského trochu jinak, zařadit tyto umělce do alternativních historických a uměleckých rámců? Pohodlnější je však před veřejností opakovat nejrůznější mýty a legendy, senilní vernisážové historky a anekdoty z ateliérů. Problém však vzniká na samotném počátku, ve školách, prvními informacemi, které získáváme a jež později – byť s nejlepší vůlí – předáváme dál.
Po zmiňovaném setkání během Pražské muzejní noci jsem pochopil, že se nám nepodařilo nabídnout návštěvníkům zajímavější pohled na současné umění, ale naopak se podílet na dotváření celkové zmatenosti a nepřehlednosti. Při vší snaze lektorů, pedagogů nebo teoretiků a často i samotných umělců jde všechno příliš pomalu. Změna by měla být zásadní proměnou zažitého a zpohodlnělého institucionálního systému a musí přijít „shora“. Čím déle na ni budeme čekat, tím nesnadnější bude náprava dnešní trapné situace.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.