Málokteré ekonomické téma vyvolává takové vášně jako daně a peníze. Daně už byly předmětem jednoho z minulých ekonomických zápisníků, teď jsou tedy na řadě peníze.
Ačkoli se zdá, že každý dobře ví, co jsou peníze, realita je trochu jiná. Pociťujeme velké obtíže, máme-li peníze definovat a shodnout se na tom, jak vznikají, a už vůbec shoda nepanuje v odpovědi na otázku, jak by s nimi mělo být dále zacházeno. Historicky vzato jsou peníze velkým objevem, který umožnil dělbu práce a její efektivnější specializaci. Před penězi buď obchod a směna vůbec neexistovaly, a tak neexistovala ani dělba práce, anebo byly prováděny barterovou, tedy naturální směnou. Výměna zboží za zboží je v současnosti opět populární, koneckonců jako v každé krizi. Proto na celém světě vznikají barterové servery, přece jen ulehčující jinak komplikovaný proces naturální směny. Ať tak či onak, při barteru se vždy musí vyřešit dva problémy: dvojí shody a ekvivalence. Dvojí shoda a její komplikovanost je dobře vyjádřena pohádkou O kohoutkovi a slepičce. Slepička v této pohádce, ekonomicky řečeno, provádí několik nesnadných transakcí, aby kohoutkovi zachránila život. Najít někoho, kdo vlastní to, co já chci, a zároveň touží po něčem, co nabízím, není opravdu snadné. Problém ekvivalence zase najdeme v pohádce Jak dědoušek měnil, až vyměnil, v níž dědeček učiní řadu neefektivních transakcí. Na trh odejde s krávou a z trhu se vrátí s jehlou, kterou ještě nakonec ztratí.
Peníze jsou tak primárně vynálezem, jenž obchod ulehčuje, ale to neznamená, že se s nimi zase nepojí problémy zcela jiného typu. Peníze v čase procházely řadou různých podob: od komoditních peněz, jakými byly mušle, dobytek či víno, přes mince z drahých kovů až po státovky, bankovky a bezhotovostní peníze. V současné době je velmi obtížné určit, co ještě jsou peníze a co už je finanční aktivum. Tento problém není pouhou akademickou debatou, protože centrálním bankám dosti ztěžuje život. Centrální banky proto používají takzvané měnové agregáty, ve kterých definují různé podoby peněz. Obecně můžeme jako peníze definovat vše, co je přijímáno k platbě za zboží a služby a k uhrazování závazků – ano, opravdu zde není vázanost na žádnou pevnou formu.
Řada mýtů panuje ohledně toho, čím jsou peníze „kryty“ a kde se vlastně berou. Velké množství lidí z nevědomosti nostalgicky blouzní o takzvaném zlatém standardu, kdy prý nebyly žádné měnové krize a peníze „měly hodnotu“ danou obsahem vzácného kovu. Je pravda, že současné peníze nejsou kryty ničím, jsou zákonným platidlem. To znamená: zákon nařizuje jejich příjímání. Důvěra v peníze, klíčový moment celého finančnictví a možná celé ekonomie, je spojena s důvěrou v bankovní systém, potažmo v celou ekonomiku. Idealizovat si ale éru zlatého standardu by bylo zcela mylné. Zlatý standard je neodmyslitelně spjat s válkami, dobýváním, loupežemi zlata z Latinské Ameriky, nemluvě o permanentní tendenci k deflaci (pokud tedy zrovna nebyla někde uloupena tuna zlata nebo pokud jste si zlato nevyrobili jako hrabě de Peyrac). Deflace, tedy pokles celkové cenové hladiny, patří mezi nejnebezpečnější ekonomické jevy a je spojen s recesí. Důvod deflačního tlaku je jednoduchý: plně krytých mincí je omezené množství, protože zlata je omezené množství, ale rostoucí ekonomika potřebuje více transakcí, a tím pádem i více peněz. Koneckonců právě proto s rozvojem obchodu vznikají bankovky, naopak zlaté mince se staly brzdou rozvoje. Obnovení zlatého standardu jako přežitek kritizoval již před druhou světovou válkou J. M. Keynes a obnovení zlatého standardu bylo jednou z největších chyb Winstona Churchilla, za kterou mu také Keynes náležitě vyčinil. Současná krize ale iracionální úvahy o „stabilitě“ zlata znovu oživila. Například Rusko – s obrovskými zásobami zlata, které by mu poskytly neskutečnou ekonomickou výhodu – zlatý standard nabídlo, byť bez úspěchu, na jednom ze summitů skupiny BRIC.
Mýty ohledně vzniku peněz se obvykle točí kolem nekalých pletich centrálních bank. Ty si v řadě případů ostrou kritiku zaslouží, ale je chybné si myslet, že jsou monopolními tvůrci peněz. Centrální banky mají obvykle monopol na emisi hotovostních peněz, které ale tvoří jednoznačnou menšinu. Většina peněz vzniká úvěrovou emisí obchodními bankami. Peníze, bankovní sektor a důvěra jsou tak ve velmi pevném spojení.
Problematický je rovněž soulad funkcí, které peníze mají plnit. Jako prostředek směny a zúčtovací jednotka ulehčují směnu a vlastně negují problémy barteru (zmíněnou dvojí shodu a ekvivalenci). Pokud je vše vyjádřeno v jedné jednotce, pak je srovnání cen snazší a pravděpodobnost, že učiním ztrátovou transakci, nižší. Funkce garanta hodnoty nebo bohatství však naráží nejen na inflaci, ale i na odlišný časový horizont. Na jedné straně by peníze měly obíhat rychleji, aby mohly povzbudit ekonomiku, na straně druhé by měly plnit funkci rezervy do budoucna. Jedním z možných řešení, o kterém už jsem psala, jsou lokální měny s rychlejším oběhem, daným předem uvedenou ztrátou hodnoty peněz.
Podobná řešení rozdělení funkcí peněz nejsou zdaleka utopická. Jsou známá ze středověku (dukáty jako garant hodnoty, měďáky určené k rychlému oběhu), a dokonce je navrhuje i představitel Deutsche Bank jako konstruktivní řešení evropské dluhové krize.
Autorka je ekonomka.