Zmizel pes, zůstal kruh a hluk

Ve vašem loňském snímku 31 konců / 31 začátků necháváte promlouvat lidi z různých oblastí pražské umělecké scény. Filmem procházíte jako médium, které zprostředkovává cizí postoje, aby zároveň deklarovalo své vlastní. Zazní spousta odpovědí na otázky, které se divák nedoví…

Vědomě jsme pracovali s tím, že dokument je manipulativní médium, které popisovanou skutečnost vždy nějak zkresluje. Absence položených otázek a naše přítomnost v druhé polovině filmu z nás skutečně jakési mé­dium dělá. Tak to bylo v podstatě i míněno.

S přizvanými osobnostmi zacházíte jako s nástrojem. Cítíte se jako filmoví kurátoři, kteří s umělcem nakládají jako s ready-made?

Kurátorská práce je svým způsobem prací režisérskou. Nejde tu o dokumentaristiku. Naše chování k vybraným umělcům může vyznívat, jak popisujete, ale na druhé straně my je všechny velmi dobře známe. Umožnilo nám to klást konkrétní otázky lidem, s nimiž máme osobní vztah. Nemáme nadhled, jsme uvnitř. Vlastně je pro nás zvláštní, jak často je ze strany diváků kladen důraz právě na ony chybějící otázky.

Od napětí mezi obrazem a textem a následné kumulace obrazů a vizuálních metafor jste se přesunuli k hrátkám s filmovou řečí. Jak byste popsali své nynější vyjadřování?

Stále platí, že záměrné kladení překážek a mantinelů má naši tvorbu posunout dál. Filmové médium je samozřejmě naprosto odlišné od výtvarných prostředků, které jsme užívali doposud. Komunikace se odehrává na úplně jiné bázi. Také je třeba zmínit jinou diváckou obec a jiná očekávání, než jaké známe z galerie. Výtvarné umění je z povahy věci do určité míry elitní. Možná se do sebe uzavírá až moc, pokud bereme v potaz, jakou míru odporu divákovi často klade. Není to jednoduše ta v přítmí se nabízející filmová děvka.

Na tom se ale velkou měrou podílíte, když z Rafanů děláte téma samo o sobě, projekt, který se stále víc a víc zacykluje…

Určitě. Jakmile člověk přičichne ke konceptuálnímu umění, sebereflexi se nevyhne. Otázka je, kam až je smysluplné zacházet. Film nás aktuálně láká jako nová oblast.

Ptám se i proto, že v jednom starším rozhovoru dokonce zaznělo, že byste chtěli z Rafanů udělat sektu.

Každá skupina si vytváří nějaké rituály. Poté, co jsme opustili užívání textu, začaly některé výstupy a akce působit dost tajemně – ve smyslu Foucaultova kyvadla, kdy existují rituály a symbolika, za nimiž se však nic neskrývá. Chvíli jsme uvažovali o tom, jestli by nebylo dobré podpořit tento rys.

Jde tedy o něco, co vyplynulo jaksi mimochodem?

Napadlo nás, že něco, co existuje takto mimovolně a s čím si nás lidé sami spojují, by možná bylo dobré jistými kroky dotáhnout ještě o kus dál. Něčeho podobného ale nejsme vlastně schopni. Museli bychom naprosto věřit svému vykupitelskému potenciálu, dostat se zcela mimo uměleckou oblast. Navíc princip sekty jako komunikace není úplně nejplodnější. Přesto ve skupině stále existují zastánci této polohy.

Je tedy lepší jako sekta vypadat než jí skutečně být?

Od samého počátku jsme se snažili do určité míry naše osobní životy od Rafanů oddělovat, i tak ale šlo a vždy půjde o spojité nádoby. Před devíti lety, kdy nás bylo sedm, vznikl nápad masového rozšíření skupiny. Problém ale tkvěl v tom, že nenabízíme žádný podíl na moci. Naše úsilí o ambivalenci s sebou nutně neslo absenci manuálu, který by mohl vést k moci, penězům, vykoupení, smyslu. Logicky jsme tedy potenciálním zájemcům neměli ani co nabídnout.

Na výstavě ve Špálově galerii v roce 2008 se objevila videa zachycující natírání kozích rohů, stříhání koňského ocasu nebo vzájemného fackování. Jde o rituály, které groteskně spojují brutální a komické. Na aktuální brněnské výstavě Dech jsou tato videa vystavena v retrospektivní části expozice společně s novým videem, které už ale žánr grotesky naplňuje. Jaká je geneze tohoto kroku?

Grotesku v Brně jsme zvolili na základě vztahu s performancí – obojí sdílí jistou podvratnost a specifický typ záznamu. Obojí je dost primitivní, protože se minimálně pracuje se střihem či užíváním detailů. Vše se odehrává většinou v dlouhých statických záběrech a důležitá je především zřetelnost prezentovaného aktu. Také co se týče humoru, který se u Rafanů vždy objevoval, lze v něm bezesporu vystopovat jisté prvky krutosti i ironii. Asi nám to všem vždy bylo nějak blízké, ačkoli videa ve Špálově galerii přímo s takovým vědomím nevznikala. Video Dlažba nad pláží na výstavě v Brně odkazuje k některým významným performancím a zároveň tvoří jakousi nespojitou naraci.

Znamená letošní výstava nějaký mezník ve vaší tvorbě? Narážím tím i na nový postoj k textu. Ve zprávě k výstavě se dokonce objevuje: „Text metaforu nevytlačuje, ale rozprostřel se vedle ní.“

Po retrospektivě v Klatovech, kterou jsme zorganizovali sami sobě, jsme se s kurátorkou Edith Jeřábkovou dohodli na seriózní retrospektivě z pohledu člověka zvenčí. Brněnská výstava se odkládala, až nám postupem času přišlo nesmyslné udělat velký projekt jen jako retrospektivu a prakticky se tak zaživa mumifikovat. Hlavní panel a vybraná videa v atriu, shrnující naši dosavadní činnost, jsou dílem Edith Jeřábkové, my pak v dalších částech rozvíjíme témata a strategie jako u běžné výstavy. Za mezník ji ale nepovažujeme. V naší tvorbě byla vždy přítomna spousta latentních obsahů, které se odejmutím textu zvýraznily. Po dvanácti letech existence se ale produkce skupiny zpomaluje, tudíž je dost těžké se po fázích s textem, bez textu a nyní opět s textem jakkoli hodnotit. Navíc aktuální období zahrnuje pouze zmiňovaný film 31 konců / 31 začátků a nynější výstavu Dech. Nicméně návrat k textu jsme plánovali dlouho a film se stal příležitostí. I to je důvod formálního rozčlenění dokumentu, kdy popisky nejsou u daných umělců, ale až v druhé části. Ta představuje jakýsi zlom – bod nula, od něhož zase začínáme psaný text užívat.

Tajemství tedy pomalu mizí. Budeme v tomto rozhovoru něco začerňovat?

Určitě nebudeme. Tajemství si člověk může představit jako temnotu, která se osvěcuje pomocí řeči a textu. Posledních přibližně šest let pro diváka text vymizel, tudíž vznikaly interpretační nejasnosti, temnota, prázdno a zřejmě i vyvstávaly domněnky o našem sektářství. Z loga zmizel pes, zůstal kruh, který zase představuje sám o sobě dost návodný symbol cykličnosti či jakési mytologie new age.

Loňská videa Rafani ksíésjdows a Rafani c hkalshk2121212 14 6 46as64wq, která jste vytvořili ve spolupráci s Markem Therem a jež jsou k zhlédnutí na YouTube, mají také rozvíjet vaši mytologii?

Nápad vzešel od Marka Thera a jedná se o videoklipy k naší hudbě. Mají mít popový aspekt videoklipu, což jejich obsah samozřejmě popírá. Marek je chtěl dokonce dát do Óčka. Skupinová identita se rozvíjí i tímto směrem a vždy šlo o intuitivní kroky. S noisem jsme nevědomě začali během demonstrace na Palackého náměstí, kdy jsme stáli s vazbícím mikrofonem před reproduktorem. Na vernisáži výstavy v pražské galerii NoD jsme si zapojili rovnou čtyři reproduktory a čtyři mikrofony, čímž jsme se posunuli o trochu dále do oblasti zvuku či hudby. Možná není od věci zmínit, že se tím opět v kruhu vracíme k začátkům skupiny, v nichž jsme se hudebními skupinami inspirovali mnohem více než výtvarnými.